Stála jsem ve dveřích ,a společně s Jamiem jsme se tam objímali. Pláč už pomalu ustával ,a já jsem se rozhodla.

Rozhodla jsem se ,že musí vědět proč jsem utekla.

"Jamie." Řekla jsem ,a trochu se od něj odtáhla ,aby jsem si mohla utřít slzy ,a pak jsem se podívala do jeho očí."Já.." Zhluboka jsem se nadechla. "Mé páté narozeniny." Řekla jsem ,a Jamie strnul ,určitě myslel na to ,že jsem si odchod otce dávala za vinu ,ale nic neříkal a poslouchal mě. "Pamatuješ si na jeho náramek. Na.. na levé ruce." Jamie se na mě nechápavě podíval ,ale pak rychlostí blesku zvedl svou levou ruku a prohlédl si náramek. Podruhé strnul.

"Černý s třemi zlatými proužky." Řekl a já sklopila pohled k zemi. Správně Jamie. "Ann.. Já omlouvám se." 

Nemusíš se omlouvat. To já bych se měla omluvit. Řekla má mysl.

"To proto jsi utekla ?" Zeptal se a já se zmohla jen na přikývnutí. Zavřela jsem oči. Bála jsem se. Bála jsem se jeho reakce.

Ale oči jsem hned otevřela ,když jsem uslyšela cinknutí něčeho o zem. Strnula jsem. Na zemi se válel náramek mého otce ,nebo Jamieho ? Náramek obou těchto osob mě blízkých. Zvedla jsem hlavu a setkala se s Jamieho usměvem. Tím dokonalým, sladkým usměvem ,který absolutně miluji.

"Princezno, proč jsi mi to neřekla ?" Zeptal se Jamie s milým usměvem na tváři. 

Princezno...

"Protože jsem se bála Princi." Odpověděla jsem ,a mile se usmála. 

"A ted už se nebojíš ?" Zeptal se ,a pozvedl obočí.

"Když vím ,že tu jsi se mnou a ,že tu se mnou zůstaneš tak ne." Odpověděla jsem ,a zase spatřila tvůj usměv ,který už nikdy nedovolím aby zmizel. A vůbec ne ,kvůli mě.

--<>--

Jsem u sebe v pokoji. Sama. Jamie šel dneska do města ,a já se strašně těším až ho uvidím. Ležím na posteli ,ale na mysl mi spadne. Ano spadne ,protože jsem opravdu netušila ,že když myslíte na koláčky ,či barvy duhy ,že vám na mysl spadne věc kvůli ,které jste utekli. Ano mluvím o černém náramku s třemi zlatými proužky. 

Vstala jsem z postele a otevřela dveře. Na chodbě nikdo. V čekárně jdou slyšet hlasy ,ale ty tě ted nezajímají. Šla jsem chodbou a koukala na dveře.

"Šest" Řekla jsem a šla dál "Sedm" Opět jsem šla dál "Osm.. Počkat ?!" Vrátila jsem se ke dveřím s číslem sedm ,a začala koukat na podlahu. 

Zvedala jsem kameny, koukala pod papíry, hledala jsem i v trávě. A pak jsem zahlédla zlaté proužky. Sebrala jsem černý náramek ,který se ukrýval v trávě mezi kytkami. Začala jsem si ho prohlížet.

"Tati. Jamie." Dvě slova. Dvě osoby ,které tento náramek nosili. Prozlížela jsem si ho tak zaujatě ,že jsem ani neslyšela přibližující se kroky.

"Ten je Jamieho ?" Zeptala se osoba a já jen kývla. Neotočila jsem se. "Proč ho nemá u sebe ?"

"Řekla jsem mu. Proč jsem utekla." Řekla jsem s klidným hlasem a stále pozorovala náramek. Usmála jsem se.

"Vážně ?! A jak reagoval ?! Jak to dopadlo ?! Mluvíte spolu ?!" Zasmála jsem se a otočila se na Rebeccu.

"Vážně ? Ano. Jak ? Sundal si náramek. Mluvíte spolu ? Ano." Odpověděla jsem na její otázky ,a usmála se. Ona ihned začala skákat radostí. Milý čtenáři a čtenářky ráda vás seznamuji s Rebeccou Mariou Water.

"Mario." Řekla jsem a ona se zastavila v pohybu a podívala se na mě pohledem 'Zabiju tě, ne jen tě upálím' Zasmála jsem se.

"Říkala jsem at mi tak neříkáš !" Řekla naštvaně a hned po tom se začala nahlas smát ,a já s ní.

Z našeho smíchu nás ,ehm ehm.. mě vytrhl mužský hlas.

"Ann ? Co se stalo Rebecce ?" Optal se Sebastien ,a nechápavě hleděl na smějící se černovlásku. A jo on vlastně nikdo kromě mě neví jaká Rebecca doopravdy je.

Místo odpovědi jsem mu jen skočila kolem krku.

"Řekla jsem to Jamiemu." Řekla jsem a odtáhla se ,a na tváři se mi objevil ten nejhezčí usměv. Seabstieonvy se zvedli koutky ust ,a v očích měl malé jiskřičky.

"A ?" Zeptal se s usměvem. Já jen zvedla levou ruku ve ,které jsem držela černý náramek. Překvapeně se zarazil a pak řekl. "On si ho sundal ?" Zeptal se a já jen kývla hlavou.

"Kvůli mě." Řekla jsem a můj pohled spadl na černý náramek. Tati..

Začala jsem přemýšlet nad mým usměvem. Byl falešný ? Jestli ne ,tak proč ze mě všechna radost zmizela ?

"Kvůli mě." Zašeptala jsem..

Jen kvůli mě si sundal náramek. Jen kvůli mě se usmál. Jen kvůli mě..

"Ann ?" Optal se Sebastien ,a já už neslyšela smích Rebecci.

Na moji mysl spadla jedna vzpomínka z minulosti. Vzpomínka na Jamieho.

FLASHBACK

Procházela jsem chodbou. Štastná. Měla jsem namířeno do svého pokoje ,ale zastavila jsem se před pokojem ,který patřil mému dvojčeti. Slyšela jsem tlumený pláč. Otevřela jsem dveře.

"Jamie ?" Řekla jsem dětským sladkým hláskem.

Mé dvojče se ,ihned otočilo oči jemně zarudlé ,ale s usměvem na tváři.

"Ty pláčeš ?" A zase ten můj sladký hlásek plný nechápání.

"Ne, princezno" Řekl jsi svým sladkým hláskem s dokonalým usměvem na tváři ,ale tvé oči. Tvé oči nikdy nelhali ,ale ty jsi ted lhal ,a já to poznala jako tenkrát u táty ,poznala ,a nic neudělala, a to stejné se stalo i ted. Veděla jsem ,že lžeš ,ale já jen kývla hlavou a odešla. Odešla štastná.

Stále jsem si opakovala jednu větu:

Jamie přece nikdy nepláče. Jamie je vždycky štastný.

Byla jsem hloupá ,nebo naivní ? Obojí.

Konec FLASHBACKU

"Jamie." Řekla jsem a Sebastien společně s Rebeccou na mě obrátili své pohledy. Jam mile si Rebecca všimla mého výrazu se zeptala.

"Vzpomínka." Řekla dívka s starostlivě si mě prohlížela. Kývla jsem hlavou.

"O čem byla ta vzpomínka ?" Zeptal se velice opatrně Sebastien a já zvedla pohled od náramku a podívala jsem se Sebastienovy do očí.

"On se usmívá jen kvůli mě." Řekla jsem ,ikdyž to na Sebastieonvu otázku nijak neodpovídalo ,a nenechala v sobě znát žádné pocity. Bylo to jako bych nedokázala uvěřit tomu na co má mysl přišla.

Po nějaké době ticha promluvila Rebecca "Proč máš vůbec ten náramek ?" Otázka na ,kterou neznám odpověd. Netuším proč jsem pro něj šla. 

Asi kvůli tátovy ? Já bych tak strašně ráda chtěla vědět co se mu stalo. Vím jenom ,že odešel ,a já byla jediná ,která od něj slyšela jeho poslední větu vyslovenou na část jeho rodiny. K tomu mi lhal ,ale já mu věřila.

Jsem příliš důvěřivá ,nebo až moc naivní ?

Zatřepala jsem hlavou a tím zahnala všechny myšlenky. A bez zaklepání jsem vešla do Jamiehovo pokoje ,který byl samozřejmě prázdný. Přešla jsem k jeho ustlané posteli ,a náramek na ní položila. Chvíli jsem jen tak mlčky koukala na náramek a pak se otočila. 

Ve dveřích stála Rebecca a vedle ní Sebastien. Šla jsem ke dveřím a oni ustoupili abych mohla projít. Následně jsem dveře zavřela.

Podívala jsem se na dva své kamarády a pohledem skončila na Sebastianovy.

"Když jsou ostatní štastní ,jsem štastný taky ,ale nejde být štastný ,když vám něco v životě schází. Ten náramek patřil mému otci ,a já bez něj nedokážu být štastná ,i když mi ho připomíná. Můj táta byl ,a stále je dobrý člověk." Řekla jsem a nasadila si na tvář usměv. 

Sebastien byl z těchto vět překvapen ,ale byl rád. Použila jsem jeho větu: Když jsou ostatní štastní ,jsem štastný taky.

A já ? Já byla štastná ,a Jamie ? Jamie byl štastný kvůli mě. Usmíval se kvůli mě. Jen kvůli mě ,ale na to jsem neměla čas myslet ,protože jsem zatřepala hlavou a všechny tyto myšlenky z mé hlavy vyhnala pryč.

Podívala jsem se na Rbeccu ,která měla otevřenou pusu tak ,že jí padala až na zem.. Ne tak fakt ne ,ale byla prostě uplně mimo. Zasmála jsem se a zamávala jí rukou před obličejem. Párkrát zamrkala ,ale pak se narovnala ,a sebejistě se postavila. Takže její normální postoj.

Po nějaké době mě napadl nápad jak využít čas ,a zárověn něco zjistit.

"Co takhle zjistit co se stalo ?" Nahodila jsem svojí myšlenku na ,kterou ihned odpověděla Rebecca.

"Ann.. Zlatíčko mám tě ráda ,ale pokud nemáš nějaké schopnosti kde se dostaneš do minulosti tak myslím ,že to nijak nezjistíme." Řekla trochu sarkastickým tonem Rebecca ,ale na mojí předchozí otázku zareagoval i Sebastien ,který si Rebecci vůbec nevšímal.

"Můžeme prohledat celou budovu ,každou místnost. Jestli tu byla místnost s našínm oblečením mohla by tu být i nějaká ,která by nám napověděla k tomu co se stalo." Řekl bezvadný nápad Sebastien a já se jen usmála.

"Skvělý nápad!" Ihned jsem mu pochválila nápad a věnovala mu usměv ,který mi ihned oplatil "Ale chce to ještě někoho dalšího. Myslím ,že tři neprohledáme celou tuto budovu za pár sekund." Řekla jsem a Rebecca pohotově zareagovala.

"Do města šel jako vždy Nick pak Jamie, Lenka, Harry a Daria. Takže můžeme o pomoc poprosit Carie s Andreiem." Řekla Rebecca a já jen kývla.

Andrei, měla bych mu říct ,že to s Jamiem dopadlo dobře.. No dobře.. skvěle !

--<>--

Momentálně jsme asi v třetím patře. První, druhé a přízemí jsme prohledali. A ano. Carie a Andrei nám momentálně pomáhají. Každý si vybere místnost ve ,které něco hledá. Někdo se i kouká na papíry na zemi jestli na nějakým z nich není něco zajímavého. Jako například já.

Někdo zatukal na otevřené dveře a já stočila svůj pohled na Carie.

"Ano Carie ?"

 Zeptala jsem se a Carie si složila ruce na hrudi.

"Takže.. Za prvé utečeš. Za druhé je z tebe Jamie zničený a za třetí mi ani neřekneš ,že se spolu zase bavíte ?!  Jo a za čtvrté.. Tohle patro už mají ostatní hotové takže jestli jsi také hotová tak můžeme jít na čtvrté patro." Řekla a nahodila na tvář usměv. Já jsem se taky usmála a kývla. Odcházela jsem z místnosti ve ,které byl dříve nepořádek ,ale ted už tam je uklizeno ještě líp než mám já v pokoji.

Nesnáším kameny.

Ahoj Čtenáři a Čtenářky

Dnes se konečně Jamie dozvěděl o náramku

A také konečně začínáme s pointou této knížky "Co se stalo ?"

Pointou... No nevím jestli je to pointa ,nebo ne :D

Každopádně. Doufám ,že se kapitolka líbí a.....

Jo jen minutku Ann.. Ann vteřinku... Agrhhh.. Dobře !

Slova Annabei:

Pocit ,že se kvůli vám někdo směje je jako ,že se směje ,protože se bojí ,že už se pro vás smát nikdy nebude ,že je zničenný natolik ,že už nevydrží ten falešný usměv.

To bude pro dnešek asi vše. Takže zase přště.

Ahoj!

                                                                                                               Vaše FluffynkaKate