Judit seděla venku na dřevěné lavičce a byla den ode dne smutnější. 

Myslela si že milovala toho pravého muže, jenže ten muž, kterého milovala ji zklamal. Myslela si že ji miluje, jenže on ji jen krutě lhal. Její rodiče ohlásily všude jejich zásnuby, jenže on to bral jen jako pouhý žert a nechal ji stát v kostele před oltářem samotnou. Potupenou a zahanbenou, jelikož od toho dne si na ní ukazovaly všichni lidé ve městě a její pověst, tak byla zničena a ušlapána.

Ona ho milovala a myslela si že on svá slova myslí vážně ,,Jenže to co ji říkal o lásce byly jen vymysli," znělo Judit v hlavě a v jejich očích se zračil nefalšovaný smutek spolu se zoufalstvím.

Od toho dne se Judit uzavřela doma a do společnosti nevycházela. I její rodiče to trápilo, jak se jim jejich dcera ztrácí před očima a tak se ji snažily toto trápení ulehčit, i když věděli jak moc ji to ranilo.

A tak Judit byla uzavřená do sebe a lidé, kteří ji potkávaly ji začaly říkat ,,Bláznivka" protože stále jakoby se koukala do prázdna, jakoby s odchodem muže kterého milovala se v ní vytratil všechen život.

 Chodila bosky po trávě s rozpuštěnými vlasy, které za ní vlály jako jeden velký závoj.

Nebo jen smutně seděla a nic neříkala, i když věděla, že nemá proč se trápit, ale přesto ji bylo v její duši smutno. Byla jakoby ztratila kousek sebe a ta usměvavá dívka, kterou byla, jakoby se ztratila navždy pryč.

Nejedla a její tvář, byla den ode dne bledší a bledší. Takže pomalu začala být bledá jako smrt. ,,Myslela si že miluje, ale mezi tím byla jen krutě podvedena a její srdce i city se roznesly v prach," slyšela někde uvnitř sebe a její oči se dívaly do prázdné krajiny.