Mimi se dívala mlčky za Arpádem jak odchází, a pak když zmizela jeho postava, tak její pohled spočinul na zavřených dveřích a na tváři se ji v tu chvíli zaleskly slzy. ,,Nikdy by nevěřila, že pozná lásku..ale s Arpádem ji poznala," řekla si pro sebe, protože pochopila že se do něj opravdu, ale opravdu skutečně zamilovala.

A přitom to tehdy začalo jen pouhým poblouzením a utišením vzájemné touhy, kterou mezi sebou měli. Ale už od začátku věděla že to bude jiné, protože Arpád nebyl jen takový obyčejný muž, který hledá jen obyčejné zpestření, to poznala už na první pohled, protože oba v sobě, když se poprvé potkali měli smutek, který pak ale přerost ve vzájemné utěšování a postupně se z toho stávala, velká a vášnivá láska.

Mimi totiž ještě nikdy necítila, to co cítila teď, ten pocit prázdnoty, když odešel..stejně jako i ten pocit nekonečného chtíče a touhy, když byl s ní.

,,Byla jim posedla..Ano, je jim posedla," dodala si v duchu, protože s ním chtěla víc, než s jinými muži. Milovala ho a toužila po vzájemné rozkoši a ukojení svého hladu, který byl vždy v jeho přítomnosti veliký.

,,Ano i teď ho ještě cítila, i když už byl pryč," zašeptala si potichu a přitom vstala, aby mohla sfouknout svíci, jenže nakonec to neudělala a místo toho si pohladila své ploché bříško a zasnila se nad představou jaké by to bylo, kdyby měla s Arpádem dítě, protože s ním by si ho dokázala představit, protože věděla, že Arpád by byl pro její dítě dobrým otcem, a pro ní milovaným manželem..ale musela tyto představy potlačit, protože si nemohla dovolit takto uvažovat, protože věděla, že by si ji Arpád nikdy nemohl vzít. 

Po chvíli se ji na tvářích zase zaleskly slzy, když její pohled spočinul na dveřích.

Rozhodla se, a sebrala si z rohu postele černý župan, do kterého se rychle oblékla a vydala se za ním, v naději že ho ještě zastihne, dřív než opustí nevěstinec.