Katalina se zadívala na prsten, který měla na ruce a který se na slunci nádherně leskl a přemýšlela odkud ho má. Zdobil ho velký rudý kámen a podle toho jak se třpytil na slunci, tak Katalina tipovala že je to rubín.

Byl krásný, ale Katalina si ani zaboha nemohla vzpomenout, kdo ji ho dal.

Sundala si prsten z prstu a zadívala se na něj proti slunci. A náhle si všimla, že je z rubu prstenu něco napsáno. Otočila tedy prsten k sobě a pak si na světle ona slova přečetla ,,Navěky, tvůj Arpád," stálo tam a Katalina chvíli přemýšlela o těchto slovech.

,,Arpád? Na to jméno se ji ptal přece Andráši. Ale kdo to je? Kdo?" ptala se sama sebe a snažila se na tuto otázku přijít a najít onu správnou odpověď.

Jenže všechno měla jako v mlze. A i když si vybavila nějakou tvář, tak nevěděla kam ji má zařadil. A pak se prsty dotkla krku a nahmatala na řetízku visící medailon. Sundala si ho z krku a pak ho otevřela. A v tu chvíli uviděla, tvář, kterou odněkud znala..ale nemohla si vzpomenout odkud.

A pak se ji znovu ona tvář zjevila před očima, kde byla jako v mlze.

,,Viděla jsem už toho muže někde? Ale za boha si nemohu vzpomenout kde," znělo ji v hlavě a znovu si pokoušela na něco vzpomenout, ale marně. Snažila si vzpomenout jestli toho muže zná a odkud ho zná, jenže její mozek jakoby se proti ni v spikl, protože si teď nedokázala vybavit nic..,,Ani jedinou vzpomínku" řekla si v duchu a znovu uviděla před sebou tvář, z medailonu, kterou pokrývala mlha.

Po chvíli se zadívala na druhou stranu medailonu, kde uviděla vyrytý nějaký text.

,,Navždy tvůj milující Arpád, má lásko," stálo tam a Katalina si znovu a znovu četla ta slova nahlas, ale stále ji to nic neříkalo.