,,Smím tě políbit?" zeptal se Aladár a přitom ji pohladil po tváři jeho dech. ,,No tak mě polib," odpověděla Marika něžným hlasem a přitom na něj zamrkala. ,,A kam?" zeptal se a přitom ji pohladil po vlasech.

 ,,Kam chceš" odpověděla a přitom se pousmála.

,,Třeba na krk?" zeptal se po chvíli a přitom přejel svými prsty po jejím krku. ,,Ne, tam ne. Polib mi botu. No tak, na co čekáš? Co je? Vždyť jsi mě přece chtěl políbit," řekla a přitom po něm vrhla dlouhý pohled.

,,To ano," odpověděl Aladár a přitom se zadíval trochu nechápavě, protože ve skutečnosti by ji políbil na jiná a mnohem lepší místa..,,Než byla její bota" řekl si v duchu a přitom se trochu zamračil, protože do líbání její boty se mu evidentně nechtělo.

,,No tak, na co čekáš? No tak mi polib botu. No tak, polib mi ji. Když jsi to tak chtěl, No tak bude to, jak dlouho mám ještě čekat. Chtěl jsi mě políbit, no tak mi polib botu. Nebo už snad nechceš? No tak, co je s tebou? Polib mi ji!" vykřikla a přitom si vyhrnula svou sukni nad kolena a ukázala jednu nohu s botou.

,,No tak," řekla a přitom ho stále popichovala. Jenže Aladár stál stále jako přikovány.

,,Tak když nechceš, tak nech být. Ale příště nepros o to aby jsi mě mohl políbit," řekla Marika a přitom si zase stáhla sukni dolů, aby si zakryla svou botu a hodila po něm přitom kyselý pohled. Potom znechuceně odešla a Aladár udělal to samé a vydal se domů, protože pochopil, že ona jeho lásku nikdy chtít nebude.