15. října 1984

Z temných stínů v rohu vystoupila žena. Měla vystouplé lícní kosti, temné dlouhé vlasy, které sahaly až skoro do pasu, zářivé oči barvy čokolády a líbezný obličej, který se ovšem při pohledu na Andromedu stáhl zlověstnou maskou.

Luthien se blíže přitiskla k Andromedě. Žena jí naháněla strach. V jejích očích se blýskalo. Byla by krásná, kdyby její tvář nevyzařovala takovou krutost, ale i tak Luthien připadala jako ledová, zasněná kráska.

Žena s tmavými vlasy přistoupila blíže k mřížím. Dívenky si dosud nevšimla, zajímala ji pouze Andromeda, která neznámou ženu probodávala pohledem. Luthien se oddělila od své matky. Zamyšleně docupitala k malému okýnku.

Venku hustě pršelo. Do Azkabanu okny zalézala mrazivá zima. Dívka se zachumlala do kabátu. Pátrala očima po chodbě. Viděla tady spoustu lidí, kteří se kolébali ze strany na stranu a tiskli si hlavu ke kolenům. Někteří jen tak seděli v rohu a slepě si prohlíželi zeď. V dívce zatrnulo.

Přes hustý závoj černých vlasů na ni hleděla kopie Andromedy. Prohlížela si ji s pootevřenou pusou. Dívka jako v transu přešla ke vchodu do cely. Menší žena vycenila zuby. Usmívala se na ni krutým úsměvem. Byla kost a kůže. Pruhovaná uniforma na ní visela, stejně jako na ženě, se kterou se bavila její maminka.

Žena si odhrnula černé kudrliny z tváře. Zlověstně se zachechtala. V očích neměla žádné emoce. Všechny se vytratily. Byla jen jako skořápka, která přežívá a čeká na svého pána a žije jen z prolité krve svých obětí. I když by se mohla pokládat za šílenou, ona nezešílela jako ostatní.

„K-kdo jste?" vykoktala ze sebe Luthien. Snažila se působit neohroženě, ale uvnitř ní byla malá dušička.

„Ty mě nepoznáváš, neteřinko? To já jsem tvou matku naučila všechno, co umí. Byla jeho věrnou stoupenkyní. Jako já, jako můj manžel a jeho bratr. Jako ostatní, kteří tady hnijí. Ale on se vrátí a ty budeš následovat svou matku. Zatím si ale užívej života, maličká," stáhla se zpět do stínu. Více slov už jí nevěnovala.

Luthien doklopýtala zpět k Andromedě. Nechápala, co to má znamenat. Proč mluvila o její matce, když ona stála na straně Fénixova řádu jako její otec? Mluvila o ní jako o neteři. Samozřejmě věděla o matčiných sestrách – Bellatrix Lestrangeové a Narcisse Malfoyové.

Vtom jí došlo, s kým měla tu čest. Seznámila se s tou starší, která věrně stála na jeho straně. Luthien slyšela o první kouzelnické válce, kdy řádil Pán zla. Zabíjel nevinné. Rodiče jejího otce, Teda Tonkse, zabil sám Voldemort, i když to nebyli kouzelníci.

Její maminka si vyměňovala nenávistné pohledy s tmavovlasou ženou. Luthien si do svých prstů nabrala koneček vlasů. Byla jí podobná. Všimla si stejného odstínu vlasů a očí. Trhla sebou. Schovala se za stín své matky a nenápadně vykukovala na ženu.

„Co tady děláš, Andromedo? Přišla ses mi snad posmívat, že ty jsi volná a já ne?" zasyčela na ni žena.

„Ne, jsem tu z jiného důvodu, ale máš částečnou pravdu. Kdyby ses nepřidala k němu, mohla bys být se svými dětmi," probodla ji Andromeda pohledem.

„Chybí mi," její oči zněžněly. „Ale to bys nepochopila. On mi dal to, co mi chybělo. Dal mi smysl života, který chyběl v mém životě. Díky tomu jsem přežívala, když zemřel Regulus."

Andromeda si vzpomněla na den, když obě dvě stály na Astronomické věži. Pozorovaly hvězdy. Leta se jí svěřila se vším, co ji trápilo. Bála se své budoucnosti, protože její rodina si zakládala na tom, že patří k nejvěrnějším smrtijedům v jeho kruhu. Stále si pokládala otázky, jak se z ní mohla stát zrůda bez citů.

Luthien se zvědavě vyklonila. Rozhovor ji zajímal stále více. Žena, která stála v cele, se od nich odklonila.V jejích očích postřehla náznak stesku po někom, koho neviděla už roky. Samotná se jí bála, ale zároveň z ní cítila, že by jí nikdy neublížila, kdyby zjistila, kdo ve skutečnosti je. Luthien si povzdechla. Její povzdech se nesl chodbou jako ozvěna.

„Přišla jsem ti říci, že o tvé děti je výborně postaráno. Měla bys mi být vděčná, protože Luthien si opravdu moc nepamatuje. Už pro ni nejsi její matka. Věř mi, Leto, bude to tak lepší. Ty jsi zachránila život Chloe a já i ona ti to oplácíme," promluvila po dlouhém tichu Andromeda.

„Já nestojím o vaši pomoc, kdybych netrčela tady, postarala bych se o svou rodinu lépe než vy, protože nikdo jim nemůže nahradit milující matku. Ale on se vrátí a já své děti dostanu zpět k jejich matce!" bouchla do mříží, až to zadunělo. Luthien vystrašeně kníkla. Zatahala Andromedu za hábit.

„Mami, prosím tě, už pojď, já se strašně bojím. Proč jsi mě sem vzala?" po tvářích se jí koulely malé slzičky. Bála se všech, na koho se podívala.

Vězni v kobkách se přišli podívat blíže na to, co se tady děje. V očích jim svítily plameny. Vycítili oběť, která jim přišla až skoro pod nos. Mnoho z nich vycenili zuby. Leta na ně zuřivě sykla. Stáhli se zpátky. Tím dala najevo, že oni dvě patří jí.

Prohlédla si děvče choulící se u Andromedy. Ta ji ochranitelsky objala. Letissa Lestrangeová sledovala linii dívčina srdcovitého obličeje, které lemovalo tmavě vlnité mikádo. Její oči se vystrašeně upínaly k zemi. Jejich čokoládová pronikavost ji zasáhla do duše. Leta po dlouhé době pocítila nějaké emoce.

„Luthien? Dceruško, co tady děláš?" hlesla něžně.

Dívka zvedla pohled. Její oči se setkaly s těmi Letissy. Netušila proč, ale její rty se roztáhly do zasněného úsměvu. Leta k ní natáhla ruku. Luthien se vymanila ze sevření Andromedy a chytla Letinu dlaň. Probíhalo mezi nimi tolik nevyřčených slov. Dívka pocítila spojení duší, které ji táhlo k neznámé ženě. Pak si ale uvědomila realitu a zděšeně ucouvla. Leta zklamaně svěsila ruku.

„Víš, Luthien, zlatíčko, vzala jsem tě sem proto, abys věděla, co se stane, když budeš jako ona. Nikdy se nesmíš stát jí," varovala ji Andromeda.

„Luthien!" zalomcovala mřížemi Leta. Chtěla svou dceru obejmout. „Nesmíš jí věřit. Možná tě zná líp, ale matku ti nenahradí. Tou budu vždy já. Nebraň se tomu, po čem tvé srdce touží."

„Co to povídáš? Ty nejsi moje maminka, ta by nebyla tak zlá," zamračila se Luthien.

Leta zavřela oči. Luthien se jí ztrácela před očima. Už jí nepatřila, získala ji žena, ke které pociťovala silnou nenávist. „Co jsi jí to provedla?" zakřičela na Andromedu.

„Víš, Leto, tahle návštěva je pro Luthien dost traumatizující. Takže mi to je opravdu líto. Oblivaite," namířila hůlkou na dívčinu hlavu.

Letě se zbořil před očima celý její svět. Pozorovala, jak se z jejího pohledu vytrácí všechen cit. Zůstaly jen prázdné oči.

„Sbohem, Leto. Málem bych zapomněla. Tvé vzpomínky zůstanou skryté, dokud nenastane čas si vzpomenout." 

OPRAVENO: 18.02. 2019