31. října 1992

Za poslední měsíc se drby v Bradavicích opět uklidnily. Všechno šlapalo podle vyučovacího plánu. Profesoři žákům nakládali stále více úkolů. Nezajímalo je, že začíná famfrpálová sezóna. Z Luthieniných úst se na ně nesly nadávky, až na ni samotná Maddy s Astorií zíraly, co se to s ní přes noc stalo.

„Ale to není fér, oni nám stále dávají více úkolů, i když vědí, že famfrpál se blíží. My potřebujeme být silní, abychom konečně porazili ten zpropadený Nebelvír, který nám stále více dupe na paty. Loni jsme s nimi prohráli. A z lektvarů nám Snape zrovna teď uloží dlouhou esej na několik stránek," lamentovala dál a nebyla vůbec k utišení.

„Ale Luthien, škola je základ života," snažila se jí promlouvat do duše Astoria, která ni hleděla přes pergamen, když vyplňovala svůj úkol na Přeměňování.

„Ještě ty se jich zastávej, Ast, když sama víš, jak moc je to důležité, abychom letos vyhráli pohár. Loni ho dostal Nebelvír jenom proto, že Brumbál nutně přidal pár bodů navíc. Kdyby se Potter nepletl do věcí, které měli zůstat utajeny, dál bychom vedli," zamračila se na svou kamarádku.

„Ale neboj se, ty náš ustaránku," smála se jí Maddy. „Jistě vyhrajeme, když budeš letos zase v týmu. Přece jsi na konci prázdnin dostala to nové koště jako úplatek od Teda. Je to to nejrychlejší za poslední rok, co se kdy vyrobilo."

„Ale to přece nestačí. Záleží hlavně na mrštnosti a rychlosti. Minulý rok jsme dost netrénovali a nebyli tak sehraní. Letos se chce kapitán zaměřit hlavně na tohle. Doufám, že Malfoyovi spadne hřebínek, protože se pořád naparuje a dělá, že osud nás všech záleží jenom na něm."

„A není to tak snad?" pozvedla Maddy obočí. Luthien jí věnovala svůj typický pohled, jestli tohle myslí opravdu vážně.

„Samozřejmě že ne!" bouchla pěstí do stolu, až Astoria vyděšeně nadskočila a udělala si na domácím úkolu kaňku. „Kapitán ho vzal jen proto, že jeho jeho otec, starý Malfoy, podplatil. Jinak by si v družstvu ani neškrtl."

„Proč tedy neodstoupíš, když ti to tak vadí?" zeptala se jí Maddy na rovinu.

„Blázníš? To už bych se pomátla úplně. Už teď mi stačí, že nevím, kam dřív skočit, co udělat a komu pomáhat dříve. Asi půjdu do Velké síně, za chvíli začíná oslava."

Skupina tří dívek se tedy vydala chodbami do Velké síně. Ze všech stran na ně svítily dýně, jež na oknech a zdech vytvářely protáhlé stíny. Luthien zatajila dech. Právě vcházely do Velké síně, kde to vypadalo stejně jako před rokem.

Žáci seděli u stolů své koleje a vesele se bavili mezi sebou. Luthienin pohled zabloudil směrem k Orinovi, dvojčeti Charlotte, jež si házel se svými přáteli míčem. Zabavil jim ho až profesor Snape. Orinova tvář se zachmuřila.

Charlotte se u Havraspárů hlasitě smála. Před ní ležela na stole kniha. S kamarádkami si něco šeptala mezi sebou. Vypadala nádherně se svými aristokratickými rysy. Luthien se nad tím pohledem sevřelo srdce. Její vlasy stále nechtěly růst, i když by si to přála sebevíc. Ty Charlottiny sahaly až někam k pasu.

Po skončení slavnostní večeře se žáci trousili zpět do svých ložnic. Luthien si prodírala cestu skrz jejich zástup. V jedné široké chodbě se utvořila masa. Nikde nebylo k hnutí a všichni zírali na to samé místo. Louče osvětlovaly holé zdi z kamene.

„Nepřátelé dědice mějte se na pozoru!" zakrákal Malfoy svým posměšným hlasem a vycenil zuby. „Jste na řadě mudlové!"

Profesor Brumbál si prodral cestu až dopředu. Za ním šla profesorka McGonagallová a profesor Snape. Všichni hleděli jako bez rozumu na zkamenělou kočku visící na zdi. Paní Norrisová.

K Luthien se přitočil Draco Malfoy. „Tak co Blacková, už jsi dostala rozum? Nebo stále nejsi pravý Zmijozel?" její jméno vyplivl jako nadávku, ale jeho skrytá výhružka stále visela ve vzduchu. 

OPRAVENO: 28.02. 2019