17. července 1992

Luthien si stále vybavovala den, kdy před pár dny zaslechla ta slova, která jí okamžitě změnila život. Zasáhlo ji to nečekanou. Vlastně čekala spoustu teorií, které jí Andromeda chtěla sdělit, ale ani jedna z nich se obsahem nepřibližovala k téhle.

Všechno, co z kuchyně zaslechla, jí v hlavě vytvářelo jeden velký bzučivý roj plný včel, které se ji kdykoliv chystají pobodat, než se naděje. Nic takového se však nestalo a ona se mohla zabývat svými poznatky.

Občas se stalo, že se jí najednou v hlavě rozezvučelo tisíce kostelních zvonů, kdykoliv se přiblížila k nějakému výsledku. Všechno se jí ztratilo v záplavě hustě mléčně bílé mlhy, která ji ve chvíli obklopila. Nakonec usoudila, že asi nikdy nevyřeší záhadu svého původu a odpovědi na své otázky by měla hledat jinde než tady.

Pár lidí však vědělo odpovědi, ale bude těžké je od nich získat. Andromeda bude mlčet jako hrob se staženými rty. Jistě se bude snažit držet pevně stisknuté rty, aby jí neuklouzlo ani slovíčko. Ted se jí raději vyhne, aby se jí nemusel podívat do očí, a s jejich malou návštěvou mluvit nehodlala. Zbývala už jen jediná možnost.

Nymfadora se jí minulý rok snažila nepatrně něco naznačit, ale Luthien ji rychle odbila. Na pravdu tehdy nebyla připravená a možná ani nebude nikdy. Pravda se lidem říká těžko, občas je přeci jen milejší milosrdná lež, která zaplaší další otázky. Spousta lidí se s ní spokojí, ale Luthien už nechtěla slýchat lži, pod kterými její hlava přímo pukala.

Před více jak týdnem, když se v kuchyni Andromeda hádala s Chloe a Emilií, nechtěla věřit svým uším. Všechno na ni dolehlo. Nejprve zaraženě stála uprostřed místnosti, ale poté se vzpamatovala. Význam jí docházel pomalu, přesto se jí do očí natlačily slzy. S hlasitým dupotem vyběhla nahoru, kde se zavřela v pokoji. V poslední chvíli zaslechla i Andromedin zděšený hlas, který ji volal zpět.

„Luthien!"

Od té doby hrdě nosila klíček s rubínem na svém krku. Nevzdala se ho, protože jí připomínal její minulost a to, kým byla, dokud se jí život neobrátil vzhůru nohama.

Dveře jejího pokoje se otevřely. Dovnitř nakoukla kulatá tvář s ďolíčkem na bradě její matky Andromedy. Tvářila se kajícně, ale Luthien jí to nehodlala věřit. Zajímaly ji jen jen odpovědi na její otázky. Andromeda za sebou potichu zavřela dveře a pohladila svou adoptovanou dceru po krátkých vlasech. Ta se od ní odsunula, protože se jí částečně štítila.

„Luthien, prosím," zašeptala se slzami v očích. „Já se moc omlouvám, je mi to tolik líto. Dokázala bys mi odpustit, někdy?"

„Odpustit, myslíš to vážně?" povytáhla jízlivě obočí. Všechno ji rozčilovalo a všechno v ní vřelo. Málem viděla rudě.

„Udělala jsem to proto, abych tě ochránila. Chápej, bála jsem se o tebe."

„Možná jsi neudělala dost," probodla ji chladně pohledem. 

OPRAVENO: 28.02. 2019