17. října 1991

Světlo házelo na stěny odlesky. Stíny tří děvčat se tak zdály protáhlé, jako by měly na konci ruky místo nehtů pařáty. Luthien našlapovala na špičky, aby se tlustými stěnami Bradavic nerozléhaly její kroky. Neustále se ohlížela za roh, kdyby narazily na paní Norissovou nebo Protivu. Světlo lucerny se slabě zakomíhalo.

„Je to docela strašidelné...," hlesla Astoria potichu. Její oči se upíraly vpřed, jako by chtěla do zdi propálit díru. Ruka, ve které svírala hůlku, se jí třásla.

Vedle Astorie, která se ocitla uprostřed, šla Luthien. Hůlku se světlem křečovitě držela. I jí chodby Bradavic naháněly strach, ale nechtěla na sobě dávat nic znát, protože strach by se v téhle chvíli mohl obrátit proti ní samotné.

Jediná Madeleine se z nich zdála klidná. Lucernu na zem neupustila a hůlku si zastrčila do hábitu. Ze školníkovy kočky si nic nedělala, protože svým hbitým tělem jí už několikrát utekla. Často se toulala po školních chodbách, když nemohla usnout.

„Kušuj, Ast, pokud nechceš, aby tě našel Filch, protože potom bys už nebyla tak dokonalá a hodná dcera jako teď, takže klid, jasně?" okřikla ji potichu Madeleine.

„Teď se nehádejte! Nemíním narazit na potrhlého Protivu, aby mě polil studenou vodu. O to vážně nestojím. Takže ticho!" napomenula je Luthien tlumeným hlasem.

Její oči se upíraly dopředu. Pečlivě sledovala cestu před sebou, aby nezakopla, protože na chodbách se nacházelo mnoho překážek. Okny se skleněnými výplněmi dovnitř svítil měsíc. Jeho stříbřité paprsky cestovaly po podlaze, až doputovaly a osvítily postavu tří dívek, choulících se těsně k sobě.

Před nimi se teď nacházely dveře do knihovny. Nejdříve do knihovny vklouzla Luthien a po ní i Astorie s Madeleine. Knihy se v jejich světle krčily. Luthien měla pocit, že se jich knihy bojí, protože vycítily, že by tady neměly co dělat.

„Co vlastně hledáme?" přejela zamyšleně očima po jedné z poliček Madeleine. Astoria zatím vyšplhala na posuvný žebřík a zkoumala horní knihy. Zatajila dech, možná našla to, pro co sem přišly.

„Já nevím, prostě cokoliv, co má něco společného s rokem, kdy sem chodili Poberti," zamračila se Luthien. Sledovala horlivé počínání Madeleine, když se rozeběhla po knihovně a hledala svůj cíl.

„Neběhej, Maddy!" zakřičela na ni Astorie, až se její hlas rozlehl po místnosti. Přikryla si pusu dlaní, protože si uvědomila, že je skoro prozradila.

„Něco jsem našla," slezla Ast ze žebříku. V rukou svírala knihu v hebkém obalu s napsaným rokem devatenácet sedmdesát jedna až osm. Byla to ročenka žáků, kteří zde studovali v těchto letech. Na jedné stránce se nacházela jejich jména a společná fotografie koleje.

Astoriiny oči se zaměřily na dívku stojící v první řadě Zmijozelu. Její tmavé vlasy se vlnily a spadaly jí skoro až k pasu. V čokoládových očích se jí divoce blýskalo. Jinak se z tváře nedaly vyčíst žádné jiné pocity.

Madeleine zalapala po dechu. „Podívejte, nosila stejný náhrdelník jako Luthien a je jí celkově dost podobná. Jak se jenom jmenuje. Myslím, že už jsem o ní někde slyšela."

„Kdo je to Leta Lestrangeová, Luthien?" přimhouřila Astorie víčka. 

OPRAVENO: 26.02. 2019