Grof Gyula Tarpany seděl v křesle a pozoroval mraky.

Od té doby co zahlédl jednu překrásnou dívku v nevěstinci, tak nemohl spát, ani jíst a stále se mu v hlavě honily jen myšlenky na ní.

Každou noc prosouložil s děvkami, ale ani to nepomáhalo, protože se mu vždy nakonec zjevila ve snu a byla tak nádherná, že by se s ní hned v tu ránu pomiloval. Jenže, když se probudil, tak místo ní mu v posteli ležela jiná dívka.

Byl zoufaly, protože věděl, že jestli se s ní ještě nepotká, tak zešílí. Protože toužil po ní jako po žádné jiné a to se mu ještě nikdy nestalo.

Zaslechl jen tehdy že se ptala na Julu Kortose a to bylo taky všechno co věděl, víc nic. ,,Ale taky to nemuselo nic znamenat," řekl si pro sebe a přitom se podíval na kresbu kterou si nakreslil.. Byla na ní její nádherná tvář, krásné oči, které se na něj tehdy dívaly. Svůdné rty, které ho zvaly k polibku. A přenádherné světlé vlasy, kterých se toužil dotknout.

Byl po ní šílený touhou a přál si jediné, aby ji zase znovu viděl a aby ona mohla milovat jeho, tak jako on miloval ji.

,,Ano, miluje ji," řekl si, protože věděl že je to láska.

Protože i ty sny co se mu o ní zdály..o tom jak se s ní miluje, tak právě ještě víc dodávaly sílu jeho touze. A on věřil a doufal v to že se s ní ještě někdy setká, protože pak už ji v nevěstinci nikdy nezahlédl a to mu vrylo do tváře smutek.

Protože by ji položil k nohám všechno. ,,Klidně i celý svět, stejně tak jako i sebe. Své tělo, srdce, i duši," znělo mu v hlavě a bylo mu jasné, že nebude mít klidu, dokud ji znovu neuvidí.