,,..Sní, či bdím.. Máš tisíc půvabu krásná panno. Tisíc a jeden půvab... A já.. Konečně jsem tě našel..Jsi sen, nebo jsi skutečná," řekl gróf Gyula Tarpany, když ji spatřil a poklekl u jejich nohou. Rozbušilo se mu srdce tak divoce, stejně jak i Veronice, která hned jak ho spatřila tam v něm poznala muže, kterého viděla ještě před chvíli když zavřela oči. 

Ale teď byl tu, skutečný a takže ona už oči zavírat nepotřebovala, aby ho spatřila.

,,Jsem skutečná, pane," odpověděla svým hlasem a on vstal a náhlé ji jeho ruce sevřeli v pase. 

,,Ani nevíš jak dlouho tě už miluji, má přenádherná.. Počítám dny.. týdny ..slunce východy a západy..Jen abych tě mohl večer co večer znovu spatřit. Ach, má milá, jsi snad ještě krásnější a půvabnější než v mých snech.. Ty můj kvítečku.. Ach, konečně, konečně..konečně jsem tě objevil.. Ach, konečně jsem našel tu, kterou mám tolik rád a o které se mi už tak dlouho každou noc zdá.. Ach, moje milá..miluji tě...miluji tě!" zvolal nahlas a jeho ruka se dotkla její tváře.

,,Ale přesto..jsi skutečná? Nejsi jen sen, nebo vábivý přelud?" zeptal se ji a přitom jeho prsty obkreslovaly její tvář.

,,Ne, jsem vážně skutečná, můj pane..Jsem žena z masa a kostí. Žádný sen, nebo snad přelud," odpověděla Veronika a podala mu svou ruku. ,,Můžete se o tom přesvědčit," dodala a on sevřel její ruku ve své a začal ji líbat.

,,Ach, ano, jsi skutečná můj poklade. Jsi skutečná ty moje krásko..Vílo všech víl," řekl a náhle se jeho rty odtáhl od její ruky a on se ji podíval do očí.

,,A já tě tolik miluji..má nádherná vílo," pravil a jeho rty se po těchto slovech vášnivě přísálí na její ústa a začaly ji dlouze líbat. Veronika se tomu nebránila a neodstrčila ho od sebe, protože jakási tajemná síla, které se říká ,,Láska" ji nedovolila přestat a odtáhnout se od jeho horkých, blažených, dychtivých a žádostivých úst, které ji během toho nádherného polibku doslova přiváděli k šílenství.

,,Ach, můj bože," zasténala slabě do jeho rtu, když se k sobě jejich těla navzájem tiskli a když ona pocítila jak po ni tento muž touží a jak ji má rád.

,,Zůstaň se mnou už má krásná vílo..už tě nepustím, když jsem tě teď našel..Odjeť se mnou..domů..Ach, lásko, moje..Pojeď se mnou.." šeptal sladce do jejich rtu, které se od sebe sladce odtahovaly a spojovaly a blaženě ji přitom líbal.   

,,Nepustím tě..už ne," řekl, když se od ní na chvilku odtáhl a pohlédl ji přitom pevně do oči.

,,Kdo jste pane?" zeptala se ho Veronika, když se jejich pohledy setkaly a když ji opět jeho ruka sladce hladila.

,,Jsem gróf Gyula Tarpany..má milována," odpověděl a vzal ji za ruku a políbil. ,,A ty můj kvítečku..má vílo..jak tobě říkají?" zeptal se ji Gyula a znovu se jeho rty přisáli na ty její.

,,Veronika.. Veronika Brábenová", odpověděla a pak už nestihla nic dalšího říct, protože Gyulovy rty ji začaly vášnivé líbat. ,,Veronika..Veronika..Má krásná Veronika..," opakoval Gyula mezi polibky a jejich rty se vzájemně vpily do sebe, jakoby tam už od dávných dob patřily.

A zatím co se oba rozpíjely v proudu vášně, tak ze země se zvedl Veroničin bratr Jula, který se probral a když spatřil onoho muže se svou nevlastní sestrou, tak se rychle zvedl, popadl do rukou těžkou větev, která ležela na zemi..rozmáchl se a vši silou praštil toho neznámého muže do hlavy.

,,Já ti dám..Veroniku!" křikl a onen muž se po silné ráně svalil k zemi a jeho hlava i tělo dopadlo  na velký ostrý kámen.

Veronika polekaně vytřeštila oči a ihned se hrnula k ležícímu muži, jenže Jula ji vzal rychle kolem pasu a i když se mu bránila a zmítala, tak ji nechtěl pustit. ,,Nech ho!" křikl po ní a snažil se ji od něj odvléct.

,,Co jsi to udělal Julo..tys..tys...ho..z..a..b..i..l.." vykoktala ze sebe Veronika třesoucím se hlasem, jelikož její oči uviděli jak po kameni a po hliněné zemi stéká proud krve..Gyula se nehýbal a jeho tělo bezvládně leželo, jeho oči zavřené a Veronice se do očí dostaly slzy, jelikož onen muž, který ji miloval, zemřel s jejím jménem na svých rtech.   

,,Nech mě!" vykřikla a snažila se z Julova sevření vymanit, aby ho aspoň naposledy mohla obejmout nebo políbit. Jenže Jula ji držel tak silně, že sotva popadala dech a po chvíli se mu ji nakonec podařilo, i proti jejímu vzdoru odtáhnout z onoho místa pryč.

,,Tys ho zabil..zabil jsi ho!" křičela po něm Veronika a její slzy tekli z jejich očí, jak rozbořené prameny řek. ,,Zabil jsi ho..jsi stvůra..zabil jsi ho!" křičela a ječela a stále se s ním snažila prát, jen aby se dostala k muži, kterého milovala. Ale Jula ji držel pevně a nepouštěl a tak ji zbyl jen tichý protest, skládací se ze slz.