,,Trisso?"

 ,,Co se stalo?" Trissa se zvedla z deky a vedle sebe spatřila Miriu. 

 ,,Co to je támhle na tom stromě?" Miria se sice učila číst a rozeznávala písmenka, ale některé texty jí stále dělaly problémy.

 Trissa se otočila směrem, kam ukazovala a spatřila vysoký starý strom, o kterém nejspíše mluvila. Do kmenu byl velkým úhledným písmem vyrytý text. 

 Jestli chcete toho hocha zpět, víte kam jít. 
S láskou, Duriel. 

 Pod textem nechybělo ani srdce, které zabíralo větší plochu, než samotná zpráva. 

 ,,Zpropadení gayomágové," zaklela Trissa. ,,Měla jsem čekat, že tu nebudeme sami." Rychle zabalily všechny věci, nasedly na trinky a vyjely. Miria zatím nevěděla kam, ale věřila Trisse, nic víc jí vlastně nezbývalo. Venku byla tma. Měsíc svítil vysoko na obloze obklopený hvězdami. Část oblohy však zakrývaly koruny stromů, které se míhaly klidným jednosměrným pohybem, jak vůz jel dál. V dálce se za stromy začal rýsovat obrys opuštěné vesnice. 

 Mirie právě začalo docházet, co se děje. O mázích ji varovala Lucy. Jsou to velmi nebezpeční tvorové, obzvlášť ti čistí. Čistí mágové mohou vzniknout jen zkřížením démona a moryn. Pokud je mág potomkem dvou jiných mágů, je nečistý. Potomci mágů a moryn už však ztrácejí své schopnosti a většinou nepřežijí. Usazují se ve vesnicích, či městech v největším a nejpohodlnějším domě. Zbytek území zničí na trosky a vyženou všechna stvoření. Nejnebezpečnější na nich však je, že umí měnit svoji podobu. 

 Mirie se z místa dělalo špatně. 

 Proč sem musíme jít? Vždyť víš, co to je za  místo. 

 Už i Lucy se ozývala. To jen navyšovalo Miriyniny obavy.

 Vůz nechaly stát před bránou a sesedly z mohutných zvířat. Trissa do brány strčila, a ta nepříjemně zaskřípala. Mirie i Trisse bylo zcela jasné, že Duriel je očekává. Byly na pozoru, kdyby se pohnula jen jediná větévka, či zašumělo listí. Pomalu se blížily k ohromné vile uprostřed zahrad obklopených zbytkem mrtvého města. V některých oknech se svítilo, jiná byla zhasnutá. Všude kolem panovalo ticho. Toto ticho však nebylo ani trochu uklidňující jako jindy. Trissa pomalu otevřela menší škvíru v ohromných vratech od domu, jen tak tak, aby se protáhly dovnitř. Stály v ohromném uvítacím sále. Po obou stranách byly schodiště vedoucí na ochoz nacházející se naproti vratům. Celý interiér byl sladěn do vínové barvy. Okna zakrývaly závěsy z hebkého sametu, po tmavé dřevěné podlaze byly natažené ohromné koberce, a na stropě se jako diamantová hvězda skvěl ohromný lustr. Miriu však z obdivování sídla vytrhl Trissy hlas.

 ,,Tady se rozdělíme. budeme mít větší šanci, že Leona najdeme, když každá prohledáme jinou část." 

 Miria přikývla a vydala se opačným směrem než Trissa. Vyšla po pravém schodišti nahoru a pokračovala po chodbě zatáčející kamsi za roh. Brzy zaslechla dvojici hlasů. Přišla  něco blíže, aby identifikovala zdroj hluku, a narazila na ohromné dveře. Byla si jistá, že v místnosti za nimi někdo je. Pokusila se blíže zaposlouchat do rozhovoru.

 ,,Nicuuu... máme menší problém."

 ,,Co jsi udělal tentokrát?"

 ,,Miláček odcupital pryč."

 ,,Ach jo, zase."

 Na to zase hlasy na chvíli utichly. Ne však na dlouho.

 ,,Myslím, že hosté už dorazili. Nemusíš se schovávat za dveřmi. Pojď dál."

 Miria chvíli váhala. Přes varování Lucy však vešla dovnitř. V sále stály dvě vysoké postavy. Jedna měla krátké rozcuchané černé vlasy, vysokou štíhlou postavu a tmavě černou kůži. Na sobě měla černou košili zastrčenou v kožených kalhotách stejné barvy. Druhá postava měla světle hnědou kůži, kaštanové vlasy, náušnice, a na nose brýle. Byla zhruba stejné postavy, jen měla výraznější rysy v obličeji. Miria poznala, že se jedná o muže, či chlapce. Věk však nebyla schopná určit. Vypadali mladí, ale jejich styl vypovídal jinak.

 ,,Posaď se," prolomil ticho jeden z nich. Miria si uvědomila, že na ně zírá, a tak si raději sedla na nejbližší židli a sklopila zrak. Když se opět podívala nahoru, aby si je pozorněji prohlédla, už tam stál jen jeden.

...

 Trissa si prohlížela místnost, ve které se právě nacházela. Prozkoumávala všechny detaily. Po stranách stály knihovny a uprostřed stál stůl s křeslem. Jediným zdrojem světla bylo okno po pravé straně, které však bylo zatažené černými záclonami, takže se sem moc světla stejně nedostalo.

 Na stole si všimla něčeho podivuhodného. Na tmavé dřevěné desce se válely jakési papíry. Trissa odhadovala, že budou nejméně několik set let staré. Když se na ně lépe zadívala, viděla na nich čísi jména. Papíry vypadaly jako spisy nějakého starého rodokmenu. Opatrně je vzala do ruky a začala zkoumat jména podrobněji. Najednou se zarazila. Jedno z jmen ji zaujalo. Trissa Thariissi Pharai. Jméno bylo zcela čitelné. Oproti ostatním vypadalo, jakoby ho někdo zapsal nedávno. Zápisy pomalu složila do menšího vaku na zádech, který následně pečlivě uzavřela, aby náhodou nevypadly při úniku.

 Z chodby se ozvaly čísi hlasy. Trissa chvíli pozorně poslouchala rozhovor, když ji zamrazilo v zádech.

 ,,Copak hledáš?"

 Otočila se. Za ní stál mladý muž u kterého však nešlo určit přesný věk. Trisse se na něm líbilo černé oblečení, avšak na to teď neměla čas se soustředit. Byl to jeden z gayomágů. 

 ,,Proč tě to zajímá?" vyrazila ze sebe, načež se mág jen ušklíbl.

 ,,Nehledáš náhodou toho pohledného hocha? Ten utekl před nějakou tou hodinou. Čas utíká tak rychle, když žiješ dlouho."

 Trissa už ho neposlouchala. Otočila se ke dveřím a odešla svižným krokem. Neměla ráda gayomágy z jediného důvodu. Byli provokativní a shopní udělat cokoli jen pro špetku svého vlastního pobavení. Byli velmi egoističtí. Ve dveřích ještě zaslechla mágovu připomínku.

 ,,Ach ty děti. Alespoň, že je po mně."

 Alespoň, že je po mně?, pomyslela si. Nevěděla, co to znamená, ale teď hlavně musí najít Miriu a dostat se pryč. 

 Trissa vešla do sálu, kde zahlédla Miriu s další postavou, nejspíše jiným gayomágem. Popadla Miriu za ruku a ta za ní vykročila svižným tempem. Už byla zvyklá za Trissou běhat. 

 Hnědý muž za nimi vykročil, aby se je pokusil zastavit, avšak ten druhý ho zadržel. Více toho Miria už neviděla, jelikož už byla skoro u hlavních dveří.

 Doběhly k bráně, kde na ně už čekal vůz s trinky. Nasedly a vyjely stejnou cestou skrz vesnici pryč. 

 Venku už se rozednívalo. Slunce prosvítalo mezi stromy a tráva byla posetá ranní rosou. Celý les šustil a ptáci zpívali v korunách stromů. Čím dál byly od vesnice, tím živěji vypadala krajina. 

 ,,Co bude s Leonem?" zeptala se náhle Miria.

 ,,Pojedeme do nejbližší vesnice a buďto ho najdeme v dalším vězení, nebo v horším případě někde mrtvého na cestě v lese, ještě před tím, než tam dojedeme."

 Mirie to jako odpověď stačilo. Pochopila, že Trissa právě není v náladě na povídání. Odhadla, že jí naštvalo setkání s mágem. Tak mlčky projely lesem, až se zpoza větví začaly rýsovat domky. 

 ,,Hádej, kde jsme." promluvila po dlouhé cestě Trissa.

 ,,Nevím. Jak mám podle domků na okraji vesnice poznat její lokaci, když ani neumím pořádně číst?" 

 ,,Jsme na pomezí Oniise a Baarie poblíž řeky Tirqui a Duru. Poznáš to podle barvy a konstrukce domů. Jsou postavené z bílé hlíny, která se dá spatřit jen u Durských jezer," poučila jí Trissa.

 Projížděly mezi domy po ušlapané hlinité cestě. Zastavily až u zapadlého hostince na druhém okraji vesnice. Trissa vešla dovnitř, zatímco Miria hlídala vůz s ovocem a trinky. Neuběhlo ani pět minut, když se Trissa opět objevila u vozu. Vedle ní tentokrát stál mladík, nejspíše učedník, či syn hostinského, který vzal otěže trinků a zavedl je do improvizované stáje. Miria následovala Trissu do hostince, tam vyšly nahoru po schodech, kde bylo jen pár pokojů. Ubytovaly se v tom nejzadnějším. Nebyl nijak velký, ale pro kratší pobyt stačil. Navíc bylo příjemné po dlouhé cestě a spaní na tvrdé zemi pokryté jen dekou si konečně lehnout do měkké pohodlné postele. Miria poznala, že se Trissa cítí úplně stejně. Ležela na čistém povlečení na zádech a hluboce nasávala čerstvý vzduch. Nosní dírky se jí rozšiřovaly a zase zužovaly, břicho jí stoupalo a zase klesalo. Miriu to jaksi uklidňovalo. Když byla malá, pozorovala takhle svojí matku, což ji uklidňovalo. 

 Došla k jedinému oknu ozařujícímu místnost. Výhled nebyl nic moc. Viděla jen domy na protější straně cesty a šumící les. Chvíli pozorovala, jak si vítr hraje s drobnými listy. Pohyby byly stále intenzivnější. Náhle na Miriu dopadla kapka. Rozplácla se jí na čele. Setřela jí hřbetem ruky, ale to už padaly další. A další. Venku se spustil prudký déšť doprovázený silným větrem. Trissa vyskočila a zavřela okno.

 ,,Jsi v pohodě?" zeptala se Miriy. Ta jen přikývla, lehla si na postel a pozorovala, jak drobné kapičky deště dopadají na sklo okna, odrážejí se, stékají, spojují se a mizí pod oknem. Šum větru byl slyšet i přes okna, zdi a střechu. Chvíli měla dokonce pocit, že se chvěje celá postel. Kdesi v dálce v lese uhodil blesk. Po pár vteřinách zaslechla mohutné hřmění. Jak je to jen možné, že hrom nejde spolu s bleskem? Kdo byl ten knihovník v Oniis taurum? Jak se má doma matka? Otázky se jí kupily v hlavě. Všechny je najednou zahnal známý hlas.

 Měla by ses vyspat. Víš, že musíte ještě najít Leona. Taky víš, že nejspíš bude v pěkném problému. Unesli ho a teď je pryč. Proč ho vlastně unesli gayomágové a jak jim utekl? A proč byli tak milí. Ten černý vypadal velmi rozpačitě, i když to perfektně zvládl skrýt. Cítila jsi nějaké pouto mezi ním a Trissou. I když se sobě vůbec nepodobají, je na nich přece jenom něco stejného.

 ,,Lucy, přestaň prosím. Už tak mám spoustu starostí," pokusila se jí utišit Miria. Cítila, že i Lucy je ve stresu. Snažila se nahradit otázky soustředěním se na uklidňující zvuk deště. Po chvíli usnula.