Jeli už několik hodin. Miria seděla uvolněně v sedle a pozorovala krajinu. Většina ostrova byla pokryta lesy, ale sem tam se táhly i dlouhé travnaté louky. V korunách stromů byl slyšet barevný zpěv ptáků, po zemi pobíhala malá lesní zvěř, a v určité vzdálenosti mohla Miria zahlédnout i srnu, nebo divoké prase. Přestože jeli už pár hodin, zatím narazili jen na čtyři vesnice. Miria neměla žádnou představu o tom, kam ji vezou. Jen v duchu doufala, že se bude moct vrátit ke své matce.

 Zvíře zastavilo. Členové armády seskočili na zem a žena sedící za Miriou ji pomohla se dostat dolů z hřbetu funící kočkovité šelmy. Teprve teď si Miria uvědomovala krásu zvířete, na kterém právě strávila tak dlouhý čas. Jeho mohutné tělo o hmotnosti půl tuny působilo majestátním dojmem. Sluneční paprsky tancovaly po modrých zakroucených pruzích na hřbetě. Zbytek těla byl pokryt kontrastní sytě oranžovou srstí. Ten pohled byl jak desert pro Miriininy oči.

 Z myšlenek ji vytrhly vzdálené hlasy říčních moryn. Otočila hlavu po směru zvuku. Nikdy předtím nic takového neviděla. Tito moryn měli stejnou postavu jako ona, ale místo světle zelené kůže s bílými až sytě zelenými ornamenty měli kůži světle modrou. Tmavě modré ornamenty se jim táhly kolem paží, přes obličej a po celém zbytku těla.

 Stáli u přístavu. Na vodní hladině bylo pár menších lodí. Pro měšťany to jistě nebylo nic velkého, ale Miria viděla jen lodě na rybolov. Toto bylo něco zcela jiného. Tyto lodě byly vybaveny na plavbu přes celé moře. Musí být na okraji ostrova. Před ní se otevíral pohled na nekonečnou vodní plochu. V dálce na obzoru mizely lodě, jakoby se propadaly do země.

 Čísi ruka ji popadla za paži a odvedla ji do jedné z okolních lodí. Když nastoupila, uvědomila si, že je na lodi jen s jedním z několika moryn, kteří ji sem dovezli. Zvedla zrak. Vedle ní stála bojovnice, zjevně jedna z členů armády, vyšší postavy. Vypadala stejně jako Miria. Jen měla tmavší ornamenty na kůži, mohutné nasvalené tělo a na tváři se jí rozprostíral tvrdý výraz. Přes jedno oko se jí táhla jizva. Nejspíš z nějaké bitvy, pomyslela si. Vlasy měla spletené do dlouhého copu sahajícího ji až po stehna. Na sobě měla lehkou koženou zbroj. Navenek působila hrůzostrašně. Miria k ní cítila respekt, však vnitřní hlas jí napovídal, že s ní v budoucnu stráví nějaký ten čas. Od tohoto okamžiku se jí rozhodla důvěřovat a poslouchat ji na slovo, ať se stane cokoliv.

 V dálce se ozývaly hlasy smějících se moryn. Miria byla zavřená v kleci. Kolem ní stál dav z různých stvoření. Toto místo nepoznávala. Přes okolí toho nebylo moc vidět. V davu ji pozorovala jakási postava, která ji zaujala. Byla vysoká a přes sebe měla přehozený dlouhý černý plášť. Do tváře jí neviděla. Postava ji propalovala temnotou ukrývající její tvář pod pláštěm. Přiblížila se k kleci a natáhla před sebe dlouhou kostnatou ruku. Miria natáhla tu svoji a skrz kovové tyče klece uchopila končetinu, jež se jí nabízela.

 Miria otevřela oči. Na nebi už se třpytilo slunce. Opodál stála její spolucestující. Zlaté sluneční paprsky se jí zachytávaly v dlouhých černých vlasech. Působily jako královský klenot.

 Rozhodla se vstát. Cítila, jak její nohy byly slabé, ale ten pocit překonala. Došla až k vysoké postavě pozorující oblohu.

 ,,Už jsi měla snídani?" zeptala se spolucestující, načež Miria zakývala hlavou. Postava jí podala kus chleba namazaného jakousi pomazánkou. Jídlo smrdělo rybinou, ale Miria měla hlad. Pomalu si ukousla malé sousto. Chuť pomazánky se jí rozplývala na jazyku. Urychleně si ukousla další a větší kus.

 ,,Fo to je?" nadšeně se zeptala přes plnou pusu. Spolucestující se pousmála.

 ,,Rybí pomazánka. Chutná ti?"

 ,,Mmm - hm"

 ,,Jak se vlastně jmenuješ děvče?"

 ,,Miria. Moje matka vám o mě nedala žádné informace?"

 ,,Ne. Byli jsme za tebou posláni jen s údaji o tvém vzhledu a tvém bydlišti. Prý máš něco, co jiní nemají a mnozí by tě mohli ohrozit." Miria nikdy nic takového předtím neslyšela. Byla si vědoma strachu okolí, ale nikdy si neuvědomila proč. Vždyť ona ani její matka toho moc neměly. Jediné jejich vlastnictví byla stará chalupa a jejich vědomosti o bylinách a kamenech.

 V dálce ji však upoutalo něco jiného. Na obzoru se pomalu vynořovala pevnina. Viděla rozlehlý přístav se spoustou ohromných lodí, ale vyskytlo se zde i pár menších lodiček. V přístavu bylo rušno. Všude se pohybovala všelijaká stvoření, nejčastěji moryn.

 Ucítila, jak se pod ní zachvěla země. Její spolucestující ji jemně uchopila za ruku a vykročila z lodi. Miria chvíli váhala, ale pak udělala totéž. Ucítila závrať. Pevná země pod nohama jakoby se pohybovala. Když se však podívala před sebe, bylo vše lepší. Následovala svoji spolucestující temnými uličkami města. Všude kolem pobíhali moryn, trinci, tornové a další rasy. Neviděla žádný kout, kde by nebylo živo.

 Vešly do hospody na malém náměstí. Tam je uvítal torn menší baculaté postavy ze pultem. Bylo vidět, že se zná s členkou armády velmi dobře. Když si spolu prohodili pár slov v jazyce který byl pro Miriu neznámý, odvedl je po zakroucených schodech nahoru do menšího dvojlůžkového pokoje.

 ,,Jak se ti zatím líbí ve městě?" položila spolucestující Mirie otázku.

 ,,Nikdy jsem neviděla tolik různých stvoření pohromadě," odpověděla Miria.

 ,,Právě jsem si vzpomněla, ty už ses mi představila, ale nic nevíš o mě. Já jsem Triela. Odmalička jsem vyrůstala v hlavním městě Alerenu. Byla jsem vychována svým otcem, aby se ze mě stal člen armády. Můj otec měl zvláštní způsoby, někdo by mohl říct, že byl i krutý. Když mi bylo tak jak je teď tobě, našla jsem ho na náměstí nabodnutého na kůlu za loupež. Doteď si pomatuji jeho vyděšený výraz na zakrvácené tváři. Běžela jsem velkou rychlostí kamsi do středu města, jen ať jsem co nejdál od toho strašného jevu. Po cestě jsem narazila na hradní stráž, která se po mně sháněla. Odvedli mě na hrad, kde jsem dostala tvrdý výcvik, abych byla členem armády. V patnáctém roce se mi konečně povedlo složit zkoušky a dostat se ze města. Patřila jsem k menší armádní skupině. S ní jsem cestovala po zemi, udržovala pořádek v menších městech a vesnicích a sbírala různé informace, které jsem následně hlásila svému nadřízenému."

 Miria ohromeně seděla na posteli s otevřenou pusou. Bylo jí Triely líto. Nikdy svého otce neviděla, ale alespoň se jí nestalo něco tak hrozného.

 ,,Budu muset ještě něco vyřídit ve městě. Počkej tady na mě v pokoji. Za žádnou cenu nikam sama nechoď. Kdyby se něco stalo, Nathaniel pro tebe přijde. Viděla jsi ho dole na recepci. To je jediný kromě mě, komu můžeš věřit. Ano?"

 Miria přikývla na souhlas a lehla si na postel, aby nabrala síly. Zvuk bouchnutí dveří bylo to poslední, co slyšela, než se propadla do hlubokého spánku.

 Miria se probudila. Jako první šla k oknu zkontrolovat čas. Slunce na obloze už urazilo pěkný kus cesty. Venku byl hluk. Dole z hospody slyšela hlasy nadšených cestujících, jimž, podle hlasů usoudila, velmi chutná jídlo. Z oken na náměstí byli slyšet obchodníci vyjednávající ceny s zákazníky, skupinky a skupiny jen tak se dohadujících lidí a okolní ruch.

 Dveře od pokoje se otevřely, v nich stál Nathaniel.

 ,,Pojďte slečno za mnou," vybízel ji. Miria si vzpomněla na slova Triely a zděsila se. Děje se snad něco?

 Zvedla se z postele a následovala malého torna na konec chodby. Před nimi stály vysoké železné dveře zdobené nejrůznějšími ornamenty. Nathaniel vzal klíč, který mu visel na krku a vložil jej do klíčové dírky na dveřích. Pomalu jím otočil, až dveře povolily a samy se otevřely. Za nimi se nacházela zcela temná místnost. Nathaniel pobídl Miriu, a ta vešla dovnitř. Před ní se objevil pruh světla odhalující vysoké zrcadlo visící na stěně. V zrcadle jakoby se míhaly malinkaté světélkující tečky, které Miriu přitahovaly blíž a blíž. Když se dotkla skleněného povrchu, zamotala se jí hlava.

 Probudila se v prostorném pokoji. Před ní už stála Triela.

 ,,Ten teleport tě úplně vyčerpal. Našla jsem tě u brány téměř polomrtvou. Údajně tě tam donesl nějaký mladý muž. Ani jsem mu nestihla poděkovat." Miria se posadila a ucítila palčivou bolest hlavy.

 ,,Měla bys odpočívat za hodinu sem přijede sám rádce Západního Leona." Miria vytřeštila oči. Rádce Leona! O rodu Leonů věděla jen z doslechu. Vlastně o nich moc nevěděla. Prý je to rod vládnoucí východnímu a západnímu Aolinu. Někde dokonce slyšela, že vládci jsou vždy jednovaječná dvojčata. Nejvíce jí však děsil příběh o Ariel - dívce, která se do tohoto rodu narodila a způsobila ohromnou zkázu. Jediné, co po ní zůstalo je bájné stvoření pohybující se v Podbárském lese. Nikdo si však není jistý jeho existencí.

 ,,Nemáš se čeho bát. Rádce je dobrý člověk. Znám se s ním osobně."

 ,,Miria jejím slovům věřila, ale stále měla obavy. Co když po ní bude chtít předvést nějaké schopnosti?

 Neboj se. Věřím Triele, že ten moryn nemá zlé úmysly. Stres ti s ničím nepomůže. Zkus se zhluboka nadechnout a vydechnou. Soustřeď se jen na dlouhý nádech a dlouhý výdech. Výdech, nádech, výdech...

 Miria zavřela oči a potichu naslouchala. Jestli někomu na světě věřila, byla to Lucy. Dokázala ji utišit, uklidnit, pobavit i poradit. Vždy se na ní mohla spolehnout. Trávila s ní celé hodiny. V duchu si povídaly o všem, co bylo k probrání. Lucy dokonce vycítila všechny Mirininy emoce a věděla, jak se má zachovat. Také promítala Mirie v hlavě nejrůznější kouty světa. Miria nevěděla, co by bez Lucy dělala. Byla jejím jediným přítelem.