24. prosince 1939, zpropadený Protektorát

Nikdy bych nevěřil, že si budu vést zápisník. Ne sešit do školy, ale deník týkající se mého života. A podívejme. Dnes večer jsem nešel na půlnoční, jak tomu bývalo zvykem, ale sedím nad prázdnými listy s tužkou v ruce.

Možná za to může nostalgická nálada Štědrého dne. Možná válka. Nejpravděpodobněji však otcovo naléhání.

Stejně, jako na mě tlačil po uzavření vysokých škol k vstupu do Obrany národa, tak i nyní věděl co říct: „To není o tom, zda se ti chce, nebo nechce, Vojto. To je tvá povinnost! Musíš zaznamenat vše, co se tady děje a později to předat svým dětem."

Neměl jsem mu to za zlé. Byl vlastenec tělem i duší a jako legionář první světové zkusil víc než jiní za celý život.

Naléhání samo o sobě by nejspíš nestačilo. Válka za pár měsíců skončí, proč se tedy zbytečně namáhat? Když jsem však dostal svůj vánoční dárek, polil mě stud. Otec mi totiž hrdě podal zbrusu nový výtisk Obrazů z dějin národa českého a v očích mu zaplála naděje. Doufal, že stejně jako Vančura, tak i já budu poctivě zaznamenávat vzpomínky lidstva.

Jeho gesto mě dohnalo až sem. Nebo spíš výčitky mého svědomí.

Uvidíme... Třeba bude tento zápis prvním, zároveň i posledním a příští Vánoce skončí v kamnech. Proč bych ho schovával, když se vše vrátí do zajetých kolejí a z Protektorátu opět vznikne naše krásné Československo? Vše ale ukáže čas.