Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

1.1 Láska ve Starbucksu

21.prosince 2018, našedivělý pátek

Mraky se shlukovaly nad gymnáziem. Byly šedivé, předpovídající brzkou chumelenici, která mě nutila pospíchat domů. Aby taky ne. Čekal mě víkend a dlouhých čtrnáct dní sladkého nicnedělání, lenošení a pozdního vstávání.

Škola mi nevadila. Nepatřila jsem k těm, kdo odpočítávají minuty do zvonění, přesto mi tam v posledních týdnech nebylo dobře. Až příliš často se mluvilo o maturitě, která se kvapem blížila.

Tohle volno jsem si ale nehodlala kazit školou. Žádné algoritmy, ani elementární částice! Vánoční prázdniny si rozhodně zasloužily víc než biflování.

„Jak to vidíš?" Bára se protlačila houfem prváků a připojila se ke mně. Brodily jsme teď bok po boku šedivou břečkou a s hrůzou v obličejích sledovaly naše kozačky. Dostávaly co proto.

„Zítra dopoledne?" Bylo už skoro tradicí nakupovat pár dní před Štědrým dnem. Obchoďáky pak vyzařovaly tu správnou sváteční atmosféru, která nás nutkala k výběru těch nejlepších dárků. „Po obědě budem zdobit stromek, slíbila jsem to našim."

„Není problém. V deset ve Starbucksu?"

„Ideální," odsouhlasila jsem místo i čas.

Pokračovaly jsme souběžně v chůzi.

Bára bydlela dvě ulice od nás, ve druhém poschodí čtyřpatrového paneláku, zatímco naše rodina v řadovém domě. Kdekomu se to zdálo zvláštní. Řadová zástavba mezi panelovými bloky? Já to ale považovala za příjemné zpestření. Taková osobitá mini rarita Ostravské metropole.

„Co koupíš mámě? Líbil se mi ten žlutý šátek s motivem ptáků. Viděly jsme ho naposledy u Bati, pamatuješ?"

Pamatovala jsem.

Okamžitě se mi však na mysl vloudil mámin zasněný výraz u výlohy Swarovského. Visací náušnice se zářivými bílými kamínky byly prostě nádherné.

„Ty budou ale šíleně předražené."

„Vím," posteskla jsem si. „U Swarovského se platí hlavně za značku."

V duchu jsem přepočítala naspořené peníze. Díky letním brigádám a narozeninovým příspěvkům jsem měla přes tři tisíce v kapse. To by stačilo i na několik setů od Swarovského, ale nezbývalo než počítat i s jinými výdaji.

Jen ten mámin pohled... Zasloužila by si něco parádního!

Bára postřehla můj zadumaný výraz. Četla ve mně jako v otevřené knize a nevinně mi dloubla do ramene: „Prošmejdíme všechny obchody, dokud neseženem něco skvělého."

Vděčně jsem se na ni pousmála. Byla jedinečná!

Znaly jsme se už od malička. Navštěvovaly stejnou školku, potkávaly se na hřištích i karnevalech a pomalu zjišťovaly, že máme daleko víc společného než stejnou učitelku.

Na základce jsme seděly v jedné lavici a navzájem se svěřovaly s trapasy nebo prvními láskami. Stala se mou rádkyní i vrbou. Mým útočištěm, podobající se dětskému domku na stromě, kde jsem se mohla schovat před všemi hrůzami světa. I když jsme ho, jako městské holky, nikdy doopravdy neměly.

Bylo pak naprostou samozřejmostí, že naše společná cesta nemůže skončit devátou třídou. Obě jsme se učily dobře. Ani jedna jsme nevěděla, co od života čekat. Takže všeobecné znalosti gymnázia byly ideální volbou. Měly jsme aspoň čtyři společné roky k dobru a mnoho času na rozmýšlení. Ale i ty překvapivě utekly rychleji, než bychom chtěly.

Cesta domů vedla kolem Kotvy. Malého náměstíčka s různými obchoďáky a fast foodovým občerstvením. Hemžilo se to tady lidmi. Všichni splašeně pobíhali sem a tam, zvonky obchodů cinkaly o život, jedna debata přehlušovala druhou a až na chodník bylo slyšet šustění papírových tašek, do nichž prodavačky s radostí umisťovaly prodané zboží.

To budou prémie, panečku!

Mohly jsme se vydat zadní cestou a vyhnout se celému šílenství, s potěšením jsem však zjistila, že mi ani trochu nevadí. Vánoce jsem milovala se vším všudy, takže chaos nákupní horečky mě vlastně bavil.

Při chůzi jsem nasávala sváteční atmosféru a rýsovala si přitom plán zbylého dne. Dneska nás pustili ze školy dřív. Dokonce tak brzy, abych si užila domácí pohody bez rodičů, Láska nebeská proto začala vystrkovat růžky.

Moje závislost i relax v jednom. Zbožňovala jsem každou z jednotlivých historek a zvažovala, kterou z hlavních postav nahradit ve svých snech. Sekretářku Miu? Portugalskou pomocnici Aurelii? Nebo snad premiérovu oplácanou asistentku Natálii? Všechny do jedné jsem znala se vším, co o nich film prozrazoval a všem jsem opakovaně držela palce. Už aby se Amorek trefil jejich směrem.

Byl to můj rituál.

Neuměla jsem si představit začátek zimních prázdnin bez Lásky nebeské a bylo úplně fuk, zda za okny leží dvacet cenťáků sněhu nebo mokrá našedivělá břečka stejně jako dnes...

22.prosince 2018, šokující sobota

Shopping park byl narvaný k prasknutí. Obchody otevíraly v devět, přesto se už od půl deváté tvořily nekonečné štrůdly otrávených opozdilců před jejich vchody.

Zírala jsem na ně s otevřenou pusou a procházela kolem s obezřetností.

Před Pandorou se posouval zástup mužského pokolení. V H&M se dveře kabin otevíraly tak často, až hrozilo jejich uvolnění z pantů. A vedle umělého jezírka s rybičkami stál obří zlatý kočár, před kterým se utvořila fronta maminek s vřískajícími dětmi. Každé chtělo usednout do pohádkového gigantu první a nikoho z nich nezajímalo, že ještě nejsou na řadě. Maminky, v domnění, že pořídí roztomilou fotku babičkám, statečně odolávaly.

Akorát jsem si nebyla jistá, jestli usoplené nosíky a tváře pokropené slzami budou tak roztomilé, jak si maminky přály.

Kdyby si ale člověk odmyslel všechen ten humbuk, byl by nákupák kouzelnější než vyzdobený plesový sál!

Ze stropu visely zlatočervené girlandy, obří hvězdy nebo baňky lesknoucí se víc než hvězdy na obloze. Výlohy zdobily svítící řetězy, dekorace sněhových vloček a ty noblesnější, značkové, dokonce vkusné dřevěné betlémy. A z reproduktorů se linul melodický hlas Mariah Carey s notoricky známou písničkou.

„I don't want a lot for Christmas..." doplňovala jsem zpěvaččin sametový hlas bez studu a sebezapření. Stejně si mě v tom mumraji nikdo nevšímal.

S úsměvem na tváři a doznívajícími slovy skladby jsem ukončila svou pouť před Starbucksem. Poslední z volných stolečků čekal nejspíš na mě, neváhala jsem proto ani vteřinu.

Když jsem se však postavila k obslužnému pultu a přede mnou se zjevil tmavovlasý prodavač s očima tak temnýma, až mě oblilo horko na těch nejintimnějších místech, podlomila se mi kolena závratí. Zapomněla jsem na celou objednávku i své jméno. Kdyby nezopakoval otázku ohledně výběru podruhé, vydržela bych ho hltat očima snad do soudného dne.

„Va-vanilkové latté," vykoktala jsem nakonec.

„Malé, střední nebo velké?"

„Střední."

„Sebou nebo tady?"

„Sebou. Teda tady," zrůžověla jsem.

„A vaše jméno?" usmál se svůdně. Působil zcela uvolněně. Žádná přetvářka ani pokřivené cukrbliky, vyžadující si profese obchodníka. Polobůh smyslnosti i vášně.

„Stela," oplatila jsem mu vřelost, i když byl můj úsměv na míle vzdálený tomu jeho.

Ztěžka jsem pak rozdýchávala svůj návrat ke stolečku. Přála jsem si v komunikaci pokračovat, nicméně to nešlo. Svých objednávek se dožadovali i zbylí hosté.

Pozorovala jsem ho alespoň zpovzdálí a užívala si nakresleného srdíčka vedle svého jména.

Určitě nekreslí srdíčka všem! Zaručeně. Tohle bude znamení!

Okamžitě jsem z paměti vylovila fotografii Iana Somerhaldera a porovnávala si ji s prodavačem před sebou. Jo. Byly to podobné typy se stejně uhrančivýma očima a elektrizujícím sexappealem. A že byl Ian, představitel temnější poloviny Salvatorovic sourozenců, hlavním aktérem mých erotických snů, jsem si nemusela ani připomínat.

Podlehla jsem fantazii a začala si v hlavě přehrávat záběry naší budoucí romance.

Přistoupila jsem k němu s ladností modelky, než ale stihla zaznít má objednávka, předběhl mě: „Doufal jsem, že se vrátíte."

Utápěla jsem se v temnotě jeho očí a cítila, že tohle je ono! Přesně tohle byl ten osudový moment, kdy nám oběma došlo, že jsme si zkrátka souzení. Neexistovaly davy kolem. Žádné Vánoce ani celý vesmír. Byla jsem jen já a „Starbucksový Ian."

Po rozehřívacím flirtovacím úvodu a obdržení keramického talířku se sýrovou delikatesou, jsem se vracela zpět. Cheesecake však nebyl jedinou věcí, kterou jsem si od pultu odnášela. Peníze za dezert, Ianovo telefonní číslo a pozvání na rande jsem měla v kapse...

Fajn, tak se zase hezky uklidníme, potřásla jsem silně hlavou, až se mi hnědé kučery rozletěly do všech stran. Snění by pro dnešek stačilo!

Nehodlala jsem ale svou šanci promarnit.

Zvedla jsem se ze židle, odhodlaná budoucnost otestovat, než jsem však udělala první dva kroky, realita mě nemile překvapila. Můj vyvolený se nahnul k blonďaté pomocnici, přitáhl si ji blíž a absolutně nestydatě ji políbil.

Ne kamarádsky, ale se vším všudy. Vypadali jako zamilovaný pár!

Sakra! Sakra! Sakra!

Včerejší Láska nebeská, jeho oči a srdíčko na kelímku mě úplně pobláznily. Málem jsem se totálně ztrapnila.

Nevím, co jsem si od toho slibovala... Bylo to stejné jako vždycky. Buď byli kluci, kteří mě zajímali zadaní nebo mimo moji ligu.

Ach jo, sklopila jsem smutně oči.

Bylo načase napsat Báře a převést myšlenky do nakupovacího módu. Tahle láska prostě skončila dřív, než vlastně vůbec začala.

Nakonec jsem nad smutkem přece jen mávla rukou.

No co, aspoň z toho vyplynul jeden poučný fakt: Srdíčka opravdu kreslí všem, Casanova jeden!

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro