*Clint*

„No do háje!" povzdychl jsem si s velkou bolestí hlavy, když jsem se postupně probíral z velkýho úderu do hlavy, co jsem schytal při boji. Rozlepil jsem opatrně oči a byl nemile překvapen. Bylo to ještě horší než jsem myslel. 

Ležel jsem na zemi. Tak jsem se posadil. Kolem mně průhledná stěna, která byla stočená do kruhu. Já byl uprostřed něj. Při otočení doleva jsem zahlédl další takovouto věc, ale seděl v ní Cap se založenýma rukama na klíně. Při otočení doleva byla taky, ale stál v ní Thor. 

Podle zvyku jsem si chtěl vzít ze svýho toulce na zádech šíp, ale neměl jsem ho. Ani luk. Tak i Steve neměl štít a Thor kladivo. Sebrali nám zbraně, ale s tím kladivem to stejně nechápu. 

Nechápavě jsem se díval kolem sebe a zkoumal každý kousek temného prostředí, ve kterém svítila jen naše vězení. Světlo bylo až oslepující při pohledu nad nás. Raději jsem zrak odvrátil jinam a to už se na mně ohlédl i Cap. Vypadal unaveně. Tak jako všichni. Neměl jsem ponětí, kde byla Nat a ani Banner. Ty zřejmě nechytili.

„Podařilo se mi poslat SHIELDu SOS, když jsme byli ještě na svobodě, ale nestihl jsem ji poslat celou. Snad pochopí, že jde o zajatce," hlesl Steve s menšími potížemi. Nedokázal pořádně mluvit, takže to na úder do hlavy tolik nevypadalo. Docela by se nám teď šikl Hulk, ale ten tu teď není. Aspoň, že jsou na svobodě Widow s Bannerem a Iron Manem. Oni jsou naše jediná naděje, jak uniknout.

Pokýval jsem nad Kapitánovými slovy a otočil se před sebe. Něco se začalo dít. Všechna světla se v místnosti rozsvítila a otevřeli se dveře naproti od mojí cely. Thor, já i Steve jsme zpozorněli. Podívali jsme se na několik vcházejících osob se zbraněmi, dvěma hromotluky, kteří měly snad víc hmoty, než Cap a jedna žena.

„Nečekal bych, že to tady celé povede nějaká panička," ušklíbl jsem se, když se přiblížila k našim celám a za zády měla ty dva. Já z nich strach neměl, ale co Steve? Ten by se s nima asi utkat nechtěl. Bylo to vidět podle jeho výrazu, který dokazoval, že z toho v pohodě zrovna nebyl.

Žena pohodila hlavu a tak jí z obličeje odletěly i vlasy. Měla úplně bílý vlasy, ale byla tak čtyřicátnice jako Tony. Měla na očích černé sluneční brýle a kouřila cigaretu. Při pohledu na ní jsem se cítil nechutně. Asi Nat začnu raději respektovat...

„Brzy Vás ten smích přejde...jakmile skončím s vámi všemi," při vytáhnutí cigarety z úst vydechla kouř mým směrem, ale chránila mě cela. Po chvíli jsem ji zase jasně viděl a pokrčil koutky úst. 

„Co chcete dělat?" zeptal se nervně Kapitán, který to celou dobu sledoval a nelíbilo se mu to. Měl mezi očima vyobrazenou vrásku a postavil se. Jeden z můžu za zády ženy si udělal z jedné ruky pěst a druhou jí držel. Jakoby naznačoval, že jestli nezmlkne, bude výprask. 

Steve se raději stáhl a zacouval dozadu až ke stěně cely, na kterou se nalepil zády. Strach byl u něj neobvyklí. To prostředí to s ním dělalo? Neznám ho takovýho. I Thor se držel zpátky a já byl víc fit, než všichni dohromady. 

Žena se při pohledu na Thora, po té na mně a později i na vojáka, ledově usmála. Taková ta úžasná královna ze Sněhurky, ale ta neměla bílý vlasy. Navíc ještě u sebe měla podobnou výbavu, jako měla zajatkyně tu noc. Rovnou měla ještě i dvě střelné zbraně a v kapse náhradní náboje.

„Děláte pro Hydru?" tázal se Steve znovu, ale tentokrát se odradit nenechal. Ponechal si svůj jistý postoj a hleděl na ženu. Ta se po něm otráveně podívala nejdřív hlavou a potom otočila i celé tělo. Mlčela. Její bodyguardi stáli za jejími zády a čekali na příkazy.

Měl jsem z toho blbý pocit. Proč jsme tu byli, když chtěli tu holku. Co nám do toho je?

„Jsem ředitelka Terrortoxu. Určitě se Vám o něm moje dcera zmínila," přistoupila ke Stevově cele a znovu začala kouřit. Kapitán to nerad pozoroval, ale musel to vydržet. Byl nekuřák a když se kolem něj někdy nějakej mihl, dal se na odchod. 

Po chvíli ho něco zarazilo. Byly to slova ženy. Její...dcera?!

„Ona svoje rodiče nezná," bral to Cap jako nemožné a žena se hlasitě zasmála, až nám všem stouply chlupy na těle. Byl to zlí smích. Nepopsatelný. Jednoduše se dalo o tý ženský říct, že byla šílená.

„Já je taky neznala, dokud jsem nepřevzala organizaci. Mazali mi paměť, když jsem přišla z mise a plnila stejný úkol, jako donedávna moje dcera, co je zrovna u vás na hellicarieru a drží ji tam Nick Fury. Moje menší bojová skupinka už na tu základnu míří. Vzít si, co mi právem náleží," zakončila větu zakašláním, když vdechla kouř z cigarety. Steve se zatvářil též znechuceně, tak jako já. Jeho potíž vždy byla, že mluvil s nepřáteli, i když to bylo na nic.

„Jak Vy můžete vědět, kde zrovna hellicarier je," zeptal se Steve nechápavým tónem. Od první sekundy, co ženu poznal jí nevěřil. Myslel si, že je to zřejmě všechno nějaký trik...ale nebyl. Bylo to tady všechno opravdový. Žádná noční můra, kterou si posledně prošla zajatkyně.

„Posel temnoty má v sobě čip, kterým ji dokážem vystopovat na míle daleko. I kdyby byla třeba pod vodou, nebo vesmírem. Dokážem ji kontrolovat i slyšet. Slyšeli jsme každé slovo z výslechů a další. Trest jí určitě nemine, ale toho se Vy určitě neúčastníte," odpověděla mu a mávla rukou na ty dva. 

Oba šli hned za ní a čekali, co bude dál. Steve znervózněl. Co tím myslela 'toho se Vy určitě nezúčastníte'? Co chtěla dělat!

„Odveďte Kapitána Rogerse do laboratoře. Profesor ho už čeká," vydala pokyn ke dvěma hromotlukům a oba se vydali k cele blíž. Já i Thor jsme to zděšeně pozorovali a i to, jak vešli do jeho cely a popadli ho z každé strany. Snažil se bránit, ale bylo to marný. Byl oproti nim prostě slabší. 

Zkusil jednoho z nich kopnout z boku do nohy, ale ten udeřený mu to vrátil ve dvojnásobné síle. Vyšel od Capa hlasitý bolestný křik a nohy mu povolily. Thor se pokoušel pěstmi dostat z vězení, ale nešlo to. Žádná prasklina se neobjevila a brzy se unavil. Já byl nalepený na stěně cely a hlasitě ženě i mužům nadával. Taky mi to bylo k ničemu. Akorát jsem ženu a ostatní z jejího spolku parádně pobavil.

„Pusťte ho. Hned!" hlasitě zaječel Thor, když se Cap trochu vzchopil a pokoušel se znovu o obranu. Znovu Thor udeřil do stěny a já to zkusil ramenem. Chyba, bolí to jako čert. Vykřikl jsem u toho bolestí a odpotácel se dál doprostřed cely. Kapitán se po nás bezradně podíval a potom nakopl druhýho, na druhé straně. 

Trefil se do přesnýho místa, jako to používají odbvykle ženy a chlápek hlasitě zařval. Pustil ho a Steve byl na jedné straně volný. Dokázal už trochu bojovat s tím vedlejším, co mu to předtím vrátil a dostal se i od něj. Byl volný, ale neměl štít. 

To mu brzy došlo a začal couvat zády k nám. Kdyby u sebe měl zbraň, asi by to zvládl, ale teď neměl jak. Brzy se však ozval výstřel a šel od skupinky zahalených vojáků, co přišli předtím taky. Vzápětí spadl Steve na kolena a vyjekl. 

Ze začátku jsme s Thorem nechápali význam, ale potom jsem uviděl pod Capovou nohou menší kaluž krve, která se stále zvětšovala. Trefili ho do nohy. Tohle nečekal. Pokoušel se zvednout na nohy, ale nešlo to. Pokaždé spadl zpět na kolena, ale už bolestné naříkání nevydával.

„O co Vám jde!" naštvaně jsem vykřikl, když se k němu přibližovali nepřátelé a on se neměl jak bránit. Tentokrát nebyli dva, ale tři. Dva ho chytili z každý strany a vyzvedl na nohy. Ten třetí měl nějakou injekci a tu vbodl skrz uniformu do žíly na paži. 

Rogers se snažil od bodnutí ucukávat, ale hromotluci byli silnější. Ten třetí docílil toho, že brzy Steve celý zeslábl a svěsil i hlavu. Byl stále při vědomí, ale bylo slyšet jen jeho pravidelné dýchání a taky viditelná krvavá skvrna na levém koleni uniformy. 

Žena šla až k němu a se spokojeným výrazem si pozvedla rukou jeho bradu, aby viděl přímo na jeho oči. Dívala se mu na ně. Byl oslabený a taky trochu zchátralý. Z jeho výrazu vyzařovala únava a taky to, že se nešťastně vzdal.

Chvíli ho bělovlasá žena pozorovala a potom se potulně usmála.

„I v těch čistě modrých očí se dá vždy nalézt trochu šedé a zelené. Nejste tak dokonalý, jak všichni o Vás říkají," pronesla s trochou výsměchu. Potom dala ruku pryč a jeho hlava znovu spadla očima k zemi. Raději už oči i zavřel a tiše si povzdechl.

„Do prdele, Steve! Jsi Avenger...bojuj!" zaječel jsem na přítele, kterého začali odtahovat pryč dál od cel a potom v zástupu vojáků se zbraněmi i ven z týto místnosti. Asi to slyšel, ale nereagoval. Nedokázal mluvit a ani se bránit. Co mu to sakra dali!

*Natasha*

Seděli jsme s Brucem u Jetu už několik hodin. Ztratili jsme spojení na tým, SHIELD a ani se nemohli vrátit alespoň na základnu. Vždy jsem si dokázala nějak poradit, ale teď ne. Prohráli jsme. 

Bruce se po mně po nějaké době mlčení podíval a já stále měla stočený zrak k městu, který byl pod skalami. Nadechla jsem se a postavila. Vydala jsem se až ke kraji travnaté plošiny a potom na kraj skal. 

Vítr příjemně vál a zároveň i štípal. Schovala jsem si ruce do rozepnutých kapes a sledovala prázdné město, ve kterým nebyla ani noha. Všichni obyvatelé zmizeli a taky tři Avengerové. Když byl asi před pěti hodinama Bruce na obchůzce kolem města, našel ještě Stevův štít a Thorovo kladivo asi kilometr od něj. Štít přinesl, ale kladivo nést bylo marné. 

Vypařili se a mi zbyli jako jediný. Vlastně ještě Tony, který je stále na základně a neví o nás. 

„Natasho," ozvalo se za mnou. Otočila jsem se na Bruce, který ukazoval k nebi. Letěl tam Jet...SHIELDský Jet! Zírala jsem na něj, jako na zjevení i po dobu, co přistálo několik desítek metrů od našeho. Já i Bruce jsme k němu vyběhli a s věcmi Avengerů nastoupili do otevřených dveří, co nám otevřel jeden z agentů. 

Našli nás! To není možné!

„Kapitán zaslal na základnu SOS. Hned na to se spojení zcela přerušilo a to i s vámi," oslovil nás další agent, když jsme se s Bannerem usadili na volná místa. Já předala dalšímu agentovi vybavení od HawkEye a Capa a zarazila se. On poslal SOS SHIELDu, místo toho, aby řekl nám?!

„Jak dlouho to už je?" zeptal se místo mně Bruce a urovnal si brýle na očích, které si otíral kusem hadru. Pilot se mezitím spojoval se základnou. Nešlo to. Ozývalo se jen hlasité šumění a potom to střídalo i pískání. 

„Něco přes dvě hodiny," odpověděl mu ten samý agent, co nám to oznámil. Já se postavila a Bruce sebou ucukl. Cítila jsem se plná energie a potřebovala ji ze sebe dostat. Můžu někoho tak minimálně nakopnout, skočit s padákem, nebo něco takovýho. 

Ne, to neudělám. Nechcem mít na palubě Hulka a ještě, aby to bylo mnou.

„Jaký SOS poslal," tázala jsem se otrávená a taky se strachem o ostatní. Nevěděla jsem, kde zrovna byli, co s nimi bylo a co se s nimi ještě stát mohlo. 

„Že celý útok byl jen sehraný a že celou dobu šli...podle Starkovi úvahy, po Poslovi temnoty," odvětil s neklidem agent a já vykulila oči. Hydra!

*Cadence*

Vrátili se. Chtějí mě zpátky, ale já se vrátit nechci!

Když do nemocničního pokoje vletěl Iron Man ve svým brnění, málem se mi zastavilo srdce. Za celou dobu na hellicarieru pociťuju jen samý šoky. Oni se na mně snad domluvili...

Agenti na hellicarieru po menší nárazu a pár výbuchách vyhlásili poplach. Iron Man se mě ani na nic neptal a vytáhl z postele. Nevěděla jsem, jestli se bránit a nebo poslechnout a jít s ním. Ani jsem se nerozhodovala a rovnou mě vzal do náruče bez varování a vyletěl z  pokoje ven. 

Po chvíli bezhlavého letu uvnitř lodi se musel zastavit. Objevilo se pár lidí od Hydry a pálili vším, co měli, po nás. Stark se s tím nijak nepáral. Upustil mě ze vzduchu bolavě na zem a párkrát po nich vystřelil. Když všichni leželi na zemi mrtví, opět mě zvedl a letěl dál.

Nejlepší na tom bylo to, že bolest v zádech trvala stále. Ten pád na zem mi ji ještě zesílil, ale nevydala jsem nic. Až na Starkova slova, kdy mi v tom pokoji při zvedání řekl, že se trochu proletíme, už neřekl ani jeden z nás nic. 

Neměla jsem sebemenší ponětí, kde tu moji spojenci vzali, ale už jsem je tak brát nechtěla. Potřebuju Natashu...

Po pár minutách kličkování v chodbách jsme se konečně dostali na povrch. Přistávali další a další nepřátelské letouny na pilotní dráze hellicarieru. Iron Man na nic nečekal a s největší možnou rychlostí loď opustil.