*Cadence*

Nebyla to ani chvilka, co mi zřejmě někdo z těch tří dal injekci do ruky. Usnula jsem. Nevěděla jsem, co se semnou bude dít dál apod. Smířila jsem se s porážkou a budu v zajetí už navždy.

Probrala jsem se někde jinde. Opět s rozmazanými oči. Neviděla jsem nic. Zrak se ani trochu nelepšil. Štvalo mě to. Nikdy to nedošlo až takhle daleko. Bolesti jsem vždy tak nějak prožila, ale tohle bylo špatný. 

Když jsem rukama nahmatávala okolní prostředí, ucítila jsem pod rukama měkkou pokrývku, co byla na mně. Byla bílá a teplá. Neměla jsem sebemenší ponětí, kde jsem právě byla. Děsilo mě to a zároveň dodávalo pocit bezpečí. Konečně jiná postel, než byla ve věznicích, Hydře a nebo tvrdý stoly. Přišlo mi to fajn.

Čas od času se kolem mně mihla nějaká osoba a potom zase zmizela. Sekundy ubíhaly v minuty a ty zase v hodiny. Byla jsem na samotu prostě už zvyklá. Byla to moje dobrá kamarádka, ale kde byla právě Natasha? Proč nepřišla, aby si se mnou popovídala. Trochu se mi po ní stýskalo. Byla milá, příjemná a přátelská. Jen doufám, že to myslela všechno vážně.

Už jsem tam ležela nějaký tři hodiny. Já nudu prostě neznala. Občas jsem usnula a stále měla oči zavřené. Zůstanou i nadále.

*Natasha*

Odstranit nějaký bomby z budov byla docela hračka. Horší bylo to, že se ještě neozvala polovina týmu, co šla hledat ty atentátníky. Zůstal se mnou Bruce, aby jsme složili hlavy a zneškodnili bomby společně. Bylo jich celkem asi sedm.

Druhou část týmu vedl Steve, takže jsem nemusela mít tolik strach o jejich bezpečí. Pořád mě štval Tony. Nechápala jsem jeho inteligenci, že si musel zapálit před výjezdem. Věděl o tom a stejně...co dodat. Je to bohatý hovado.

Když jsme s Bannerem dořešili poslední bombu, opustili jsme menší budovu a vyšli rovnou na náměstí města. Bylo tu nezvyklé ticho a prázdno. Kam se všichni poděli?

Bruce se nervózně rozhlížel kolem sebe a mapoval očima každý kousíček terénu, zda se někde něco nepohne či tak. Rozhodně jsem neměla chuť se teď potkat s tím druhým chlapem. Nezbyla by tu pak ani cihla na cihle.

Začala jsem být ze všeho už znuděná. Zastavila jsem se na konci ulice s Brucem a dala si zápěstí před ústa.

„Kapitáne, tady Romanoffová. Ozvi se," promluvila jsem do vysílačky, co jsem měla zabudovanou v hodinkách pro agenty SHIELDu. Ostatní to měli jako sluchátka v uších, když potřebovali zrovna bojovat.

Čekala jsem minutu, dvě, tři. Nic.

„Tady Romanoffová, opakuji. Ozvěte se někdo," zopakovala jsem a začala panikařit. Nikdy se neopovážili se neozvat. Něco se muselo stát. Nedalo se to ani jinak vysvětlit. 

Podívala jsem se vyděšeně po Brucovi, který zřejmě nevnímal. Díval se stále na jednu budovu naproti přes ulici a vypadal zděšeně. Popošla jsem kousek dopředu a postavila se vedle něj. Zvedla hlavu k místu, kam se díval on a uviděla na jednom poschodí pohozený Clintův luk. 

„Bartone," vydechla jsem do prázdna před sebou a vyběhla k budově. Potom vyskočila na pár beden a následně se vyhoupla na kovové poschodí. Dalo se vysunout, ale momentálně bylo zaseklé. Vystoupala jsem až k místu, kde byl luk a vzala ho do náruče. 

Chvíli jsem si ho prohlížela a potom vzhlédla po schodišti výš. Byl tam HawkEyův toulec bez šípů. Strachem se mi svíral žaludek a doběhla i pro prázdný toulec. Po té sešla zpět a seskočila dolů.

„Volám Avengers...opakuji, volám Avengers," řekla jsem dvakrát do komunikátoru v hodinkách, když jsem šla zpět k Brucovi. Toulec jsem si zavěsila na záda a luk si vzala do volné ruky.

Opět se nikdo neozval. Bylo to strašné. Moje zorničky se nelidsky rozšířily a začala být neklidná. Bruce se po mně podíval, když ještě chvíli zkoumal okolí z dalších stran.

„Třeba jim nefunguje spojení. Zkusme se vrátit k Jetu. Třeba tam budou, nebo alespoň někdo," navrhl doktor a já váhavě přikývla. Jet byl asi dva kilometry od města. Šli jsme přesnou cestou, jako jsme do města přišli a mířili k lesu, kde byl Jet zaparkovaný.

Dorazili jsme až k místu, kde byl a oba jsme při pohledu na Jet ztuhli. Byl zničený. Kouřilo se z něj a křídla byla zlomená, včetně trupu, co byl proražený taky.

„Panebože," skousla jsem spodní ret a vyběhla k rozbitému dopravnímu prostředku od SHIELDu. Pohodila jsem po zemi toulec i luk, aby mi nepřekáželi při pokusu a vyrvání dveří od kabinky. Po chvíli přetahování povolily a upadly na zem vedle mně. 

Vlezla jsem do něj a zpozorovala rozbité přístroje na řízení. Včetně navigace a všeho dalšího. Šance na návrat domů byla mizivá. Sklesla jsem vynervená na křeslo pilota a s děsem si prohlížela zničený letoun zevnitř.

„Máme se jak spojit SHIELDem?" ozvalo se zvenku a bylo to mířeno na mně. Otočila jsem hlavu tím směrem a vedle vyrvaného otvoru stál Bruce. Postavila jsem se a vyskočila z Jetu ven na trávník. Otočila jsem po pár krocích na něj. Byl opřený o plech Jetu zády a měl založené ruce na hrudi. 

„Jsme ztraceni," řekla jsem polovinu toho, co jsem chtěla říct a otočila hlavu doprava, abych se vyhnula jeho starostlivému pohledu. Nestačili jim. Teď je určitě někde drží a my je nemáme jak zachránit.

Zklamali jsme...

*Tony*

Dobře...tak tohle jsem definitivně podělal.

Div, že mě Fury ještě nevyhodil. Teď už o všem vědí. Raději jsem zůstal zašitý v laborce a vyráběl ty reaktory. Bruce si zatím někde běhal v zelený podobě s Avengerama na misi a já mohl jít taky. No jo...co se dá dělat. 

Až se vrátí Natasha, tak to dobrý nebude, ale já to budu ignorovat. Přece jen každý má někdy svoje dny. Jsem Iron Man. Můžu do Osla zaletět sám a píchnout jim. Teď mám však práci a chci to dodělat. Už tu holku tady nechci. Chci, aby vypadla.

„Náš parádní Fury prostě velí. V papírech už je dávno pod zemí a co já? Přežil jsem akorát s tímhle!"

Naštvaně jsem si bouchl do hrudi, kde jsem měl reaktor. Zabolelo to a já vykřikl bolestí. Asi bych měl do tý posilovny začít chodit taky. Nebudu si vybíjet vztek na sobě, když je tam boxovací pytel. Steve jich má dost, takže by mi mohl nějaký pučit.

Všechen vztek ještě úplně neodešel a já měl chuť s něčím praštit. První, co mi padlo pod ruku byla vyskládaná řada šroubováků, který jsem připravený na konstrukci reaktorů. Jeden z nich jsem zvedl a s nápřahem ho hodil na druhou stranu místnosti přesně do okna. 

To se rozbilo a pár střepů přistálo na zemi pod ním. Šroubovák samozřejmě vypadl z něj ven. To by mě zajímalo, co řekne dotyčný, až mu spadne na hlavu. 

Oddechl jsem si a rukama se zapřel o pult před sebou. Pomalu dýchal a pokoušel se uklidnit.

„Pane, měl byste se uklidnit. Váš tlak razantně vzrostl," upozornil mě J.A.R.V.I.S. a já protočil očima. No jistě. Ozve se jen, když mám potíže a depresi. Když ho potřebuju k něčemu úplně jinýmu, tak mlčí.

„Děkuju za upozornění, J.A.R.V.I.S.i, budu dělat, jako by mi to předtím nedošlo," otráveně jsem mu odpověděl a vrátil se k práci. Jeden reaktor cca jeden a půl dne. A ten svůj jsem si vyráběl jeden večer.

„Pane Starku, Nick Fury Vás chce na můstku," objevil se ve vchodu jeden z agentů a já odložil pinzetu, kterou jsem přendaval mini částečky do obvodu reaktoru. Zvedl jsem se a narovnal záda. Otočil se podrážděně na něj a opřel se zády o pracovní stůl za mnou.

„Ale...pirát zase něco chce?" uchechtl jsem si, abych si zvedl náladu. Agenta to nijak nepobavilo, spíš rozdráždilo.

„Chce Vás vidět teď hned," odsekl mě a odešel pryč. Já zůstal jako přikovaný na místě a znuděně se rozhlížel kolem sebe. 

Ani mi nedošlo, jak je ta laboratoř pěkná. Mnohokrát lepší, než Furyho kancl. 

Moje koutky úst nad tou myšlenkou se mírně zvedly, ale potom zase sklesly. Musím tam. Pak mi dá určitě zase pokoj a nebo se v nejlepším zvednu a poručím se do Stark Tower. 

Nadechl jsem se a vydal se do haly hellicarieru. Nebyl tam jen on, ale i Hillová. Ta mě předtím pěkně seřvala, když jsem se trochu probral. Hraje si na šéfovou, ale je hrozná měkkota. 

Houpavým krokem jsem překročil práh a vešel do haly. Fury i agentka se po mně podívali naráz a já zachoval svůj přístup. Oni něco řeknou, já je odbudu. Něco mi přikážou, já je pošlu někam. 

Nasadil jsem přívětivý výraz a přešel až k zasedacímu stolu, ke kterýmu si oba členové SHIELDu posadili...tak i já. Samozřejmě s velkým odstupem. Nechtěl jsem od nich něco chytit.

„Takže...co máte na srdci?" začal jsem provokativním tónem, aby se mohl Fury trochu zlobit. Žádné podráždění neprojevil a víc se usadil do židle, na které seděl. Spojil si prsty na rukou na před sebou a položil je na stůl. 

„Asi před třiceti minutama jsme obdrželi od Kapitána Rogerse SOS z Oslo. Máme nahraný celý záznam," začal a potom se otočil k agentce a ta se s pochopením okamžitě postavila. Přešla k volnému počítači a zapnula na něm záznam. 

Já natáhl pozorně krk blíž, abych z toho něco slyšel. Copak nám Cap poslal za SOS?

„Volám SHIELD, tady Kapitán Rogers. Celý atentát v Oslu byl léčka. Jdou po...," dál už záznam nepokračoval. Následoval akorát nějaký výkřik a potom hlasité šumění. Agentka záznam stopla a podívala se zpětně do Furym. Ten se podíval zase po mně a já pokrčil rameny.

„Víte, co to znamená, pane Starku?" zeptal se ředitel SHIELDu a já se zamyslel. Jen jsem to hrál, abych vypadal veledůležitě. Zůstal jsem asi celých pět minut zticha a nedočkal se ani jeden ode mně odpovědi.

To znamená, že mám letět do Osla? Když náš vyznavač Ameriky mluvil nějaký léčce, tak proč to říká SHIELDu? A potom ta nedokončená věta.

„Jdou po...jdou po...," opakoval jsem si tiše pro sebe a Furyho to zaujalo. Teď jsem už přemýšlel, ale z vlastního zájmu. Po kom by nějaký atentátníci jen tak šli. Jedině, že by to nebyli atentátníci, ale...

„Kde je vězeň?" vyhrkl jsem zčistajasna a postavil se u stolu. Hillová sebou mírně škubla, že to nebylo ani vidět. Fury zůstal v klidu a pozoroval moji náhlou reakci. Tomu to snad přišlo normální? Ty atentátníci nebyli atentátníci, ale Hydra!

„Hydra chce zpátky Posla temnoty. To máte tak malý mozek, aby Vám to došlo?! Tohle Steve myslel!" zakřičel jsem na piráta před sebou, který zachovával nezvyklí klid. Měl jsem toho už dost. Tlak se mi určitě zvýšil ještě víc, ale já na to J.A.R.V.I.S.ovi kašlu.

Vystřelil jsem z místa a běžel najít někoho, kdo ví, kde je ta holka. Je v nebezpečí...