*Cadence*

Hlídat mladší agenty Hydry bylo snad mnohem těžší, než chodit na mise. Místo toho, aby poslouchali, tak se navzájem překřikovali a nebo vtipkovali. Přitom měli ode mě tak málo let. Bylo jim patnáct a šestnáct. Jedna holka a dvanáct kluků. Neuvěřitelný spratci. A to jsem myslela, že bude lepší zaučovat nováčky, než chodit na mise určené mojí matkou. Spletla jsem se.

Na všechny v Terrortoxu jsem si již zvykla. Poddala se a poslouchala rozkazy jako každý, kdo tu byl. Nic jiného mi vlastně ani nezbývalo, když jsem chtěla žít. Jediné, co mě šíleně žralo, byli ti agenti. Já seděla na vyšší bedně v laboratoři, kde na ně dohlíželi ještě vědci a taky jim pomáhali. Nováčci si právě zkoušeli svoje chemické dovednosti a já se přidat nemusela. Nechtělo se mi a navíc byli už skoro hotoví. 

Kluci byli neuvěřitelně hlasitý, když probírali něco mimo zaučování. Dívenka byla tichá a věnovala se svojí práci. Ani jsem nepostřehla, co jim vědci dali za úkol. Pouze jsem se dívala a občas utekla do vlastního světa ve svojí hlavě. Teď jsem tolik možností neměla. Byl neuvěřitelný hluk.

„Už zmlkněte a soustřeďte se pořádně na práci! Až půjdete do boje, tak nebudete mít na tyhle hovadiny čas," zakřičela jsem na nováčky, kteří vzápětí zmlkli při pohledu na mě. Ztuhli ve výrazu a potom se otočili zpět k práci. Mnohem lepší. Ticho zůstalo takové, jaké jsem chtěla. Líbilo se mi a já se konečně mohla uvolnit a trochu relaxovat.

„Žádáme agentku Starkovou, aby se dostavila do přístaviště," ozvalo se z reproduktorů na zdech v celé základně. A zrovna i v laboratoři. Nováčci si toho nevšímali, protože mě nechtěli naštvat znovu. Povzdechla jsem si nad tím, že mě povolali a seskočila z bedny.

„Inzwischen hier im Rang als für sie zurück zu kommen," obeznámila jsem vědce v němčině o tom, zda by mi je před mým příchodem pohlídali. Uměla jsem víc jazyků. Rusky, německy, anglicky i francouzsky. Musela jsem je umět, protože to byla většina, co s Hydrou a Terrortoxem obecně spolupracovala. 

Jeden z vědců zvedl hlavu od svojí práce a souhlasně přikývl. Tím pádem jsem opustila laboratoř a vydala se k přístavišti, který byl celkově přes polovinu základny. Na každém rohu znak Hydry, nebo toxický. Na život tady jsem si zvykla. Zdál se mi být už i jednoduší než předtím. S matkou jsem se viděla jen párkrát za týden a dostávala rozkazy od svých jiných nadřízených. 

I já měla vlastní postavení, ale ne blízké matce. Ještě jsem mu nesahala prý ani po kolena. Mrzelo mě to, ale zatím mi všechno stačilo. Za pár minut jsem dorazila k přístavišti, kde zrovna připlula naše nákladní loď se zásobami, zbraněmi a dalšími věcmi, co jsme tak nějak potřebovali. Většina se na světlo dostala jen málokdy a proto jsme byli uzavřený tady. Základna byla zabudovaná ve skále nedaleko Austrálie. 

Několik agentů i vojáků už vykládalo zboží z lodi na pevninu. Poblíž lodi stála moje matka a mluvila s několika vojáky, co přišli od lodi. Vydala jsem se za nimi, abych zjistila, proč si mě povolali a tak podobně. Však to znáte. Vždy máte rozdělanou nějakou práci a vaši vás zavolají, že něco chtěj udělat. 

„To tys mě nechala zavolat?" zeptala jsem se matky, když jsem konečně za ní dorazila a vojáci odešli pryč. Pootočila se na mě a povzbudivě se usmála. Nebyl to sice pravý úsměv, ale alespoň něco. Stačilo mi to, abych poznala, že jsem jí naprosto ukradená. Nemusela mi to nijak naznačovat. Věděla jsem to od první chvíle.

„Jistě," souhlasila a já se postavila vedle ní s očekáváním, co z ní vypadne. „Potřebuji, abys šla teď nahoru do té lodi a prohledala ji, po případně vyčistila od nezvaných hostů." Dodala a já se zarazila. Nepochopila jsem, jak to myslela. Jak vyčistila? 

„Prosím?" moje obočí vyjelo nahoru a čekala, že mi to nějak upřesní. Matka protočila podrážděně očima a povzdechla si. Jako já nemohla za to, že mluvila nesrozumitelně. Byla jsem chápaví člověk, ale na tyhle věci ne.

„Prostě se na tu loď vetřel vetřelec a já chci, abys ho zabila a nebo přivedla. Teď už mi rozumíš?!" zvýšila nabroušeně hlas a já sebou vyděšeně ucukla, až jsem odskočila stranou co nejdál od ní. Vetřelec? Jak se tam mohl ale dostat? Vždyť kapitán té lodi si to vždycky kontroloval, ne?

To je fuk. Byl tam a já měla úkol. Rozhodně jsem nikoho už zabíjet nechtěla, i když za tu dobu, co jsem tu. Bylo to kolem čtyř set lidí. Raději jsem to už ani nepočítala. Byly to buď atentáty, na které se nikdy nepřišlo, boj s SHIELDem apod. Žádná novinka. 

Souhlasně jsem přikývla a vyběhla k rampě lodi. Loď byla velká jako menší Titanic. Měla nějaký podpalubní kabiny na přespání, kuchyň, dva sklady atd. Klasická nákladní loď pro přepravu věcí z velké dálky. Opatrně jsem vyšla rampu lodi a brzy se ocitla na její palubě. Nikdo již na lodi nebyl, nebo ano, ale já nevěděla kdo. 

*Steve*

Nedopatřením jsem při dlouhé plavbě usnul. Únava byla prostě silnější a probudil mě až pevný náraz lodi do něčeho. Došlo mi, že jsme dorazili na základnu, ale raději jsem ještě čekal, než všichni loď opustí, abych se mohl vyplížit pryč. Plížení nebyl můj styl, ale nic jiného mě nenapadlo. Po půl hodině vykládání věcí z lodi konečně už zde nikdo nebyl a já ze sebe shodil plachtu. 

Nemluvě o tom, že mě zabolela zraněná ruka, která už naštěstí nekrvácela, protože se rána stáhla. Tudíž jsem ze člunu nemotorně vylezl a vyběhl k části lodi, kde se dalo vystoupit. Potíž byla v tom, že jsem uslyšel něčí kroky. Nechtěl jsem být chycen, tak jsem běžel k obytné části a vešel do dveří. Byla tam tma. Světla byla zhasnutá a nebylo vidět ani na krok. 

I tak jsem to riskl a běžel po dlouhé chodbě až na její úplný konec. Další dveře. Do nich jsem vešel a ocitl se v kabině pro hlášení. Tak jako tenkrát v hangáru, když jsme tam byli s Cadence...ta z toho byla tehdy úplně na větvi, když to viděla. Fascinovalo jí to.

Musel jsem se vrátit k problému. Cítil jsem pomocí telekineze blížící se nebezpečí. Hodně rychlo a bylo velmi blízko. Nemohl jsem chybovat. Teď ne, když jsem se dostal tak daleko. Byla by to fakt škoda. Ani jsem nevěděl, kde jsme byli. Malinko mě to i šokovalo. Uslyšel jsem hlasité kroky. Smysly mi začaly šílet a já panikařil. Nebylo to u mě normální, ale první mě napadla pistole v mikině. 

Ani jsem si nestihl zjistit, zda byla nabitá, nebo ne. Na to jsem však nemyslel a sáhl pro ní do kapsy a následně ji vytáhl. Měl jsem prst na spoušti a pouze čekal, až dotyčný vejde a...Otevřely se dveře od komunikační místnosti.  

Rychle jsem zvedl pistoli a chtěl vystřelit, ale uprostřed toho jsem se zastavil a neudělal to. Stála přede mnou. Opět. Co tu dělala a jak mě našla?! V rukou se jí vlnila zvuková vlna a upřeně se na mě dívala těma nepravýma očima. Znal jsem jen ty, co byly vybarvené v noční modři. Ne tyto.

„Cadence...," vydechl jsem s dalším nádechem a ruce se zbraní spustil podél těla. Nemohl jsem jí zastřelit. Pořád jsem jí miloval, i když ona mě ne. Pořád mi zůstala v srdci a já bych jí jen tak zabít nedokázal, i když je na špatné straně. Věřil jsem, že pořád měla v sobě dobro i když jí Hydra řekla cokoliv, byla to pořád ona. Ta egoistická a zároveň milá dcera Tonyho Starka.

Zaraženě na mě upřela svůj prázdný pohled a zvuková vlna v rukou a mezi prsty jí zmizela ve vzduchu. Zrušila svojí bojovou pozici vůči mě a já si oddychl. Též spustila ruce podél těla a já si rovnou zastrčil zbraň zpět do kapsy mikiny. Nastala chvíle ticha. 

„Co po mně pořád chceš...vůbec nevím kdo jsi," zněla zoufale a mně se sevřelo srdce. Celou jsem si jí prohlížel s pootevřenými ústy malinko od sebe a nevěděl, co na to říct. Neřekla mi to poprvé. To byl taky důvod, proč jsem opustil Kapitána Ameriku. Jenže teď jsem jím byl zase, ale bez štítu, uniformy, helmy...

„To vůbec není pravda. Víš to, jen ti Hydra sebrala vzpomínky," zamítl jsem její slova, která mi nesouhlasila. Cadence na to zareagovala pouze zavrtěním hlavy a ustoupila o krok dozadu. Zalekl jsem se toho, že zase odejde, ale dveře nepoužila. Zůstala stále na místě a dívala se upřeně na mě v rozmezí očí. 

„Ne...," zavrtěla znovu hlavou i se slovy. „Odkud bych tě měla znát. Znala jsem pouze ty lidi, které jsem zabila. Jenže...tebe já zabít nemohu," řekla a po té mlčela. Opět. Tohle jediné ze sebe dostala a dál jsem si to měl domýšlet? Tak to ne. Chtěl jsem důvod, proč mě zrovna nemůže. Musela mít důvod!

„Proč," zeptal jsem se bez náznaku otazníku a domáhal se odpovědi. Každý má vždycky k něčemu důvod a ona určitě taky. Má ho...určitě. Cadence po mojí otázce začal cukat koutek úst a uhýbala očima stranou. Nesnášel jsem to, ale dělala to.

„Je...na tobě...něco zvláštního," pronesla zdráhavě a já zůstal v rozpacích. Jak to myslela? Ona přece neumí vycítit něčí schopnosti, nebo snad ano? Nebo myslela něco jiného. Necítila něco, co předtím ne? 

Cadence byla jako na vahách. Probíhal v ní boj buď ano nebo ne. Snažila se jakkoliv rozhodnout, ale bála se, že rozhodnutí by mohl být vždy špatně. Byla úplně stejná, tak jako prvně na helicarrieru, když se jí snažila pomoct Nat. Potom se z toho vyhrabala a žila normálně. Jenže to si teď nepamatovala ani zdaleka.

„Nepatříš sem. Můžem odejít spolu a na vše zapomenout. Začít od znova, když to bude třeba," zkoušel jsem to s nadějí v hlase, což Cadence poznala a zůstala zkoprněle stát na místě, zatímco já se konečně odhodlal ke kroku a šel za ní. Postavil jsem se před ní a váhavě se jí zahleděl víc do očí s tím, že tam uvidím tu, kterou jsem tolik miloval. 

„To nejde. Já sem patřím. Mám tu rodinu a...," začala opět říkat výmluvný odpovědi, ale já to už nevydržel a okamžitě jí dal ruku na ústa, abych ji umlčel. Nehodlal jsem to již nadále poslouchat. Nikdy takhle vystrašená nebyla. Co to s ní ta její matka provedla?!

Překvapením sebou Cadence ucukla, ale já si ji přidržel druhou rukou zezadu, aby se nepokusila utéct. Znovu už ne. Nechtěl jsem ji ztratit alespoň z dohledu, když jsme se zase sešli. Potom jsem jí dlaň ruky z úst odkryl, aby se necítila nijak ohrožená.

„Mýlíš se. Tvoje matka ti celou dobu lhala," zatvářil jsem se vážně, jakmile se mi podařilo nahlédnout do její mysli. Freya jí nalhala, že Tony zemřel a taky to, že byla po celý půl rok ve vězení. Vůbec mě nepřekvapovalo, že jí řekla tohle všechno, aby si ji přetáhla na svou stranu. Byl to normální klasický princip.

„Tvůj otec žije," chtěl jí ujasnit tím, co jsem myslel. Když to uslyšela, zděsila se. Strachem se jí rozšířily zorničky a hlasitě vydechovala. Snažil jsem se okamžitě vymyslet cokoliv, jak jí uklidnit. Napadlo mě, že bych jí mohl uspat, protože jsem na jejím opasku s výbavou zahlédl uspávající šipky. Jedna by stačila tak na tři hodiny pro normálního člověka s klasickým metabolismem. Pro mě by to byla polovina času.

*Cadence*

Proč jsem se s ním bavila! Teď mám ještě depresi z něčeho, co by mohla být klidně lež. Jasně, že jsem věřila víc svojí matce, ale co když neměla pravdu? Byla jsem v tom strašně zamotaná a nevěděla, jak z toho ven. V blízkosti toho muže jsem se cítila v bezpečí. Nepochopila jsem proč, ale bylo to tak. 

Měla jsem domnění, čím byl zvláštní. Cítila jsem, jak z něj sálala zvláštní energie, co mi byla strašně povědomá. Ale to nebylo to jediné. Bylo mi s ním dobře, i když se to těžko přiznávalo. Možná jsem ho znala, ale Hydra mi tu vzpomínku vzala. Doteď mi ještě ani jednou nemazali paměť, takže jsem měla páru o tom, o čem mluvil. 

Jenže moje pocity šly trochu stranou, jakmile jsem postřehla, že se mi díval na opasek, kde jsem měla věci. Díval jsem na šipky na uspávání. Čekala jsem, že se o něco určitě pokusí a já to nenechala jen tak. Jakmile se jeho ruka, co byla za mými zády pohnula a mířila k opasku. Byla jsem rychlejší. Rychle vystřelila s tou mojí, vzala jednu z šipek a vrazila mu ji krku. Byl to můj ochranný mechanismus před kýmkoliv. 

Jeho ruce na mně povolily a začal padat bezvládně k zemi. Ještě jsem ho stihla podepřít, aby neupadl úplně. Mrzelo mě, co jsem právě udělala, ale neměla jsem na výběr. Jen jsem se bránila a udělala to, co chtěl udělat pravděpodobně mně. Nemohla jsem to nechat být a nechat se odvézt.

Dávka na uspávaní Kapitána Ameriky byla malá, tudíž jsem musela jednat. Vytáhla jsem ho z lodi a předala ho vojákům, co již čekali. Dělalo se mi těžko při pomyšlení, co s ním budou chtít dělat, ale byl moje práce, nepřítel a úkol. Matka na mě již čekala u východu, kde muže odnesli pryč a potom společně s ní jsme šli dovnitř základy mimo přístaviště.