*Tony*

„Co...mluv!" vyštěkl jsem podrážděně, protože jsem to už prostě nevydržel. Nesnášel jsem, když mě někdo úmyslně napínal. Nelíbilo se mi to, jak se choval, a to jsem ho viděl teprve pár minut po takový době. Bylo to až neuvěřitelné, jak se někdo dokáže za pouhé tři měsíce změnit. 

Rogers se po mně nijak nepodíval ani po mém výjevu. Věnoval víc pozornost obsahu sklenky, jak se vlnil v jednoduchým tempu, ale pravidelným. Neustával a já na to zaraženě civěl po celou dobu, jako on. Jeho oči přímo ten obsah hypnotizovaly, čímž tomu způsobil ještě větší vlnky, které skoro ze sklenky vytryskly. Potom to přestalo a já nevěděl, jak si to vysvětlit. 

To udělal on? Dokázal ovládat tlak na to uvnitř sklenky, nebo jen náhoda či vidění? Nakonec jsem nesouhlasně zavrtěl hlavou a odvrátil se pohledem jinam od uzavřeného Steva. Nedalo se s ním normálně mluvit aniž by něco netajil. Takový nebyl nikdy. 

„Vidíš tu skupinu veselých lidí napravo od nás? Sleduj...," aniž by zvedl hlavu od stolu, poukázal mi na skupinu lidí, co se hlasitě smáli u kulečníkového stolu uprostřed podniku. Sice jsem se nezajímal, co tam dělali, ale udělal jsem, co řekl. Chvíli se nic nedělo a potom najednou...praskly všechny sklenky s pitím, co měli položené na kulečníku a všechny střepy se rozletěly do všech stran, včetně podlahy apod. 

Všichni kolem stolu hlasitě úlekem vykřikli strachem a začali se rozhlížet všude kolem sebe. Barman od baru vystřelil bleskurychle a začal zametávat střepy od rozbitých sklenek, co byly naštěstí prázdné. Taky mě to vyděsilo a okamžitě se obrátil na Rogerse vedle sebe. Ten stále hleděl do baru pod založenýma rukama na něm a otřel si kapku potu z čela. 

To on to způsobil? Jak to mohl...on ovládal telekinezi! Ale jak to, když jí neměl. Bylo nebezpečné testovat svoje nové schopnosti na lidech v jeho blízkosti. Co kdyby se mu to vymklo a někoho by později zabil!

„Nepoužívám ty schopnosti tady, ale jinde, kde nikdo není. Takhle jsem se je učil používat celou dobu a taky ti vidím do hlavy, tudíž vím, co si právě myslíš," ohlásil mi Steve a postavil se od baru. Z kapsy mikiny vytáhl peníze, které potom položil na bar a začal odcházet. Sice mě celá situace děsila, ale nehodlal jsem ho nechat odejít jen tak. Když ho můžu odvézt zpět domů a urovnat to. Dát ho dohromady a taky Kapitána Ameriku plus celý tým Avengers. 

Kopl jsem do sebe pití a též zanechal na baru peníze. Vydal jsem se za ním a následoval ho až před podnik ven, kde se opřel zády o noční lampu. Než jsem stihl opustit podnik, zapaloval si připravenou cigaretu. Nechtěl jsem věřit vlastním očím. On...kouřil? Ten, kdo by se nikdy takových věcí nikdy nedotkl a právě to dělá?! 

„Co se s tebou sakra stalo! Nikdy jsi takový nebyl a teď děláš to, co jsi vždycky odsuzoval. Proč?! Co tě k tomu dovedlo!" skoro jsem křičel, ale držel jsem se. Nechtěl jsem zbytečně na sebe přivádět pozornost ostatních lidí, co zrovna procházeli kolem. Podle očekávání všichni obcházeli Steva se znechuceným pohledem a velkým obloukem. Ani jsem se jim nedivil. Kdybych ho neznal, taky bych to udělal.

Rogers mě ignoroval. Věnoval se svojí činnosti, která mu naprosto neseděla. Vlastně jsem si říkal, proč jsem s ním vůbec ztrácel čas. Měl jsem ho raději, když byl ještě normální. Možná bych mu odpustil i to s Cadence. Hlavně, aby byl zase normální. Co když už nikdy nebude? Co potom bude?

Země přijde o legendárního vojáka z druhý světovky, tak jako o ostatní. I já už odmítal lítat ve svým brnění, abych se někdo něco neudělal. Chtěl jsem tu pro Pepper i děti být. Nešel bych do boje jen kvůli tomu, aby na všechno Pepper zůstala sama.

„Rogersi, tohle nejsi ty," vydechl jsem, když Steve vydechl kouř nasátý z cigarety. Nevěděl jsem jednoduše, co si o něm myslet. Byl to stále můj přítel. Vzájemně jsme si vždycky tak nějak pomohli a šli dál. Samozřejmě se to neobešlo i bez hádek apod. Každý z nás dvou měl jiný styl. Já se choval jako puberťák a on mě zklidňoval. 

„Chtěl jsem se zabít, ale nešlo to. Můj metabolismus super vojáka mi to nedovolil, tudíž jsem tady. Ignoruji minulost a žiju jinak. Sem chodím jen jednou týdně, přespávám tam, kde je to možný a rozvíjím svoje nové schopnosti. Kapitán Amerika už není, tak jako Cadence Stark," pronesl chladným hlasem a díval se do země.

Vytřeštil jsem oči potom, co to řekl. Jak by mohl ignorovat minulost...stalo se toho tolik. Měl přátele. To jediné ho mohlo zajímat, než tohle všechno dohromady. Chtěl jsem mu pomoct. Hrozně moc, ale prostě nebyl v pořádku. Nechtěl jsem ohrožovat rodinu díky tomu, že by se později pomátl. Zůstal v tom zkrátka sám, tak jako všichni.

Vzdal jsem to a povzdychl si. Vydal jsem se rychlým krokem ke svýmu autu a nastoupil si. Podíval jsem se před otočením klíčkem do zpětného zrcátka. Zahlédl jsem Steva, jak stále stál u lampy a klidně pokuřoval cigaretu. Bylo mi z něj špatně. Ani já jsem nekouřil. 

Kéž bych mu mohl pomoct, ale zároveň neohrozit ostatní. Prostě to už nemělo cenu a já nastartoval svoje auto, abych mohl jet domů. Bylo mi jedno, kolik bylo hodin a jak dlouho jsem tam s ním pobyl. Nebudu se o tom zmiňovat nikomu. 

*Steve*

Odjel...konečně.

Zase jsem byl sám, jako celé tři měsíce od odchodu od Avengers. Během tý chvíle u baru a na chodníku jsem nahlédl pomocí svých nově získaných schopností do jeho mysli. Jeho to nebolelo, ale mě ano. Moje schopnosti byly nestabilní, tak jako Cadenciny, když neměla reaktory. Já je nepotřeboval, protože mě stále chránilo sérum od doktora Erskina. 

Věděl jsem, že ostatní kolem mě moje nové já děsí, ale nic jinýho mi nezbývalo. Uvolil jsem se do stínu. Odmítal pomáhat ostatním a začal si žít vlastním stylem, který se mi nijak předtím nepodobal. To samé si o mně Tony myslel taky. Viděl jsem to. Všechno...rozpad Avengers, odchod všech, jeho děti a další. 

Stále jsem nedokázal na sobě pochopit, jak jsem dokázal přijmout novou skutečnost. Takovou, že jsem přišel o všechno, pokoušel se při seskoku z Brooklynského mostu o sebevraždu, když jsem byl úplně na dně. Bylo to pár dní potom, co jsem opustil tým. Když mě moje nové já z války zachránilo, změnil jsem svůj život.

Rozhodl jsem se už jít. Z přítomnosti dalších lidí mě začala bolet hlava, protože telekineze se mi propouštěla i samovolně, aniž bych chtěl. Pohodil jsem po zemi cigaretu a uhasil ji botou. Po té jsem se vydal pryč z Times Square. Nad New Yorkem padla postupně úplná noc a já hledal další místo, kde bych mohl přečkat noc. Naštěstí už nebyla zima, takže jsem si s místem tolik hlavu nelámal.

Zanedlouho jsem dorazil k nejbližšímu přístavu na kraji města. Nikdo tam zrovna nebyl, takže jsem se mohl ještě porozhlédnout kolem. Bylo tam zároveň venkovní skladiště. Obří dřevěné bedny, připoutané k zemi pevnýma páskama a další. Napadlo mě, že bych si ještě mohl pocvičit trochu telekinezi.

U ní byla výhoda, že jsem nepotřeboval používat ruce na to, abych mohl s něčím hýbat. Stačilo zapojit pevně moji mysl a zaměřit se na určitý bod. Třeba předmět, který byste chtěli zvednout, či zničit. Např jako ty skleničky v tom baru. Zaměřil jsem se na ně v mojí hlavě a představil si je před očima. Po té jsem je použitím trochou telekineze zničil na malé střípky skla. Byl jsem si vědom, že jsem mohl ty lidi poranit, ale mně to bylo už ukradené.

Ztratil jsem v životě něco, na čem mi záleželo nejvíc. Zlomilo mi to srdce a ztratil tak i cit k lidem. Díky Hydře jsem přišel o Buckyho, Peggy a potom i o Cadence. Už jsem to zažít dál nechtěl. Byli moji nejbližší. Bucky mě chtěl v týhle době zabít, Peggy je již v letech a Cadence dělá pro Terrortox a svoji matku, co ji od dětství mučila. 

Přestal jsem myslet na minulost a předstoupil k několika volně položeným bednám, co byly kousek od těch připoutaných. Zaměřil jsem se na ně a myslel na to, aby se zvedly. Chtěl jsem tak dva metry. Víc ne, jenže moje schopnosti ještě plně nešly ovládat, tudíž bedny vyletěly nebezpečně do vzduchu asi do deseti metrů a dopadly zhruba metr ode mě, kde se rozletěly na kusy. 

Chtěl jsem před dopadem od toho odskočit, ale nestihl jsem to. Zakopl jsem a nechal na sebe popadat několik kusů rozlámaného dřeva. Tomu se říkala karma. Rychle jsem ze sebe dřevo odházel a zároveň si omylem zabodl do ruky nebezpečně vyčnívající hřebík. Vyjekl jsem bolestí a okamžitě se snažil hřebík z ruky vyndat. 

Po minutě bolesti jsem si ho konečně z ruky dostal, protože byl až pod kůží, což bylo mnohem horší. Horší, než nějaká obyčejná malá tříska, kterou jsem určitě někde na těle teď měl taky. Odhodil jsem hřebík někam pryč od sebe a od rozbité bedny odskočil.

„Есть ли с этой нагрузкой! Мы не получили всю ночь," zakřičel někdo s ruským jazykem a já zpozorněl. Přestal jsem vnímat svoje zranění z nepozornosti a vydal se hledat místo, odkud to zaznělo. Přeběhl jsem přístav a potom kolem budovy, co mi zacláněla ve výhledu na další část. Zastavil jsem se u rohu budovy a podíval se na další část plochy přístavu. 

Byla tam velká loď. V přístavu pobíhali nějací chlápci s bednami, přepravkami s jídlem, zbraněmi apod. Chvíli mi to přišlo zcela normálním ale potom mě zarazilo něco jiného. Ty uniformy, stavby těl a znaky na ramenou, nebo na hrudi. Byli od Hydry! Někdo měl znaky s chobotnicí, nebo se znakem toxického odpadu. 

Sice jsem přísahal, že už nebudu do situací s nimi zasahovat, ale tohle nešlo. To oni mi způsobili tohle. Mohli za to, že jsem měl jinou DNA, přišel o nejbližší a mnoho dalšího. Chtěl jsem to s nimi jednou pro vždy ukončit, i kdyby se jim povedlo mě zabít. 

Napadlo mě, že bych se mohl dostat na tu loď, protože ta určitě popluje na jejich základnu. Všechno začíná v hlavním hnízdě a taky končí. Kdybych jim do něj zasáhl, mohlo by to ovlivnit momentální situaci všech kolem mě. Možná i do budoucna, ale to záleželo pouze už jen na mě. Avengers byli pryč, já neměl svůj štít. Pouze telekinezi, kterou jsem nezvládal správně ovládat.

Unáhlil jsem se k nejhoršímu rozhodnutí vůbec. Dal jsem si zpátečku a obešel budovu  druhé strany. Tam jsem již výhled na loď neměl, ale byla to jediné možnost, jak se dostat na palubu. Vojáci mohli být ozbrojení a já bych byl snadným cílem. 

Vzpomněl jsem si na misi s Natashou, když jsme osvobozovali společně loď SHIELDu před francouzskými žoldáky. Na loď jsem se dostal pomocí kotvy, co byla zrovna ponořená ve vodě. Teď byla vytažená taky, ale musel jsem počítat s tím, že mohl někdo nahoře u ní být. Spoléhal jsem se na Kapitána Ameriku a skočil do vody. 

Po té jsem se vynořil s pocity bolesti ve zraněné ruce od hřebíku a doplaval k lodi. Přitiskl jsem se k ní, aby mě ti nahoře neviděli a podél ní plaval. Hledal jsem takhle kotvu, dokud jsem ji nenašel. Byla skutečně vytažená a řetěz, co jí držel, byl pořádně pevný. Neměl jsem se v tu chvíli čeho obávat. Se zbytky sil jsem připlaval k nataženému řetězu a chytil se ho.

Popadal jsem dech a docházela mi energie. Po chvilce odpočinku jsem se na řetěz vyhoupl a po něm začal šplhat až nahoru. Bylo těžké být nenápadný v této situaci. Každou sekundou mi mohlo jít o život, kdyby si mě všimli a potom bych akorát litoval svojí naivity. S pravidelným tichým vydechováním jsem vyšplhal až po okraj lodi. Cítil jsem, že tam někdo byl. 

Chtěl jsem je odlákat, abych na sebe nepřivedl pozornost a nestrhl na lodi povyk, že je tam černý pasažér. Zavřel jsem oči a představil si palubu kousek ode mě. Byli tam tři vojáci. Stejně postavený, jako ti, co zrovna nakládali věci do lodi. Poblíž od nich dva záchranné čluny. Byly přesně na straně, kde jsem potřeboval, aby byly. Kdybych s jedním z nich pohnul a přitáhl si tak pozornost obou nic nechápajících vojáků, mohl bych kolem nich projít, po případně je shodit z lodi. To by možná byla ta lepší možnost, pro kterou by se uvolila už i Cadence.

Nic jiného mi ani nezbývalo. Šlo o bezpečnost ostatních. Lidi od Hydry přece nikdo nikdy nešetřil. Rozhodl jsem se tedy uskutečnit svůj plán. Zaměřil jsem se na jeden z člunů. Byly oba dva na sobě a já pohnul lehce s tím spodním. Tudíž jsem zařídil hlasitou ránu při dopadu toho horního a vojáci na to namířili okamžitě zbraněmi. Po té k tomu oba přiběhli. 

Já na nic nečekal a rychle došplhal ten malý kousek nahoru a skočil na palubu lodi. Vojáci si uvědomili mojí přítomnost, ale já byl rychlejší a běžel k nim. Než stihli vytáhnout na mě zbraně, jednomu jsem obmotal ruku kolem krku a zlomil mu vaz. Druhý měl již zbraň připravenou a chtěl vystřelit. Udělal to, ale já se sehnul a zbraň mu okamžitě vykopl. Spadla mu na zem vedle mrtvého a udělal jsem to samé i s tím druhým. 

Naštěstí u sebe neměli jen samopaly, ale i normální pistole. Sice jsem často zbraně nepoužíval, ale nějak jsem se bránit potřeboval. Vytáhl jsem tedy jednomu z nich pistoli z opasku a taky nějaké náboje. Neměl jsem ponětí v tu chvíli, kolik jich ve zbrani ještě bylo, ale rozebírat jsem to nechtěl. Neměl jsem čas. Možná později se podívám, ale teď nějaký úkryt.

Strčil jsem si pistoli do mikiny i s náboji a vyběhl po můstku, který tam vedl. Potom seběhl kratší schodiště dolů a tam bylo pár jiných člunů, co byly přikryté plachtami. Z dálky jsem zaslechl, že dali povedl k vyplutí a já zpanikařil. Běžel jsem k jednomu z člunů a odhrnul z něj částečně plachtu. Vlezl jsem si dovnitř a plachtu přes sebe přehodil.

Zároveň jsem si nechal odrhnutou malou část, abych se mohl dívat na případné nebezpečí, o kterém bych nevěděl. Těsně vedle zakrytého člunu proběhlo několik vojáků a zjistili si, že jejich kolegové byli mrtví. Jeden z nich tedy začal mluvit do vysílačky a zbytek vytahoval kotvu pro odplutí na jejich základnu.