*Cadence*

Rudovlasá agentka mi pomohla z jejich přítomnosti. Byla jsem jí v duchu vděčná, že to udělala, jinak bych se už asi přestala ovládat. Tlačili na mně. Chtěli informace, které jsem jim dala, tak co pořád ode mně požadují? 

„Tady," odvedla mě agentka do nějaké koupelny a ukázala na vše kolem nás. „Zatím se umyj do čista a já ti přinesu něco na sebe. Dobře?" vřele se usmála a opustila umývárnu. Nechala mě tam a osamotě. To mi tak věřila? Po tom všem?

Když jsem tam už byla, tak jsem použila alespoň umyvadlo. Nikdy jsem neviděla nic tak dobře vybavenýho. Všechno moderní, čistý. Prostě úžasný. 

Pustila jsem si kohoutek s vodou a stékající vodou si omyla černé líčení z očí. Později i celý obličej a potom vodu vypnula. Natáhla jsem se pro osušku, co byla vedle sprchy a osušila se, než přišla agentka. 

Držela pár kousků oblečení. Alespoň něco.

„Nemusíš být skromná, když jde o SHIELD. Proč ses neosprchovala celá?" podivila se, když stála mezi dveřmi do koupelny a po té do ní vešla úplně. Zavřela za sebou dveře a odložila kopeček oblečení na židli, co byla u zdi.

„Nejsem tip, co by hned chtěl všechno. Nevěřím lidem, i když se mi snaží hned pomoct. Vždy jsem je totiž hned zabila," sklopila jsem zrak k zemi a posadila se rovnou na ni s opřením o zeď vedle umyvadla. Přitáhla si k sobě kolena a složila do nich obličej.

Takhle mě můžou považovat za vhodnou kořist. Jsem bezbranná. Nemám u sebe nic, čím bych se mohla bránit. Nemám jak uniknout. 

„To neznamená, že nemůžeš být jako my...Fury i ostatní to určitě pochopí," přešla ke mně a dřepla si na zem přede mně. Pokoušel se očima zjistit jakoukoliv reakci, ale já neprojevila nic. Byla jsem jako ledová socha, co litovala svýho života na týto planetě. 

Vzápětí jsem ucítila dotek na mým levým rameni. Ne, že bych se nějak ohnala. Jen jsem se trochu vyděšená podívala po ruce, která vedla až k agentce přede mnou. Zdála jsem si už tak moc psychicky narušená, že by to nešlo ani jinak. 

Nechápala jsem všechno. Život, dění kolem mně, Svět, světlo a další. Nikdo se ke mně takhle v životě nechoval. Nikdo až na tuhle ženu. Natasha...ano. Myslím, že se jmenovala takhle. Informace odcházejí ode mně tak rychle, jako ke mně přicházejí. 

„Fury?...Ten těžko," vydechla jsem podrážděně už když jsem slyšela a vyslovila jméno ředitele SHIELDu. Lezl mi krkem. Jeho hlas, oblečení, páska přes oko, prostě všechno. Možná, že jsem nebyla jediná, ale momentálně mi to tak přišlo. 

„Všichni jsme udělali něco špatného...teda ne všichni, ale...," nakousla agentka a moje oči konečně nabrali jiný směr, než podlaha pode mnou. Vzhlédla jsem k ní a v očích mi šlehaly malé blesky nenávisti. Ne k ní, ale k ostatním, které právě zmínila.

„Proč mě tu teda držíte? Jsem vám už k ničemu! Všechno jsem řekla," už jsem se neudržela a agentka sebou cukla. Nečekala to. Zrovna ode mně, když jsem byla tak zamlklá a ani nic neříkala. Agentka byla bílá jako stěna. Začala se trochu bát, ale sebejistotu, co měla v očích, neztrácela.

„Chtěla bych, abys s námi táhla za jeden provaz...a ne jenom teď, ale i...nadále," sebejistě odvětila a postavila se.

„U nás se místo najde vždycky, ale musíš se vyhrabat ze všeho, cos provedla a nastolit si jiný řád. Máš dvě možnosti...buď být uzavřena v sobě samotné a nebo se stát součástí SHIELDu. Já ti s radostí pomohu, ale sama to musíš chtít," s těmi slovy ke mně natáhla ruku, abych se mohla postavit. 

Byla jsem její reakcí zaskočená. Nečekala jsem, že i po mým projevu, o mně zachovala starost. Vykuleně jsem na její nataženou ruku ke mně zírala. Nevěděla jsem, jak se rozhodnout. Mám zůstat na temné straně a nebo se přidat k nějaké, která mě momentálně nenávidí? 

Nervy se mnou cloumaly o sto šest. Zatnula jsem zuby a pokoušela se vyhnat pár špatných vzpomínek z hlavy. Můžu být jiná. Nemusela bych už nikdy v životě dělat to, co po mně chtěli. Nebýt loutka, co sloužila k zabíjení nevinných občanů Země. 

Podívala jsem se normálně po ruce ženy a natáhla se po její ruce. 

„To je ono...krůček po krůčku," řekla, když mi pomohla z podlahy na nohy.  Usmála se a na chvíli ode mně odešla, aby zvedla připravené oblečení z židle a následně mi ho dala do rukou. Už na první pohled bylo jiné. Nebylo jako to, co jsem měla v Hydře. Bylo jako to, co nosili ti lidé, co jsem zabila...

„O všechno se postarám. Mohu tě ujistit, že všechno bude dobrý a nic se ti nestane," poklepala mi povzbudivě po rameni a vydala se ke dveřím. Stále jsem byla na jednom místě a nevěděla co dělat. Měla jsem strach z toho, co mě čekalo za těmi dveřmi. Z dalších hodin strávených zde na lodi a dalšího. Nebylo to pro mně vůbec jednoduché, ale to zřejmě dobře agentka věděla.

Zastavila se u dveří a vzala za kliku. Lehce je pootevřela a podívala se vzápětí na mně. Počkala, až udělám alespoň jeden krok, kterým sem ji ubezpečila, že žiju. 

*Natasha*

Dala jsem jí čas. Byla nervózní a taky měla strach. I když jsem se snažila ji jakkoliv přesvědčit, důvěra nebyla zcela úplná. Bylo to na ní vidět. Byla vystrašená, jako malé štěně. Musela si projít mnohem větším terorem, než všichni ostatní, neboli my. 

Když byla skoro u mně, otevřela jsem dveře víc a vyšla z nich zády napřed. Byla jsem skoro za prahem dveří, když mě někdo chytil zezadu a zády přimáčkl na zeď vedle dveří. Vyděsila jsem se, ale žádný nežádoucí zvuk jsem nevydala. Byla jsem připravená se bránit, ale před ním fakt ne.

„Co to sakra zase děláš, Steve!" vyštěkla jsem na vojáka, který vypadal dost naštvaně. Dívka, která byla skoro u prahu dveří, se raději skryla opět do koupelny. Vyděsila se zřejmě víc než já.

Já chci, aby se šlo na ní pomalu...ale ne, ne! Náš Kapitán musí na všechno zhurta, aby něco dokázal. Nejraději bych mu v tu chvíli vrazila, ale neudělala jsem to. Přece jen to byl pořád můj kamarád.

Moje ruce držel pevně podél mýho těla, abych se neměla jak bránit. V tomhle zabodoval, ale co po mně chce?!

„Proč jí pomáháš," zeptal se bez náznaku otazníku. Spíš mi přikazoval, abych mu to řekla. Ucukla jsem sebou a stisk ještě zpevnil. Už takhle mě jednou ozbrojil v nemocnici, když šlo o Hydru. To si sakra myslí, že pro ní dělám taky?!

„Dej mi pět minut a vysvětlím ti to," pokrčila jsem koutky úst a sledovala jeho reakci. 

„Máš jednu. Povídej," nakonec odvětil a já nevědomky nervozitou polkla. Teď s tím ven, Natasho. Jestli ho chceš stále považovat za přítele, musíš mu říct všechno. 

Nadechla jsem se a pomalu vydechla.

„Když jsem byla prvně u SHIELDu...byla jsem na tom stejně, tak jako ona. Nechci dovolit, aby dopadla jako ti ostatní, co přišli před ní," ukončila jsem vysvětlovaní zhruba v polovině a Stevovi se to zdálo málo.

„Jak dopadli ti před ní," zacloumal mi se zápěstmi a já vyjekla bolestí. Steve si uvědomil chybu a stisk povolil. Pevně jsem zatnula zuby a i obě ruce v pěst.

„Když Fury nedokázal z lidí od Hydry dostat nic, co by se mu zrovna hodilo. Odpravil je...rovnou v jejich cele. Sice ta holka zabila několik lidí, ale jinak je nevinná," řekla jsem skrz zatnuté zuby, že mi skoro nebylo ani rozumět. Steve vypadal trochu zaraženě. On měl v povaze lidi chránit a ne je zabíjet. Asi mu to už pomalu začalo docházet.

„Jak může být nevinná, když zabíjela nevinné. To nedává smysl," prohlásil a z jeho očí vyzařovaly blesky. Já se tím nijak odradit nenechala. Vyškubla jsem se z jeho sevření a trochu ho odstrčila pro osobní prostor.

„Chvíli si s ní povídej a zjistíš to. Když mělo dojít na vraždění, bylo pod tlakem. Mučili ji. Její schopnosti jsou důsledkem každodenních nedobrovolných pokusů na jejím těle. Neměla na výběr," odpověděla jsem srozumitelně a taky polohlasem. Muselo mu to stačit, aby pochopil situaci. Z tohohle alespoň pocítí moje trauma ze všeho, co se poslední dobou dělo. 

„Vždycky máme na výběr," zavrčel na mně po delším tichu a já protočila očima. Takže on to nepochopil.

„A Barnes měl?...Jistě, že ne. Dopadl stejně, jako ona. Maká pro Hydru a nechtěl," oplatila jsem mu to stejnou reakcí a Steve sebou ucukl. 

„A to všechno kolem Terrortoxu, či co. Co jsou zač," opět se zeptal bez otazníku.

„Co se třeba zeptat Furyho? To on je ten zdejší vševěd. Já nevím vůbec nic," zněla jsem už podrážděně a Steve mě raději už nechal. Ustoupil ještě víc dozadu a založil si přemýšlivě ruce na prsou.

Popravdě, on to dělal vlastně vždycky. 

„Jak jí máme věřit, že není nastrčená?" tázal se, když jsem se přiblížila ke dveřím koupelny a otočila se na něj. Tohle byla dobrá otázka, ale ne moc chytrá. Nepřemluví mě, aniž by chtěl. Dělám sama za sebe a zůstane to tak.

„Zjisti něco o tom Terrortoxu a povíme si to později," řekla jsem s klidem a zacouvala do koupelny pozadu.

*Cadence*

Schovala jsem se do rohu koupelny s chladnou podlahou. Byla mi trochu zima, ale ustála jsem to. Když voják přirazil po mém východu z koupelny agentku ke zdi, lekla jsem se. Rychle jsem se stáhla a dostala se tak co nejdál od východu.

Schoulená do klubíčka a tiskla si k sobě kolena, aby mi nebylo chladno. Třásla jsem se po těle a cítila, jak mi tělem probíhali bodavé náznaky bolesti. V jeden okamžik mi vytrskly i malé slzičky. 

Takový případy jsem měla jen párkrát do měsíce. Byly to příznaky pokusů, kdy do mně vbodávali jehličky, různé hadičky a další, aby do mně vpustili nějaký séra. Začala mi třeštit i hlava. Bolest byla nesnesitelná. Kolikrát jsem některé noci ani neprospala, jen kvůli bolestem a křečím, co jsem měla.

Občas jsem u toho i bolestmi křičela, ale nechtěla jsem na sebe přivádět nějakou pozornost. Byla jsem na nepřátelském území. Každý krok odtud by mohl být pro mně poslední. Smrt mě tu čekala na každým rohu. Nechtěla jsem zbytečně riskovat.

Uvolnila jsem z objetí svých nohou obě ruce a chytla se za hlavu. Nešlo to už vydržet. Myslela jsem, že se mi v jednu chvíli rozskočí. 

Vždy mi na to dávali nějaké injekce na bolest. Ta mi pomáhala někdy jen na hoďku, možná dvě. Neexistuje nic, co by mi to mohlo vyléčit. 

Zamlžovaly se mi oči. Slyšela pískání v uších a ztrácela pomalým tempem vědomí. Přišlo mi to všechno jako ve zpomaleném filmu. Už jsem neseděla, ale ocitla se na zemi. 

Z po vzdálí na mně volala žena. Byla to zřejmě ta agentka. Chvilku zaznívalo dunění a potom to ustálo. Po chvíli znovu a pak stop. Cítila jsem to pod svým tělem. Neslyšela jsem. Nic neviděla. Pouze rozmazané šmouhy, co byly nade mnou, než jsem upadla do bezvědomí.