„Vážnou příčinou, proč člověk ztrácí důvěru v sebe, je ztráta pocitu, že je milován."
Karel Čapek

„Je láska krásná? Ne, je zlá, krutá a bodá jako trn!"
William Shakespeare

„Kdo opravdu miloval a je zklamán, je ochoten spíše nežít než nenávidět."
Auguste-Marseille Barthélemy

O tři měsíce později

*Tony*

Už uběhla pěkně dlouhá doba od toho, kdy se Avengers rozhodli pro pauzu. Vlastně to rozhodl Rogersův odchod z týmu a taky to, že se vzdal role Kapitána Ameriky. Hned po příjezdu zbytku týmu do věže ještě v ten den mi řekli o tom, co nastalo a proč Cap odešel. Nedokázal unést ztrátu Cadence. Vlastně ani já, ale musel jsem se s tím vyrovnat, protože hned za dva měsíce jsem jel za Pepper do Anglie kvůli porodu. 

Po něm jsme se vrátili společně do Avengers Tower i s dvojčaty, co se nám narodily. Holka a kluk. Penelope a Aron. Při pobytu s Pepper a nimi mi došlo, že musím na Cadence zapomenout. Že mi jí už nikdo nevrátí a taky, že Freya vyhrála a dostala, co chtěla. Svojí dceru. SHIELD jí vyškrtl z členství a tak i Avengers. 

Pobývali jsme společně všichni ještě nějakou dobu, než se někteří rozhodli to zalomit a žít jinak i jinde. Bruce zůstal ve věži i s Thorem. Natasha odjela mimo stát, Barton mimo město, Wilson se vrátil do Washingtonu a Rhodes pobývá jinde. Avengers se prostě rozpadli. Nebyla to pauza jako pauza. Byla trvalá.

SHIELD si vzal k sobě Zaca, neboli kamaráda Cadence z dětství a my Spika k sobě do péče. Zrušil jsem Cadence vysokou a taky prodal byt. Prostě jsme chtěli zahladit všechny stopy a taky to, co nám moji dceru připomínalo. Byla pryč. Nikdy nám ji už nic nevrátí a to jsme všichni věděli. Zároveň jsem si dělal starosti i o Steva. Nikdo o něm nic nevěděl. Do bytu Sharon se už nevrátil a ani nevolal. Mobil měl vypnutý a tím se odstřihl od ostatních.

Nikdy jsem se o nikoho nestrachoval, ale byl to náš přítel. Sice jsme se párkrát spolu porafali, ale fakt jen občas. Patřil k nám a když neměl kam jít, mohl jít sem. Nikdo mu v tom nebránil. Prostě si to s těma ženskýma dělal hrozně těžký. Najde si jinou. Žádnou super hrdinku se schopnostma, nebo tak a všechno bude oka. Na spoustu takových mám hromady kontaktů.

„Tony," oslovila mě Pepper, když jsme společně seděli v obýváku a byli oba s dětmi. Vlastně Pepper, protože ta kolíbala Arona v náručí a Penelope spala klidně v kočárku. Já jim tak záviděl. Vůbec neměly ponětí o tom, co se stalo před jejich narozením apod. Raději se jim v dospělosti ani o starší nevlastní sestře zmiňovat nebudem. Když jí nikdy neuvidí, tak by to celé stálo za houby.

Seděl jsem ve svým oblíbeným křesle v předklonu a měl ruce opřené lokty v klínu. Přemýšlel jsem o všem. O životě, rodině i práci. Nešlo na Cadence nemyslet. Prostě k nám patřila i přes to, že se narodila v Hydře. No a co! Nemohla za to, že její matka je neskutečná svině a mrcha, která ji využívá akorát jako zbraň k zabíjení lidí. Nemohla prostě za nic.

„Hmm...," zhruba z poloviny jsem reagoval na ustaranou Pepper, která seděla kousek ode mě na prostornějším gauči s dětmi. Dívala se celou dobu na mě a já do země. Ani jsem o ní nevěděl. Byl jsem momentálně ve vlastním světě a odmítal vnímat okolí. Měl jsem se tam daleko líp, než obvykle. 

„Myslíš na ni?" zeptala se Pepper, když byl můj mozek momentálně mimo provoz. Mohla se ptát na kohokoliv. Mohl jsem myslet na Natashu, agentku Hillovou, bývalý milenky apod. Třeba myslela Cadence, ale jak jsem to mohl vědět? To je fuk. Na tuhle otázku nejde odpovědět.

Postavil jsem se a přesunul se k jednomu z oken, co byly v patře. Opřel jsem se zády o jeho futro a vyhlížel na město pod námi. Byl už skoro večer a byl vidět jasný západ slunce. Byl nádherný, ale kdy já si ho začal vážit? Když mě k tomu dokopala vlastní dcera, abych nebyl pořád zavřený ve svojí pracovně. 

Všechno mi jí tak připomínalo. Bylo to až mučivé, čím jsem si tak jako všichni procházel. Snášet ztrátu někoho, koho jste měli současně v rodině. Prostě to nešlo. Asi jsem už začal chápat ten náhlí Rogersův důvod k odchodu. Byl prostě na tyhle věci hodně náchylný, zvlášť kvůli blízkým. Asi bych ho měl zkusit najít a promluvit s ním. I on mi dělal tak nějak starosti. Mohl být úplně kdekoliv.

„Už jsou to tři měsíce," odvětil jsem chladným tónem ke svojí přítelkyni, která položila spícího kloučka do kočárku vedle Penelope a postavila se. Šla za mnou a postavila se těsně za mě, aby mě mohla objat kolem ramen zezadu. Postavil jsem se víc bokem k oknu, abych jí to mohl usnadnit a brzy se ocitly její ruce spojené na mojí hrudi.

Zvedl jsem jednu svojí a položil ji na ty spojené. Jedině objetí nás dokázalo uklidnit. Náš život byl hodně složitý. Byl jsem Iron Man a bývalí člen skupiny super hrdinů, co se nedávno rozpadli. Nešlo zvládat všechno najednou, když jste chtěli rodinu. Musel jsem proto obětovat roli Iron Mana a věnovat se tak naplno Pepper a dětem.

„Mluvíš o ní každou noc ze spaní. Určitě nejsi jediný, komu tolik schází," zauvažovala a obešla mě, aby mohla být přede mnou. Obmotala mi ruce kolem krku a dívala se upřeně na mě. Já pro změnu na ní, aby se necítila odstrčená. 

Přišlo mi během toho ticha mezi námi až úžasné, jak ty děti byly hodné. V klidu spaly a nenechávaly se námi nijak vyrušovat. Byly andílci...

Zároveň mě překvapila i úvaha Pepper. Bylo fakt, že jsem nebyl jediný, ale Cadence byla moje dcera. Skvělá, chytrá a dospělá. Dokázala žít vlastní život, ale s tím, že jsme jí hlídali. Neuhlídali jsem ji a teď maká pro svou mámu někde, kde se možná ani nelíbí. Tady měla mnohem lepší život. Nelitoval jsem, že jsem ji poznal. Měla i dobrou stránku, kterou se nám společně se všemi podařilo odhalit.

„Tobě?" zněl jsem vůči Pepper nechápavě, když jsem se jí na to zeptal. Ona jediná mně momentálně napadla, protože si s Cadence rozuměla taky a jak. Neopovážil jsem si říct někoho z původních Avengers, protože ti do rodiny nepatřili. Možná...byli jsme kolegové. Bydleli spolu a společně chránili svět jako správní maníci. Asi bych je neměl z těch možností vylučovat. Patřili stále k nám.

„Taky, ale...však ty víš, komu," zadrhla se a snažila se znít smysluplně. Chvíli jsem přemýšlel, co tím myslela a potom mi to možná došlo. Nemluvila o Rogersovi? Ten byl na Cadence způsobem zavěšený taky. Jenže kvůli němu se rozpadli Avengers. Tady nebylo co řešit. Prostě ne. Odmítám si to sice přiznat, ale ne.

S uraženým pocitem jsem se odtrhl od Pepper a zamířil k výtahu patra. Pepper se na mě po celou dobu zaraženě dívala, jak jsem odcházel. Potřeboval jsem na vzduch. Obyčejně piju tady, ale pár ulic odtud bylo několik barů. Kdybych je tenhle večer objel, zabavil bych se aspoň na pár hodin. 

„Počkej...kam jdeš?!" vyhrkla Pepper do delším zvažování, aby nevzbudila děti. Ty stále tvrdě spaly a nenechaly se vyrušovat. Kdo by je neměl rád.

Ani jsem si nevšiml, že s námi v patře byl i Spike, ale ten ležel na druhý straně místnosti a nevšímal si nás. Ani potom, co jsem se rozhodl jít pryč. Vlastně se mu už chodit nikam ani nechtělo. Uzavřel se před všemi. Vrčel na nás a nechtěl se s námi mazlit, tak jako předtím. Scházela mu moje dcera. Nedával jsem mu to za vinu. Ani po třech měsících na ní nezapomněl, což je zvláštní. 

U dveří výtahu jsem se otočil zpět čelem na Pepper a zůstal stát. Přemýšlel jsem, jak jí říct důvod odchodu. Nakonec jsem zůstal mlčet a za zády nahmatal tlačítko na přivolání výtahu.

„Dnes večer se mnou nepočítej. Zapomněl jsem, že mám nějaký jednání mimo město a musím tam okamžitě jet," zalhal jsem a akorát zaslechl pípnutí výtahu, co zrovna dorazil. Pepper zůstala mlčet jako vždy, protože věděla jedno. Že mi nikdy nemůže v odchodu zabránit. S tím jsem se odebral do výtahu a ten se vzápětí zavřel. 

Sjel jsem s ním do garáže a tam si vzal první auto, který mi přišlo pod ruku. Takový červený pro dvě osoby se střechou, která se samozřejmě dala sesunout, ale mně se nechtělo. Měl jsem spousty jiných starostí a ty jsem hodlal utopit v nějakým nočním podniku. Vyjel jsem s autem do ulic New Yorku a po kratším zvažovaní si vybral Tonic Bar na sedmé Avenue. Nikdy jsem tam nebyl, ale zkusit jsem to mohl.

Zastavil jsem u kraje chodníku a vzal si klíčky od auta, aby mi ho nikdo nesebral. I když...dnes jsou lidi chytřejší, že ani klíčky nepotřebují. Nestaral jsem se o to, jaký jsem měl oblečení. Prostě hlavně nějaký. Stejně tam chodili lidi, kteří měli normální oblečení. Pro jednou jsem neměl slavnostnější. Taky to nikoho ještě nepoložilo, tak ani teď.

Vešel jsem dovnitř a nechal se pohltit přiměřeným světlem, které by se dalo nazvat slabými reflektory v každém koutu místnosti. Všude plno lidí, jak tancovali na nějaký známý songy a pár metrů od vchodu jeden dlouhý bar, u kterých sedělo málo lidí. Cca tak tři nebo čtyři. Nechtělo se mi to počítat. Naposledy jsem se ještě rozhlédl po podniku, abych měl přehled, jak to tu vypadalo. Potom jsem rovnou zamířil k tomu baru a sedla se někam na čtvrtou stoličku od konce. 

Bylo mi jedno, kdy barman dorazí. Mezitím jsem se kochal zastavěnou přírodou kolem sebe. Byly tu páry, jednotlivci, přátelé a další. Nechybělo tu nic. Potom mě bodlo u srdce, když jsem uviděl nějakou holku, co mi hrozně připomínala Cadence. Ale nebyla to ona, což jsem si oddychl. Odcházela zrovna s nějakýma holkama od stolu a šly se dívat, jak ostatní zkoušeli štěstí u karet apod. 

„Dobrý večer. Co si dáte, pane?" promluvil někdo za mnou a já se na něj opět otočil. Barman konečně dorazil. Tak co si vezmu dneska? Něco, co jsem doma neměl. Moment...já měl vlastně všechno. 

„Co se tu pije nejvíc?" tázal jsem se barmana za barem, který čekal, co si objednám. 

„Jack Daniel's," odpověděl mi po chvíli.

„Tak to," rozhodl jsem se a barman přikývl. Potřeboval jsem prostě vyhnat z hlavy všechno. Ani s dopravou domů jsem se netrápil. S policií to potom nějak dohodnu a raději se ani nebudu vracet do věže, protože by mě Pepper na místě přizabila i ožralýho.

„Tady, pane...Vy jste Iron Man. Tony Stark!" uvědomil si barman, když mi položil drink na bar přede mě. Vypadal rozhozeně a já se mu nedivil. V každým baru všichni žasli, že jsem tam přišel. Bylo to vlastně dvakrát až třikrát týdně za tyto tři měsíce. Můj život se zhroutil i přes to, že mám dvě úžasné děti a báječnou starostlivou přítelkyni. Co víc si přát? Ztracenou dceru...

„A co," podíval jsem se na něj s otráveným výrazem naznačujícím, aby neotravoval. To však ignoroval a určitě měl něco na jazyku. Cítil jsem to. Vlastně, tak jako všichni. Už mě nebavilo, že mě všichni na ulicích zastavovali, aby se semnou mohli vyfotit, nebo abych jim dal autogram. Jednou za čas se dokonce se zeptali na dceru, ale já je odmítl mávnutím ruky a odjel. S nikým jsem se nechtěl bavit.

Ten známý filantrop, kterýho znaly celé Spojené Státy, se pomalu vytrácel. Avengers se rozpadli. SHIELD s námi přerušil spojení a já se utápěl v depresích. Kdo by si pomyslel, jak se celý život může náhle změnit.

„Ehhh...to je jedno. Kdyby něco, zavolejte mě a já přijdu," pousmál se a odešel na jinou stranu baru. Konečně klid. Pomyslel jsem si a uchopil sklenku s pitím. Otočil jsem se zpět čelem na dav v podniku a upíjel ze sklenky. 

„Co si dáte dnes. Jako vždy?" zeptal se barman na druhé straně baru někoho jiného. Něco mi říkalo, abych se na tu stranu podíval a udělal jsem tak. Nevině jsem se ohlédl vedle sebe, kam předtím odešel barman. Zahlédl jsem nějakou osobu v černé mikině, na obličeji kratší vousy a vlasy různě rozcuchané do stran. Něco mě na něm zaujalo. Zdál se mi povědomí, ale odkud?

„Ano, děkuji," pronesl a barman začal míchat nějaký drink. Rozhodl jsem se ho očíhnout víc a postavil se. Nenápadně jsem šel směrem, kde byl, ale ne úplně. Postavil jsem se k nedalekým sedačkám a stolu uprostřed nich. Byl jsem doopravdy zvědaví, kdo to byl. Podvědomí mi říkalo, že jsem ho znal. Ale vzhled mě prostě klamal. 

„Nemusíš být zbabělí a dělat, že se o mě nezajímáš. Ani jsem tě neviděl a cítím, kdo jsi," řekl ten, koho jsem sledoval a mně zamrazilo. C...cože to řekl? Zaprvý mi tykal. To bylo to, co mě děsilo a potom to, že mě ani neviděl a ví kdo jsem...co to sakra!

Nakonec mi to nedalo a jelikož to bylo mířeno na mě, šel jsem blíž. Zastavil jsem se u strany za ním, ale s odstupem. Neměl jsem sebemenší ponětí, kdo to mohl být. To mi ulehčil během pár sekund, co se na mě otočil. Zjištění bylo ještě horší, než jsem myslel. Byl to...co se s ním sakra stalo?!

„Steve?!" hlesl jsem nevěřícným tónem, na který nijak nereagoval. Byl to on. By jsem si tím naprosto jistý, ale proč vypadal jako...bezdomovec. Když jsem ho viděl naposledy, vypadal tisíckrát líp, než teď. Proč se k tomuhle uvolil a zrovna on?!

„Tony," odvětil polohlasem a otočil se zpět dopředu. Rozhodl jsem se přestat myslet na sebe a jednat. Nelíbilo se mi, jak vypadal a k čemu se dal. To přece nemohl. On...Kapitán Amerika. Znak Ameriky a tohle? Nešlo to do sebe. 

Přešel jsem k volnýmu místu vedle něj a posadil se. Poloprázdnou sklenku s pitím jsem položil na bar před sebe s tím, že se později z ní ještě nepiju a podíval se po Rogersovi vedle mě. Nechápal jsem totálně jeho myšlení. Tohle nebyl on. Nikdy se takhle nechoval. To on vždycky poučoval mě a ne já jeho. Teď se karty obrátily a já toho fakt litoval. 

„Co se stalo s tvým nadřízeným z války, který tě neustále okřikoval a takovýto. Však víš," snažil jsem se navázat hovor, ale podle výrazu toho vedle mě, ho to nijak nepřekvapovalo. Spíš předstíral nezájem, než radost z toho, že mě vidí. Možná z toho nadšený nebyl, ale zase jsme se sešli, i když...trochu neformálně.

„Tady," položil barman nějaký pití před Rogerse a ten ji s přikývnutím převzal. Zdálo se mi už divný, že pil. Nikdy jsem ho neviděl mimo nějaký večírek pít. Zašel docela hodně daleko, když se začal uchylovat v barech apod. Tohle nebyl jeho styl. Znal jsem ho až moc dobře na to, jak znal mě.

„Co myslíš," řekl a napil se něčeho ze sklenky, která byla stejná, jako ta moje. Odpověď mě nijak neodradila. Myslel tím, že byl dávno pod zemí. To jsem pochopil a určitě jsem uznal, že to byla blbá otázka, ale Rogers ještě pod kytkama nebyl, takže to nijak nikomu neuškodilo.

„Jaks myslel to, že jsi o mně věděl, aniž bys mě viděl. To je přece nemožné!" chtěl jsem z něj vydolovat co nejvíc, abych si zjistil odpovědi na svoje nezodpovězený otázky, co mě právě napadly. Takhle otázka patřila k těm nejdůležitějším. 

Steve se pousmál, když polkl pití, kterého se právě napil. Zdál se mi divný. Změnil se. Už nebyl ten přísnej, oddanej a laskavej, jaký býval. Už nebyl ani Steve Rogers nebo Kapitán Amerika, kterýho se mimochodem vzdal. Byl jen jedno...a to troska. Nijak se popsat ani nedal.

„Doktoři se ze mě snažili dostat maximum toxických látek, které mě ničily zevnitř, ale neuvědomili si jedno. Zůstalo ve mně ještě několik potřebných látek, které si se mnou za poslední dva měsíce pohrály a hlavně s mým DNA. Moje tělo už neobsahuje jen sérum super vojáka, ale něco víc," dál už nic neříkal a odvrátil pohled jinam. Vykuleně jsem na něj zíral s pocitem, který říkal...Co to zase kecá!

Nepochopil jsem absolutně, co tím vším myslel. Jak si mohly nějaký toxiny pohrát s jeho DNA a jak to mohl vědět? Co mohlo jeho tělo ještě obsahovat když ne jen to sérum. Proč to pořád skrýval. Věděl, že chci víc, ale on mě nechal schválně se utápět v myšlenkách, abych se z toho dříve nebo později zbláznil. Proč to dělal?

Jak já miluju citáty spisovatelů, hlavně Shakespeara. Jeho citáty a hry jsou kouzelné :33 Hlavně proto, že sedí k mým dosavadním příběhům, co píšu. Rovnou jsem si vybrala tři citáty, které vystihují právě tuto probíhající situaci.

Jaká se vám líbí nejvíc hra od Shakespeara? Já to mám různě...Kupec benátský, Romeo a Julie apod. ♥ Konec keců :D díky, že jste četli až sem