*Cadence*

Podle zastavení a vystupování ostatních z leteckých prostředků bylo poznat, že jsme již dorazili na místo určené. Před odletem ze základny, která byla bůh ví kde, mi dali patřičnou výbavu pro splnění mise. Dvě zbraně, dostatek nábojů, plynový granát a vysílačku. Prý se ještě nikomu nepodařilo ředitele SHIELDu přede mnou zabít, takže jsem měla hodně pořádnou práci.

Chtěla jsem z letounu již ven, ale nedovolili mi to. Zůstal u mně nadporučík a kapitán šel se svojí rotou ven zaopatřit letiště, kvůli plánovanému příjezdu agentů SHIELDu. Byla to velká akce. Na každém rohu plochy bylo rozmístěno co nejvíc vojáků, abychom mohli uspět. Byla to moje šance, jak si získat v Terrortoxu lepší jméno. Nesnášela jsem, když mě někdo mlátil. Zvlášť moje vlastní matka.

Seděla jsem v rohu letounu, kolem mně bylo tak pět, šest vojáků a hlídali mě, abych nezdrhla. Nadporučík byl u komunikačního přístroje a spojoval se s jednotkou, co byla právě venku a rozmisťovala se.

Stále jsem se po celou dobu snažila vzpomenout si na cokoliv z minulosti, ale bylo to marné. Nic mi nikoho nic nepřipomínalo. Terrortox byla moje jediná možnost pro přežití. Vůbec mi nedocházelo, že mě SHIELD nechal naživu. Byla jsem přece jejich nepřítel, tak proč mě nezabili? Nebo proč jsem si nic nepamatovala. I člověk s vymazanou pamětí musí něco postrádat. Nebylo by to přece normální. Vlastně postrádám. Otce, kterého zabili pod příkazem matky. 

Nebylo snadně se s tím vyrovnat, ale musela jsem. Nic jiného mi nezbývalo a ani nikdy už nezbude. Byla jsem jejich zbraň. K ničemu jinému jsem ani nebyla a byl to jediný důvod, proč jsem žila. Kdybych udělala cokoliv, potrestají mě. A velmi krutě.

Ještě na základně jsem dostala vlastní uniformu. Byla celá černá, na ramenou znaky toxických odpadů v červené barvě, na botách ostré podrážky, co sloužily jako nože. Při boji by se mi mohli hodit velmi. Byla jsem v organizaci ten slabší článek. Všichni vojáci si ze mně utahovali a já nevěděla proč. Dělo se to všechno hrozně rychle. Nejdřív jsem se probrala bez vzpomínek na včerejší a další dny. Potom mě odvedli za matkou, co mě vzápětí zřídila a teď jsem tady. 

Co jiného se ještě stane? Bude to horší, nebo lepší?

*Steve*

Natasha s autem zastavila zhruba kilometr od letiště. Nechtěla zbytečně riskovat, aby nás našli ještě před útokem. Měl jsem plán. Rozmístit zbylé Avengers ze všech stran, z výšky apod. Kdybychom měli ještě Hulka, Iron Mana a Thora, bylo by to lehčí, ale neměli. Museli jsme bojovat s tím, co jsme měli. Iron Mana a Thora bude muset nahradit Falcon s War Machinem. Rhodes místo Tonyho a Sam místo Thora. Ještě zbývá zacelit Hulka a bylo by to. 

„Jsme na místě. Čekáme na rozkazy," ohlásil se HawkEye z komunikátoru, co jsme měli s Nat v uších. Na nic jsem nečekal a vystoupil si z auta. Rovnou jsme zamířil dozadu ke kufru, abych si mohl vzít svůj štít, co mi tam dala Natasha. Došel jsem k němu a pomalu si nadzvedl kufr, abych mohl nahlédnout dovnitř. 

Štít byl na levé straně a na pravé měla Romanoffová ještě nějaký věci. Popadl jsem štít a zavřel kufr od auta. Začal jsem se rozhlížet všude kolem, zda někoho třeba neuvidím, ale viděl jsem pouze nepřátelské letouny po celé délce letiště. Ani trochu se mi to nelíbilo, ale zabránit jsme tomu mohli pouze, když zasáhnem společně. Jinou možnost jsme ani neměli.

„Slyším. Kde přesně teď všichni jste?" tázal jsem se zpětně Bartona s dvěma prsty přiloženými na komunikátoru v uchu. Potřeboval jsem vědět, kde byli, abych je mohl roztřídit. Kdybychom o sobě nevěděli, tak by ten boj stál za nic. Nastalá těžká doba. Bylo třeba bojovat, abychom přežili. Nic jiného nám momentálně nezbývalo.

Stala se z nás snadná kořist. Cadence byla pryč a teď nás zachvátil smutek kvůli její ztrátě. Bylo to srdcervoucí, ale život je ještě horší, než si myslíme. Nejdřív máme domnění, že je všechno naprosto skvělé. Máte rodinu, někoho koho milujete. A dřív nebo později můžete ztratit všechno během chvíle. Nikdo by tomu asi nevěřil, ale bylo to tak. Jestli už nikdy Cadence neuvidíme, budem muset jít dál. 

„Já jsem uvnitř budovy letectva ve třetím patře, kde mám akorát na vaše stojící auto výhled. Falcon mezitím kontroluje situaci ze shora a Rhodes je západní straně tak osm set metrů od plochy. Už po něm párkrát vypálili, tak se radši drží zpátky a čeká na rozkazy. Fury dorazí do pěti minut i s agenty," dopověděl mi a já se rozhodl pozměnit plán. Uvědomil jsem si, že Clint měl dobrou polohu, odkud mohl útočit na nepřátele, aniž by o něm věděli. Jen ještě nařídit Samovi, aby si vzal tu východní stranu, když Rhodes byl na západní. Jenže stále nám chyběl jeden. 

„Steve?" oslovila mě vystupující Natasha a hned po ní vystoupil i kluk. Jakmile se objevil, probodl jsem ho bezdůvodně očima. Prostě jsem mu nevěřil. Nechtěl jsem, aby nastaly větší problémy, než doposud, proto by bylo lepší, aby zůstal ve voze.

Nat byla zřejmě jiného názoru, protože obešla auto a šla přímo k chlapci. Se svojí rukou na jeho rameni došli oba až ke mně a ustoupil o krok dozadu kvůli nepovolané společnosti. Bylo sice skvělé, že byl kamarád Cadence, ale kde jsme měli zaručenou pravdu? I Spike se k němu choval přátelsky, což dost často vůči cizím nikdy nebyl.

„Ostatní už na nás čekají. Musíme jít, tak...," chtěl jsem Natashe říct, aby kluka odvedla zpět do auta, ale zarazila mě nataženou rukou přede mnou. Pravděpodobně neměla chuť poslouchat moje poučování ohledně ostatních věcí, co se teď právě odehrávaly nedaleko od nás. Vlastně mě to i urazilo, ale neměl jsem ve zvyku někomu skákat do řeči. Ti ostatní kolem mně jo.

„Zac má nápad, jak se dostat k hlavnímu panelu Terrortoxu a po té z něj získat data umístění všech jejich základen. Takhle jedině budem moci Cadence najít a uspět," pověděla mi ve spěchu, že jí skoro nebylo ani rozumět. Poslouchal jsem jí, až to dořekla a potom teprve začal přemýšlet nad tím, co myslela.

Zac? To byl ten vedle ní? Není to jedno? Jestli měl plán, který by nám mohl pomoct, tak sem s ním, protože moje myšlení už nevědělo, jak dál. Opravdu jsme teď tu pomoc potřebovaly, ale ne tu, která by nás mohla ohrozit, tak jako plány Nicka. Byl bych nerad, kdyby se to opakovalo znovu.

„Nemáš vybavení k boji," namítl jsem, když jsem pohlédl na kluka vedle Natashy. Ten se sebejistě usmál a odešel pár kroků od nás stranou. Chtěl jsem jít za ním a zadržet ho, ale zastavil se sám až volnějším placu, kde nebyla žádná auta ani nic jiného. 

Já s Nat jsme čekali co se bude dít. Nechápali jsme, proč a co chtěl dělat. První známky se dostavily, jakmile začalo kolem chlapce jiskřit. Byla to elektřina, která šla z jeho rukou do dlaní. Potom se k nám otočil zády a čelem k letišti, co bylo před námi na dosah ruky. Dal obě ruce před sebe a z dlaní nechal vyšlehnout dva blesky směrem k letišti.

Elektřina prošla skrz oplocení kolem plochy a zamířila k jednomu z letounu. Ten okamžitě zasáhla a během několika sekund letoun explodoval do nadměrné výšky. S něčím však nepočítal. Byl to kus křídla, co vyletěl do vzduchu směrem na nás. Okamžitě jsem to zaregistroval a přitáhl si Natashu k sobě, abych ji mohl i sebe skrýt pod štítem z vybránia.

Naštěstí kus kovu dopadl několik metrů za námi, takže nás netrefil a my byli v bezpečí. Tudíž jsem štít zase dal pryč a ohlédl se za sebe, kam dopadl předmět. Šlehala z křídla elektřina a hořelo. Nechtělo se mi věřit, že se to stalo, ale stalo. Bylo to skutečné a já i Natasha jsme tomu věřili. 

„To znamená, že se mohu přidat?" zeptal se kluk s potěšeným hlasem, když jsme se na něj zpětně otočili se ztuhlými pohledy. Chvíli jsem přemýšlel, zda by to bylo vůči ostatním bezpečné, ale proč by ne. Měl výhodu, že měl to samé, co Cadence. Akorát žil vez reaktorů. Stejné pokusy, co měla Cade i já. Nebyl v tom žádný problém.

Měl zřejmě radost z toho, že nás tak zaskočil. I Natasha z toho byla vedle. Nečekala, že byl schopný i tohoto, co právě předvedl. Bylo to neskutečné. Ovládat elektřinu je přece jen náročnější, ale i zvuková vlna, co projde během sekundy vaším metabolismem. Dokáže to zkrátka hodně rychle unavit a toho si je Cadence velmi dobře vědoma. Nerada jí používala pořád. Jen v případě, kdy jí šlo opravdu o hodně.

Něco nás však dokázalo dostat rychle na nohy. Byly to hlasitý výstřely z letiště, kvůli výbuchu jednoho z letounů Terrortoxu. To je probralo okamžitě a během dvou sekund nad námi proletěl War Machine směrem k ploše, kde po nich začal pálit vším, co měl po ruce v brnění. V dálce bylo možné na obloze zahlédnout i Falcona, jak se pokoušel udržet ve správné výškové linii, aby měl dobrý rozhled nad vším pod ním a zároveň, aby ho nesestřelili se pohyboval velmi mrštně.

Došlo mi, že to šlo jinak, než jsem chtěl. Pro tři Avengery to znamenalo začátek útoku, ale přitom nechtěný. Clint střílel po všech v jeho blízkosti a ti dva si vzali každý svou půlku plochy. Honilo se to tam, jako na fotbalovým hřišti. I když byli ti tři úplně zmatený, drželi se a já to hodlal změnit.

„Hádám, že tohle nebylo v plánu," ozvala se vedle mně agentka se zaraženým pohledem na bojiště před námi. Byl jsem stejnýho názoru. Tohle skutečně nebylo v plánu a hodlal jsem to pozměnit, aby tu nenastal chaos. Kde byl vlastně Fury? Neměl už dorazit.

„Jdeme," vydal jsem povel a vyběhl k letišti. Natasha i ten černovlasí mě následovali. Samozřejmě jsem neběžel do středu dění, ale podél budovy. Potřeboval jsem se na plochu dostat jinak, aby nás neviděli. To bylo na momentálním rychloplánu to nejdůležitější. Nepřátelé měli momentálně navrch, protože nás bylo málo a ani jsme neměli šanci uskutečnit moment překvapení.

Po cestě jsem se rozhodoval, kam zařadit chlapce. Mohl jít klidně do středu a obrátit elektřinu do země, aby dokázal omráčit několik vojáků ve svojí blízkosti. Já bych se potom měl větší šanci dostat až k jejich panelu, který se nacházel v jednom z letounů. 

Doběhl jsem až k rohu budovy a tam se zastavil. Ohlédl jsem se za něj, abych se podíval blíž na situaci. Jetů bylo celkem sedm. Bylo by jich ještě osm, kdyby jsme jeden nevyhodili do povětří. Sam lítal po letišti jako zběsilí a střílel po nepřátelích. Rhodes se držel kousek dál a posílal na vojáky malé raketky s velkou výbušností. Clint byl v budově a kontroloval všechno ze shora. Měl dobrý ohled o všem, co se dělo na ploše. 

Mezitím ke mně doběhla Romanoffová i Spencer. Ten popadal unaveně dech, zatímco Nat byla úplně v pohodě. Byla na tyhle situace už zvyklá, tak jako já a ostatní. Stále jsem kontroloval situaci před námi a chystal se jakkoli bránit, kdyby nás objevili. Zatím tak nenastalo, takže jsme mohli být klidný.

„V kterým je ten panel?" tázal jsem se černýho pasažéra a obrátil se na něj. Ten sebou okamžitě při reakci ucukl a vykuleně na mně civěl, jakoby mě viděl poprvé v životě. Teď o tohle nešlo. Potřeboval jsem přesný situace, jak bych mohl ukončit celý tento teror. 

„Třetí letoun zprava je ten hlavní. Teda alespoň myslím, protože jsem ty letouny viděl naposledy alespoň před necelými deseti lety," pokrčil rameny, když mi to řekl a já si povzdechl. Takže jistota na málo procent. Co se dalo dělat, ale jestli měl pravdu, nesměli jsme tím pádem ztrácet čas. 

Otočil jsem se zpět k místu dění a rozhlížel se. Našel jsem si letoun třetí zprava, jak říkal. Zdál se být od ostatních mírně jiný. Měl červená křídla, červené hledí od místa pilota, což ostatní neměly. Ty byly celé bílé. To byl on. Určitě. Teď se tam ještě dostat.

„Natasho, jdi najít Furyho s agenty a ty...dokázal bys je zabavit, abych se mohl dostat k tomu letounu?" obrátil jsem se zpět na něj, zatímco Nat na mojí žádost přikývla a vyběhla pryč. Kluk zaváhal. Díval se na mně chvíli jako na zjevení, ale potom přece jen taky přikývl a já to bral jako souhlas.

Na nic jsem nečekal a vyběhl z úkrytu, tak jako Zac. Vojáci, co stříleli po Samovi, si všimli mě a vše, co měli po ruce, stříleli do mně. Rychle jsem se skryl pod štítem a tři nepřátele cestou srazil na zem. Čekal jsem stále na to, až vypukne ta elektřina. Zac se zastavil několik desítek metrů ode mně a od nepřátel. Vyčkával, až se dostanu do bezpečné vzdálenosti a potom teprve začal. 

Dal obě ruce do stran, levou nohu dopředu a začal nasávat všechno, co měl. Využíval i elektřinu z okolí, co ho zároveň živila. Odrazil jsem štítem ještě pár střel a vyhodil štít po dvou vojácích se samopaly, co byli blíž ke stroji. Zbýval mi malý kousek k tomu, abych splnil svůj cíl, ale nastal menší problém.

To je slabý slovo. Nastal hodně velký problém. Těsně nade mnou se objevil helicarrier. Teda nebyl těsně nad námi, ale byl tu. Když jsem vzhlédl nahoru, tak jako všichni, uviděli jsme vylétat několik SHIELDských letounů a letěly sem. Samozřejmě cestou začaly střílet do všeho, co jim přišlo do cesty. To jsem byl i já. 

Rychle jsem si dal nad hlavu štít a běžel mimo dosah střel. Nerad bych dopadl jako cedník kvůli nepozornosti SHIELDu. Kde byl sakra Fury?! Jestli si SHIELD nehlídal, tak to byl průšvih a nebo právě on vyslal několik agentů v Jetech? Měl jsem v tom zmatek. Proč nám nic Fury neoznámil a rovnou nás šel všechny postřílet!