*Tony*

„Uklidni se. Chceme ti pomoct," hlesl Steve, který svíral v rukou Cadence a která konečně trochu povolila.

„Pomoct...phe," odfrkl jsem si, když jsem se konečně zvedl a opucoval si špínu z černých kalhot.

„Říká ten, co vyráběl zbraně hromadného ničení," oplatil mi to blonďák a víc holku vyzvedl, aby nespadla na zem. Ta hned na to s výdechem zavřela oči.

„Hlavně se jí ještě zastávej. Když si z boje s ní, přišel se zlomeným nosem," nenechal jsem se odbýt.

**

„Loutka," hlesla Cadence se založenou hlavou ve svých rukou. „Loutka, která dělala všechno, co jí nakázali...Nedokázala jsem se...na ty lidi dívat, když umírali...díky mně." Popotáhla nosem a setřela si slzy, co jí stékaly po obličeji. „Zabijte mě. Prosím," podívala se na všechny kolem sebe a prohlížela si naše nechápavé obličeje, které jsme udělali, jakmile začala mluvit.

**

„Ty reaktory sice sestrojit dokážu, ale ještě za delší dobu, než já s Bannerem dohromady. Možná to bude na týden, možná dva. To už však může být pozdě," povzdechl jsem si.

„Trochu se ve vědě vyznám taky...tak jestli bych třeba mohla...," začala polohlasem, ale potom se hned zarazila, protože jsem se rychle obrátil čelem na ní.

**

„Cadence, otevři!" zakřičel jsem za dveřmi. Hned na to jsem do dveří třikrát udeřil pěstmi.

„Ne! Vypadni. Nech mě být!" zaječela zplna jak jen mohla a já se zděsil.

„Cadence," zkusil jsem to znovu, ale tentokrát už o hodně nižším tónem. Zněl jsem klidněji, než předtím.

„Odejdi...prosím," řekla skrz slzy už méně hysterickým hlasem. Hned na to se rozbrečela a já se plný vzteku rozhodl odejít se zabouchnutím dveří za sebou z bytu.

**

„Co je s ním?!" vyhrkl jsem, jakmile se nám podařilo vyrazit dveře od bytu, kde bydlel Steve se svojí přítelkyní. Našli jsme vojáka ležet na zemi a nehýbal se. Já i Banner jsme k němu okamžitě přiběhli a Bruce začal něco hledat ve svojí brašně, zatímco já se pokoušel probudit starouše.

„Rogersi, vzbuď se. Do prdele, teď to nesmíš vzdát!" doslova jsem už zařval a vyhledával jakékoliv známky života. Žil, ale skoro nedýchal. Proč jsem mu v tý věži nezabránil v odchodu!

**

„Steve...," zvolala tiše Cadence, ale stačilo to, abych to slyšel i já. Rogers se po ní zaskočeně podíval a sklonil nad ní hlavu, aby jí měl přímo na očích.

„Ano?" pokoušel se nevěrohodně usmát, ale mojí dceři to stačilo.

„Miluju tě," vydechla a já myslel, že se mi zastaví srdce. Steva to zaskočilo taky, ale ne tolik, jako mně. Nechtělo se mi věřit, že to řekla. Proč Rogers! Proč ne třeba...já nevím...třeba Robin od Batmana!

**

„Tony!" zaječela hlasitě Cadence, když jí rvali do jiného auta, které zrovna přijelo. Unášeli jí nějaký osoby, které byli zahalené v černém. Nebylo jim vidět do obličejů a měli u sebe zbraně. Zdrceně jsem se na to díval, jak se Cadence snažila ze zbytku sil bránit. Jenže její protivníci byli silnější a ani jí nenapadlo použít zvukovou vlnu, jako na tom večírku. Byli jsme oba ztracený.

**

Odehrálo se mi v mysli vše, co mi zůstalo v paměti o Cadence. Hlasitě jsem zakřičel a ani jsem nevěděl přesně co. Vyšvihl jsem se do sedu, protože jsem ležel a pokoušel se probrat ze všeho, co se doposud stalo. Stejně mě donutilo přemýšlet nad tím, že jsem byl v realitě.

Na hlavě mě začalo něco hrozně bolet a štípat zároveň. Bylo to až šílený. Skoro jsem si začal namlouvat, že se mi ten její únos jen zdál, ale bolest od úderu do hlavy mě uvědomila, že je všechno skutečné. Neochránil jsem vlastní dceru a přišel o ní. Co si teď počnem a kde je Cadenza teď?!

Pokoušel jsem se uklidnit a napřed zjistit, kde jsem byl. Hned mi došlo, že jsem byl v nějakým pokoji, ale kde? Kam jsme vlastně s Cadence až dojeli a jak je to už dlouho?

„Pane, měl byste ještě odpočívat. Utrpěl jste otř...," ozval se ze zdí J.A.R.V.I.S. a hned mi bylo jasné, že to bylo v Avengers Tower. Kde jinde by byl J.A.R.V.I.S. taky nainstalovaný, že?

Probral jsem se z tragické újmy a párkrát zamrkal očima, abych vyhnal z očí mlhu, co se mi tam utvářela. Hned to bylo lepší, ale moje hlava bolela stále víc. Bylo mi to však jedno.

„Pošli sem kohokoliv, kdo by mi objasnil, co se stalo a všechno další okolo," jak jsem měl prostě ve zvyku, tak jsem neuměl ani prosit. Byl jsem velice nabroušený ze všeho. Ze sebe, Cadenciny platonický lásky a hlavně Hydry. Jak jinak. Nehodlal jsem ztratit víc, než doposud.

„Ale, pane," začala J.A.R.V.I.S. odporovat a já přestal ztrácet nervy.

„Žádný ne, J.A.R.V.I.S.i! Okamžitě mi sem pošli někoho, kdo je buď nejblíž a nebo tu vůbec je!" nenechal jsem se jen tak odradit mým vlastnoručně vyrobeným program věže. Když si něco určím, tak on prostě poslechne. To je už prostě princip.

„Jediní lidé ve věži jsou agent Barton, ředitel Fury a Kapitán Rogers, pane. Pro koho z nich mám poslat?" raději se ještě zeptal, aby mi sem neposlal někoho, koho bych nechtěl. Tihle tři? A zrovna říďa? Kdo ho sem pustil a proč tu není Pepper, která by mě mohla alespoň trochu uklidnit.

Furyho jsem jednoznačně rozhodně nechtěl. Barton u toho nebyl a ani určitě nevěděl, kam jsem měl Cadence odvézt. Jediný tu zbyl Kápo, který mě za prvý momentálně nejvíc štve a ještě by mohl něco vědět. Sem s ním, i když mi kazí náladu.

„Pošli sem Ameriku," rozhodl jsem a opřel se víc zády o záď postele, kterou jsem si vyskládal dvěma polštáři pod záda.

„Kapitán Amerika dorazí za čtyři minuty," obeznámil mě J.A.R.V.I.S. a já už neodpovídal. Pouze jsem čekal až přijde a pěkně mi to najednou vyklopí. Nehodlal jsem se s ním mazlit. On mi sbalil dceru, takže teď bude trochu makat.

Během pár minut se ozvalo nejisté zaklepání na dveře. Bylo mi jasné, že Cap dorazil a já mu na to odpověděl, že může dál. Otevřely se dveře a jimi vešel do místnosti Rogers. Zaraženě se po mně díval už od příchodu a já ho pro změnu probodával svýma očima. Pořád jsem na to před tím autem nezapomněl, takže se neměl čemu divit.

„Ty seš už vzhůru?" tázal se Steve, když si mě konečně přestal ostražitě prohlížel, jako bych byl nějaká kořist, či nepřítel. Jeho otázka mě doslova dostala. Proč se takhle blbě sakra zeptal! To by byl tisíckrát radši, kdybych to nepřežil? Kde jeho tohle učili?

„Tomuhle říkáš upřímnost?" odsekl jsem ho nevrle a sledoval jeho reakci. Vypadal spíš už zaskočeně, než podezíravě. Raději se začal ohlížet a díval se kolem sebe, zda něco nenajde. Nakonec přešel k prostornému gauči a na něj se posadil. Samozřejmě se pořád díval na mně.

„Ne...jen...když jsme tě našli, tak jsme mysleli, že...," lezlo to z něj jak z chlupatý deky a moje trpělivost v tu chvíli přetekla. Co si mysleli? Že to nepřežiju? Tak proč se nesnažili o cokoliv, abych se z toho dostal!

„Říkal si, že mě má SHIELD napojený, tak kde byl, když jsme ho potřebovali! Kde sakra byl, když já uvízl ve vlastním autě a sledoval, jak odvedli mojí dceru a potom mě chtěli zabít. Proč jste tam nebyli do hajzlu včas!" už jsem to nedokázal v sobě udržet a začal na něj řvát. Bylo mi jedno, že nesnášel nevhodný slova.

On na to nijak nereagoval. Pouze klesl očima k zemi a ruce měl opřené o kolena. Nejevil žádný zájem mi nijak vynadat, protože jsem mu to nechával právě sežrat já. Nedovolil si mi do toho vstupovat.

„Kam jsem jí vlastně měl odvézt. Proč si mi to neřekl už na místě, než jsem s ní odjel. Co je na tom místě tak tajnýho, žes mi to nemohl říct rovnou!" vyštěkl jsem na klidného blonďáka pár metrů před sebou. Neříkal na to nic. Pouze zvedl oči od země a podíval se po mně, jakoby začal vnímat až teď.

„Nikde žádné tajné místo nikdy nebylo. Byl to pouze riskantní plán, aby jsme mohli mezitím odklidit Hydru z cesty. Jenže...Hydře se podařilo vyřadit spojení s helicarrierem i dalšími základnami po celé Zemi. Jak s SHIELDem, tak i s námi. Ztratili jsme přitom spojení i s vámi a když jsme měli čas, tak jsem já, Nat i Sam vyjeli po vaší stopě a našli tě potom v tom lese, jak si byl v bezvědomí ve zničeném autě a nikde nikdo nebyl. Ani stopa po někom z Hydry. Jakmile se konečně Natashe podařilo spojit s agentkou Hillovou, tak ta okamžitě poslala několik SHIELDským jednotek a zároveň zajistila Pepper na nějakou dobu bezpečí mimo město. Jakmile dorazil Thor i Rhodes, zkoušeli společně s Wilson hledat všude, ale nikde nikdo. Ale hodláme pátrat dál, dokud Cadence nenajdem," řekl mi delší proslov a já byl po celou dobu zticha a poslouchal.

„A kde přesně teď Pepper je," ptal jsem se bez náznaku otazníku, což bylo v mnoha ohledech normální. Všichni to brali zcela normálně a nikdy mě neopravovali. Chtěl jsem vědět, kde teď byla i moje přítelkyně. Na ní mi taky záleželo nejvíc, tak jako na zmizelé dceři.

„Převzdali si jí agenti v Londýně. Dostala jinou identitu a bude se na nějakou dobu skrývat, než se vše nevyřeší," odpověděl mi bez problémů a já přikývl, že jsem to vzal. Bude lepší, ať je mimo stát. V Londýně měl SHIELD dobrý spoje, tak tam mohla v klidu zůstat. Spadl mi kámen ze srdce, že si Hydra nevzala ještě jí. I když mi rvalo srdce pomyslet na to, že si Freya vzala Cadence zpět, Pepper patřila do rodiny taky.

Freya byla proradná mrcha. Ze začátku byste od ní nečekali, že by byla nějak zlá, ale jakmile se projevila. No...šlo to z kopce. To zřejmě dělaly ty německý pudy, co měla od svýho dědy, kterýho Steve dobře znal. Zajímal se o Tesseract, díky kterýmu potom zmizel, ale kam?

„A ostatní?" zeptal jsem se rovnou i na ostatní, protože mi vylidněná věž nedělala zrovna nejlíp. Vždycky tu bylo živo a teď takový nezvyklí klid. Nelíbilo se mi to.

„Na helicarrieru a hledají kterékoliv známky Hydry kdekoliv na Zemi. Začalo se, jakmile jsme nahlásili tvoje nalezení, což je už přes devět hodin. Rhodes odjel žádat vládu o celosvětové hledání, ale šance v tom nevidíme," klesl v hlase, když to vypadalo tak nadějně. Bylo fakt, že vláda by se na nás ohledně Hydry zřejmě vybodla. To jsme mohli rovnou vyškrtnout, ale kdo by nám mohl ještě pomoct?

„A ještě to, co se stalo u tvýho auta...mrzí mě to. Byl jsem mimo, když mi to řekla a já teď nevím, co dál," začal se omlouvat za odpověď, kterou řekl Cadence. Mě to docela potěšilo, ale co by na to řekla ona? Asi by mu vrazila, nenáviděla ho do konce života a ještě by jí zlomil srdce. Stává se...ženský.

„Víš, že tě po tom nenávidím ještě víc, než tenkrát, když o tobě můj táta mluvil snad tisíckrát?" uvědomil jsem ho a tvářil se vážně. Vzpomínky na dětství byly naprosto otřesný. Táta se mi skoro vůbec nevěnoval a neustále poučoval o chování. V sedmi mě dali na internát a když bylo dvacet jedna, tak zemřel on i máma při autonehodě.

Nikdy jsem neměl šanci poznat otce líp, než Rogers. Proto jsem ho za to tak nenáviděl, ale po čase jsem si zvykl a stali se přáteli. Minulost jsem dal stranou a věnoval se Avengers. Teď Cadence a ještě Pepper. Jenže Hydra byla chytřejší a převezla nás. Cadence sebrali a Pepper je naštěstí v bezpečí, ale jak mám vědět, zda si nepřijdou i pro ní?

„Chápu tě, ale o teď tady vůbec nejde. Měli jsme Cadence všichni stejně rádi, tak jako ty," chtěl se mnou mluvit normálně, ale už jen jeho přítomnost mě vytáčela. Hned mě napadalo několik způsobů, jak ho donutit, aby se litoval. Takhle to s námi perfektně uměl i Fury, tak proč ne já?

„Přestaň o ní mluvit, jakoby už nežila," okřikl jsem ho a Steve se zarazil. Zaskočeně se po mně podíval a já stále měl ten pevný a uražený výraz. Bylo fajn, že mi do toho nijak neskákal. Byl v tu chvíli neškodný a nic nezmohl. Byl zkrátka mimo hru...

*Cadence*

Nikdy bych si nepomyslela, že probírat se k vědomí bude tak složité. Jediné, co jsem si pamatovala, byl zraněný Tony za volantem v autě a bezbranně se díval, jak mě táhli dva ohromní chlápci k autu, kam jsem nechtěla.

Zkoušela jsem všechno možné. Kopat, dupat jim na nohy a nebo se jen tak vytrhnout, ale nepomáhalo to. Byli na mně nezvykle silní než kdykoliv předtím. Nechápala jsem, jak to bylo možné, ale to mi bylo po chvíli už jedno. Strčili mě do auta, dali na hlavu pytel a poté nějakým předmětem omráčili.

Poznala jsem, že jsem seděla. Měla připoutané ruce na nějakých kovových opěradlech a nohy též připoutané k něčemu. Rozlepila jsem opatrně oči a potom je zase ihned přivřela, protože mi na ně zapůsobilo ostré světlo z reflektorů všude kolem.

Trvalo mi nějakou dobu, než jsem si na světlo plně přivykli a mohla oči otevřít úplně. Potom jsem se rozhlédla kolem sebe a poznala, že jsem byla v nějaké laboratoři. Všude byly plechové stoly, na nich různé zkumavky, injekce a další věci. Potom jsem se podívala dál a zahlédla mapu světa, na níž byly vyznačeny různé body.

Jedním z hlavním, který byl zakroužkován červenou barvou, byl New York. Došlo mi, že si zřejmě můj únos plánovali hodně dlouho, ale proč ne dřív?

Ztuhla jsem při myšlence, že by se Hydra vydala všechny zabít, zatímco by mě tady věznili. A taky proč ten divnej chlápek v tom divadle říkal, že nastal čas, abych splnila nějakou misi? Jakou ale?

Otevřely se dveře od místnosti. To sem vpustilo ještě trochu víc světla a zároveň vešlo pár ozbrojených lidí. Zhruba tak čtyři, nebo pět. Každý měl jeden samopal a mezi nimi přišla žena. Byla to Freya. Opět měla na sobě tu svojí upnutou bílou kombinézu, co nosila po dobu mýho pobytu v Terrortoxu.

Překvapilo mě, že si na mně vzala takový posily, když mě mohla zvládnout v klídku sama. Když dokázala uhranout Kapitána Ameriku, tak proč ne mně? Moment...neřekla jsem mu předtím něco, než mě Tony někam odvezl? Nevzpomínám si...

„Jak sis užila svobodný život? Protože ten ti za nemalou chvíli skončí," zasyčela moje vlastní matka a dala mi facku. Vyjekla jsem bolestí a uniklo mi pár slz z očí. Udeřené místo mi začalo štípat, ale já nepolevila. Nechtěla jsem se jí začít bát. Přežila jsem už tolik věcí, tak i tohle.

Nechtěla jsem být ta slabší. Nemohla jsem si dovolit před ní brečet, když mě dostala. Ona byla Boss a já její bývalí poskok. Už nejsem součást Terrortoxu, ale Avengers. Jsem Avenger a nikdo mi to nikdy nevezme. Už nikdy.

„Co tě vedlo k tomu mě dostat zpět? Zradila jsem vás," zkřivily se mi koutky úst a nenávistně se na ní dívala. Nesnášela jsem ji z celého srdce. Využila mě pro svoje účely a já už nechtěla pokračovat dál. To nebyla moje náplň práce.

„Vzít to, na čem nejvíc záleželo Tonymu Starkovi a Kapitánovi Rogersovi. Byla jsi s tím vojákem po celou dobu tak rozkošná, až mi z vás obou bylo na zvracení," naznačovala mi rukou před svými ústy, že se jí ze mně dělalo špatně. Těšilo mě, že jsem se jí dokázala takhle zhnusit, i když neplánovaně.

Pobaveně jsem svoje rty změnila v úšklebek a pozorovala jak jí, tak i její společníky. Stejně mě pořád zaráželo jedno. Něco se změnilo. Cítila jsem to. Ti vojáci nebyli takový, jako předtím. Zdáli se mi objemnější. Nemyslím jakože by byli obézní, ale jejich svalová hmota se značně rýsovala přes jejich uniformy.

Tady bylo něco špatně. Někoho mi těmi těly připomínali. Vlastně jo...Steva, ale byli mnohem vyšší, než on. Zůstala jsem na ně bezradně civět po nějakou chvíli, dokud mě nevyrušila matka hlasitým odkašláním.

„Taky vidíš ten rozdíl? To můžem poděkovat Kapitánovi, protože díky němu jsme dosáhli něčeho, čeho po celých sedmdesát nikdo nedosáhl. Konečně se nám podařilo rozluštit vzorec na to pitomé sérum, které dokázalo plně posílit každého, kdo byl na naší straně. Doktor Erskine byl prostě génius!" hlasitě a šťastně se rozesmála. Já místo toho byla v šoku. Přestala jsem vnímat vojáky, ale jí. Došlo mi, jaký nastal problém a jaký budou Avengers mít.

Jestli na ně pošlou jen pár těhle super geneticky upravených idiotů, budou bez šance. Klidně i Kapitán Amerika, Hulk a další. Tomuhle se říká zkáza. Proto si Erskine vybral Steva. Pro jeho dobré srdce a dobro v jeho srdci. Sérum mělo posílit vlastnosti člověku, jemuž bylo sérum podáno.

Stevovi zesílilo šlechetnost a bla bla bla. Mýmu pradědovi Red Skullovi zase zlo. Chtěl být daleko víc mocnější, než sám Hitler. Skoro se mu to podařilo, ale již dávno zmíněný Tesseract mu to překazil ve chvíli, kdy se ho Skull dotkl. Prostě zmizel a Tesseract i se Stevem zmizeli pod ledem.

Byla to dlouhá historie, kterou mi tak nějak ze zájmu Rogers převyprávěl. Později mi zase Tony o volném čase vyprávěl o dědovi a babičce, kteří zahynuli při autonehodě, když bylo tehdy tátovi dvacet jedna let.

„To sérum nikdy nemělo padnout do rukou Hydry," zavrčela jsem a trhla s pouty na rukou. „Jak jste mě vlastně našli...čip v mojí hlavě je již dávno mimo signály." Ještě jednou jsem zkusila se pohnout, ale bezúspěšně. Pouta byla natolik pevná, že nebylo možné se odtud dostat. Byla jsem jednoduše v pasti.

Matka se pobaveně a sebejistě usmála. Nesnášela jsem ten její úsměv. Připomínala mi zfetovanou žábu, která pařila 48 hodin vkuse. Sehnula se nade mnou a já s hlavou ucukla, abych nemusela být v její blízkosti.

„Jenže mi na to využili někoho jiného. My od začátku nesledovali tebe, ale Rogerse díky zabudovanému čipu v jeho těle. Sbírali jsme jakákoliv data, co se týkala tebe a potom využili příležitosti, kdy se rozhodl tě vzít ven mezi lidi, kde by si nikdo ani nevšiml, že by někdo zmizel. Jakmile tě poslal pryč mimo město, byla to už hračka. Terrortox se dokázal nabourat jak do sítě USA, tak i do SHIELDu. Tony neměl sebemenší šanci vyhrát," jakmile zmínila jméno táty, poposkočilo mi srdce. Vzpomněla jsem si, jak ho nechali v tom autě. Přežil? Nebo ho...

„Kde je!" vyhrkla jsem podrážděně s doufáním, že mi o Tonym řekne víc. Nad mou reakcí se zasmála a já se nenechala odradit. Bála jsem se o svoji rodinu tam venku. Terrortox a ani ona k nim rozhodně nepatřili.

„Můj tým se o něj postaral, zatímco tě převáželi sem. Věř mi, že se už o něj zajímat nemusíš, protože ti nastanou krušnější časy, než kdykoliv předtím," zvážněla a já vytřeštila oči. Myslela tím, že ho nechala zavraždit?! Svou bývalou lásku, se kterým měla mně? To přece...

„Ne...," stekla mi po tváři nepatrná slza smutku. Moje mysl se uzavřela. Nevěřila jsem ničemu jinému, než tomu, že Tony zemřel její rukou. Byla jsem zmatená a vyděšená. Nezmohla jsem se na nic, než tichý vzlyk a sklopení zavřených očí k zemi.

Bylo mi už jedno, co by se mělo dít dál. Ať si se mnou dělala, co by chtěla. Stejně už bylo jedno, zda do budoucna přežiju a nebo ze mně bude nelítostná zbraň. Teď si mě určitě už budou kontrolovat víc, než předtím.

„Přeprogramujte jí paměť. Chci jí mít do tří hodin na můstku a připravenou na její další misi," vydala Freya rozkaz a po té opustila laboratoř. Opatrně jsem zvedla hlavu a otevřela oči. Přicházeli ke mně z každé strany vojáci a sundali mi pouta. Hned mě odtáhli k nějakýmu křeslu, na který mě vzápětí připoutali znovu a na každou stranu hlavy, neboli na místa spánků mi dali nějaký velmi hubený kabílky.

Přeprogramování paměti. Věděla jsem, co to znamenalo. Chtěli mi ji smazat a nahradit svojí. Lépe vybavenou a připravenou k boji. Bez citů, bez přátelství, rodiny a dalšího, co jsem při pobytu s Avengers našla. Za pár chvil o vše přijdu a budu jen další loutkou, jako jsem byla předtím...