*Cadence*

„Cadence, vzbuď se. Cade," někdo se mnou jemně zacloumal a já ospale zamručela s otočením hlavy na druhou stranu. Chtělo se mi spát a nechtěla se nechat někým rušit od bez rušného spánku, o kterým se mi konečně nezdálo nic špatného.

Opět se mnou někdo zatřásl a já se víc přitiskla k něčímu tělo, které mělo přes mně přehozenou jednu něčí ruku v místě zad. Neměla jsem v úmyslu, aby mě někdo budil. Někdo za mnou a víc nahoře skoro neslyšně pochrupkával a došlo mi, že bylo v nemocnici nějaký ticho.

„Cadence, vstávej," znovu zkusil ten, kdo mě pokoušel o probuzení. Byl to ženský hlas a velmi špatně jsem si ho vybavovala. Jenže moje ospalost byla silnější a zase se mi povedlo usnout. Opět mi někdo sáhl na rameno a zatřásl se mnou o trochu víc.

„Mně se dneska do školy nechce," prohlásila jsem a začala se probírat. První jsem otevřela oči a uviděla před sebou klečící Pepper, která vypadala velmi vysmátě a odpočatě, narozdíl od posledního shledání. To mě probralo ještě víc a pokusila se přes ruku kolem pasu posadit.

Seděl u mně Tony a spal v sedě. Povedlo se mi vymotat z jeho objetí a postavit se. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zahlédla všechny, jak leželi a nebo seděli na jiných prostornějších sedačkách v nějaké uzavřené místnosti. Zřejmě to bylo určené pro hosty a my se tu rovnou vyspali.

Pepper mi naznačila, že v tichosti opustíme pokoj, abychom je neprobudily a já souhlasně přikývla. Vyšly jsme společně obě na chodbu a Pepper za námi zavřela dveře. Ráno to bylo v nemocnici trochu klidnější. Už lidi tolik neběhali, jako včera, protože se nic nedělo.

Ještě jsem si naposledy promnula rozespale oči, protože mi do nich zaútočilo přímé světlo od okna hned naproti přes chodbu. Pepper se pousmála a přešla k sedačkám, co byly vedle dveří. Já se na ní otočila a Pepper poklepala na místo vedle sebe.

Poslechla jsem a šla si sednou k ní. Byla jsem neskutečně zvědavá, co po mně chtěla. Obvykle si mě samotnou stranou nebrala, protože neměla kvůli tátovi ani možnost. Nebo jsme třeba šaškovali někde se Samem a Stevem, když jsem ještě neměla zkoušky. Teď už na to nebylo tolik času.

„Tak jak se máš?" vypadlo z ní jako první. Chtěla si povídat a dávala to jasně najevo. Neměly jsme zase tolik možností si spolu pokecat o něčem normálním, než záchrana světa. To bylo obvyklé téma Natashy, Clinta, Thora a jeho příběhy z bojů ve vesmíru apod.

Chvíli jsem přemýšlela, jak jí odpovědět, protože jsem se měla docela špatně. Nechala jsem doma kamaráda samotného s mým dětinským psem, včera sem převezli Kapitána a ještě mě čekají zkoušky. Bylo těžké odpovědět jinak, než jsem zrovna myslela.

„Jde to...co ty?" zeptala jsem se tentokrát já, abych pořád jen nemlčela. Pepper nad tím přikývla a natočila hlavu směrem k chodbě, kde zrovna šli dvě zdravotní sestry bok po boku a vešly do nějakých dveří. Když to pominulo, tak se otočila zpět na mně.

„Tony mě nenechá dělat nic. Stále si stěžuje, že na nic nemá čas a ještě vyváděl kvůli té misi v Budapešti. Snažila jsem se ho celou dobu uklidňovat, že to tam zvládnete, ale on prostě ne. Alespoň jsem mu dokázala vymluvit to brnění, který si chtěl vzít na Stevena," zasmála se nad tím, co právě řekla a já na to místo smíchu pouze pokývala s úsměvem.

Potom jsem se s otočením hlavy dopředu zamyslela nad tím, co se stalo. Jediné, co by mě dokázalo uklidnit, by byla zpráva od doktorů, že je Steve v pořádku, nebo jen částečně. Ani jsem nevěděla, kde zrovna byl. Vůbec mi nikdo nic neřekl.

Můj úsměv poklesl a oči skončily na zemi. Na rameni se mi ocitla ruka Pepper, která se tvářila starostlivě při pohledu na mně. Zvedla jsem oči od země a podívala se po Tonyho přítelkyni vedle mně.

„Bude v pořádku. Prý se už probudil, ale budem moci za ním až za hodinu. Napadlo mě, jestli bychom si mohly mezitím zajít na snídani do jednoho podniku kousek odtud, aby nám to rychleji uteklo," řekla povzbudivým tónem a mně se tak nějak ulevilo. Už jen ta zpráva, že byl vzhůru mě potěšila.

Nakonec bylo ráno a snídaně je nejdůležitější součástí dne, teda až na to, že jí někdy kvůli škole nestíhám.

„Jasně. To by bylo skvělé," usmála jsem se, abych Pepper ubezpečila. Ta na to zareagovala stejně a postavila se. Já jí následovala a potom obě opustily nemocnici. Zašly jsme do jednoho z podniků, který Pepper vybrala a zároveň dobře znala, protože ho vedla nějaká její dlouhodobá známá a tam si objednaly pořádnou snídani. Vejce se slaninou a k tomu kávu.

Zhruba po hodině jsme podnik opustily a vydaly se zpět do špitálu. Stále jsem přemýšlela nad tím, jak se zachovám před Stevem, až se uvidíme. Zároveň mě to však děsilo a měla nutkání se vrátit domů. Měla jsem z toho prostě strach. Bylo však už pozdě, protože jsme byly obě před vchodem do budovy a Pepper vešla dovnitř jako první.

Poslušně jako pes jsem ji následovala až tam, kde jsme se včera naposledy potkali s ostatními, když mě tam dovedl Thor. Na stejné chodbě již postával Clint a přešlapoval na místě. Zřejmě taky z nervozity.

Společně s Pepper jsme šli až za ním. Zpozoroval nás a zůstal tentokrát v klidu. Přestal přešlapovat a čekal, až dojdem za ním.

„Musím si jít ještě něco zařídit. Pozdravujte od mně Kapitána Rogerse," řekla Pepper, když jsme byli všichni tři u sebe. Clint i já jsme souhlasně přikývli a sledovali, jak odcházela Tonyho přítelkyně po chodbě až zmizela úplně za rohem.

Nastalo ticho. Já se posadila na nejbližší sedačku, co byla hned naproti od nás a Clint zůstal stát na místě se zrakem na dveřích. Vlastně nic jiného ho ani nezajímalo. I když neměl luk a ani šípy, byl pozorný stále před vším, co by se někde šustlo.

Ten jeho klid jsem mu až záviděla. Nikdo jiný kromě nás dvou tu nebyl. Až na pár ne dobře znatelných hlasů ze dveří, kam se díval Clinton.

„Clinte?" ozvala jsem se konečně po nějaký době a tím upoutala Bartonovu pozornost místo dveří. Pohnul se z místa a příchodem ke mně se posadil vedle mně na volné místo.

„Jo, Cadence?" pousmál se a objal mě jednou rukou kolem ramen. Nevěděla jsem, jak to říct, abych se už neopakovala. Prostě jsem se zarazila uprostřed svojí dobře vymyšlené myšlenky, jak to říct a byla zticha. Takový trapas...

„Bojím se," vypadlo ze mně jediné a HawkEye se nad tím nijak nepozastavil. Přitáhl si mě k sobě a druhou rukou my škádlivě prohrábl vlasy. Zničil mi tak upravené vlasy, které tak nějak do rána ještě ze včerejška vydržely.

„A čeho?" zeptal se s úsměvem, který držel na svých rtech po celou dobu. Byla jsem z něj až nervózní. Zdál se mi docela perverzní na to, jakou dobu jsem ho už znala. Měl vůbec nějakou přítelkyni nebo manželku? Nikdy se nezmínil.

„Co říct...zřejmě všeho a ty to víš," odstrčila jsem jeho ruku z mých vlasů a uhladila si je na původní místo. Na výrazu HawkEye jsem poznala, že přemýšlel, protože měl zároveň pohled otočený mimo mně.

Začalo mě štvát, jak mě všichni poslední dobou hodně ignorovali, včetně učitelů ve škole, když jim říkám, aby mě nepovažovali za nejlepší. Napřáhla jsem se a plnou silou udeřila Clinta do ramene ruky, kterou mě držel.

Vyděsil se a ucukl sebou. Zároveň mě pustil a já vyskočila na nohy ze sedačky. Mezitím, co si mnul pohmožděné rameno, ublíženě se na mně díval a dělal nechápavého. Alespoň jsem si to teda myslela.

„Nemám náladu, když se ke mně všichni chovají jako k dítěti. Ve škole mě považují za nejúžasnější osobu na týhle kulatý věci jménem Země a mně se ještě ptáte, čeho se bojím. To už přece všichni dávno víte," vyjela jsem na něj a naštvaně ho propalovala očima. Myslela jsem to smrtelně vážně a dávala jsem mu to na vědomí.

Byla bych v tom i pokračovala, kdyby se neotevřely vedlejší dveře a nevyšla z nich nějaká blondýna, kterou jsem měla vědomě odněkud už znala.

Nechtěně jsem stála hned u dveří, takže do mně nevědomky vrazila a já spadla i s ní na zem. Samozřejmě ona přistála na mně a byla v měkkém, zatímco já na tu tvrdou podlahu. Auuu...

„Sakra...proč jste stála hned za těmi dveřmi!" zněla naštvaně a já vytřeštila oči. Cože? Vždyť jsem ani nevěděla, že za těma dveřma vůbec byla! Na typ těhle lidí jsem byla velice alergická.

Stále vyjukaná jsem se dívala na ženu, jak se ze mně konečně zvedla a div mi nezlomila vaz. První, co si upravila byla její dost krátká sukně. Do nemocnice? Nepřeskočilo jí? Tady to smějí nosit jen sestry, ne?

Za celou dobu jsem nic neřekla. Blondýna si zvedla se země povalenou kabelku, co byla pár centimetrů od mých nohou a vydala se pryč. Dívala jsem se po ní s vražedným pohledem, dokud nebyla pryč úplně a Clint ke mně přišel s pobaveným výrazem.

Toho jsem si ani nevšimla a jen přijala jeho ruku, kterou mi nabízel pro postavení na nohy. Teprve po chvíli mi došlo, že se po mně Clint takto díval a já mu měla chuť vrazit. Vymazat mu ten úsměv a nevysmívat se mi za to, že na mně právě vyjela zcela cizí ženská.

„Co ti na tom přišlo tak vtipnýho? Legolasi...," rýpla jsem si do něj a pár kroků od něj ustoupila. Přezdívek u nás nebylo nikdy dost. Zvlášť, když jim je vymyslel Tony a já je mohla používat.

„Právě si uvědomuju, jak se k Stevovi hodíš. I v přítomnosti Sharon ti došla slova," ušklíbl se a moje obočí vyjelo nahoru. Vážně řekl...Sharon?! Tak to byla ona? Ta, o které Steve básnil celé hodiny, když jsem s ním trávila čas pro obnovení života kvůli našemu opoždění? Fakt super...

A navíc. Co všichni s tím, že s Rogersovi hodím, mají? On je zadaný a já se o to nezajímám. Prostě ne. Hotovo a šmytec.

Podrážděně jsem pokrčila koutky úst a takhle se podívala po Bartonovi, který se stále pobaveně šklebil. Chtěla jsem odejít, ale moje hrdost mi to nedovolila. Byla jsem hrdá na to, že jsem Starková. Možná i na to, že můj praděda před nějakými sedmdesáti lety nabančil Stevovi, ale co já s tím, když jsem ho ani neznala.

„Hrozně vtipnej. Moc a moc," odfrkla jsem si a protočila očima nad jeho dětinskostí, která mi samozřejmě nechyběla taky. Všichni až Nat, Pepper, Bruce a mně se chovali jako puberťáci. Bohužel tam patřil Thor se Stevem. Thor pořád machroval se svým kladivem a Cap se nebránil se k tomu připojovat. Jeho největší chlouba pro machrování byla však jeho síla a taky motorka.

Nejednou mi nabízel, zda bych nechtěla svézt a já to raději odmítla. Bála bych, že by někde nevybral zatáčku a vyboural by se. Možná by to ani nehrozilo, ale jistota je jistota. Alespoň pro mně.

„Proč tu vlastně jsme?" napadlo mě po chvíli, kdy jsem dělala naštvanou. Clint se stále usmíval a do toho mi položil ruku na rameno. Zarazilo mě to, ale neuhýbala jsem.

„Sharon právě opustila pokoj Kapitána. Já tam už byl, vlastně všichni až na tebe. Můžeš za ním jít," dodal a já vykulila oči. Aha...takže já jsem byla poslední? Skvělí vědět, protože teď jsem v nepohodě ještě víc. Díky, Clintone...

„Hmm...jasně. Půjdu," řekla jsem nevědomě, protože myšlenky odletěly někam jinam, než právě měly být. Už teď jsem přemýšlela, jak bude vypadat naše setkání. Naposledy to bylo, když jsem šla dopoledne se Spikem ven. Nešlo zapomenout na to, jak jsme se na sebe dívali.

Nemohla jsem to zkrátka pustit z hlavy a jeho taky ne. Uvízl mi v myšlenkách a nešlo ho z nich jen tak vyhnat. Naštěstí mě z toho probudil Clint, co mi zamával před očima, protože jsem nevnímala kolem sebe nic.

Ucukla jsem sebou leknutím, jak mi to udělal a otočila se po něm. Chvíli jsem se na něj bezradně dívala a potom se přesunula k zavřeným dveřím. Clint už nic neříkal a to bylo zřejmě lepší. Naposledy jsem se nadechla, vzala za kliku a...

Konečně nová kapitola a mám hned několik důvodů, proč mi to tak trvalo:

1. Neměla jsem náladu

2. Byla jsem líná

3. Psala jsem i jiné knihy, které mám rozepsaný mimo

4. Docházely mi nápady

5. Radši nic...

Tato kapka má něco přes 1900 slov, což je podle mně málo, ale postačit to bude muset. Nevím jak pokračovat ve psaní, i když mám děj už určený apod. Trochu jsem se v tom zamotala a taky kniha vyjde možná na víc než 50 kapitol, což je pro někoho možná bomba xD 

Ps. Neptejte se, kdy bude nová kapitola, protože právě rozdýchávám tuto ;) :D díky