*Cadence*

Všichni celý zvědaví jsme pozorovali Tonyho, jak šel za námi. Před Furym se tvářil v pohodě, ale jakmile pirát odešel, zamračil se. Bylo zřejmě hodně zle, protože i Steve byl z něj trochu mimo. Zřejmě něco provedl, nebo se na něčem dohodli a voják to porušil. Nijak jsem si to vysvětlit ani nedokázala.

„Nedomluvili jsme se náhodou jen tak na tom, že nikam Cadence tahat nebudete? A hlavně ještě do tohohle, když jste mohli přijít o život?!" vyjel na jednoho ze tří. Nedíval se na Natashu a ani na Sama. Bylo to mířeno na mýho souseda, který na něj upíral modrý zrak. Tvářil se jako smutný dítě, kterýmu někdo sebral lízátko. Akorát by to byl táta, kdo by byl ten pachatel. Jenže o žádný lízátko vůbec nešlo.

„Tony. My...," začal s opatrným přístupem, aby se pokusil kamaráda nějak přemluvit, ale táta ho zarazil ještě přísnějším pohledem. Kolikrát jsem si vždycky myslela, že ten přísnější byl Steve, ale teď se to nějak obrátilo.

„Co?! Pokud vím, tak jsme se dohodli, že Cadence zůstane v New Yorku. V bezpečí svýho bytu a taky školy. Stále nevíme, kde je Freya a zbytek od Hydry. Mohl jsi taky popřemýšlet o tom, že tihle, co právě odvedli, mohli být s Hydrou spolčený taky!" začal na Kapitána doslova křičet a probodával ho pohledem. Ten se na něj díval s nic neříkajícím výrazem a pouze krátce přikyvoval.

Když Tony skončil se svým srdcervoucím výkladem, sklonil poraženecky hlavu k zemi a tiše si povzdechl. Zaskočeně jsem se ho chvíli pozorovala a začalo mi ho být líto.

Nevěděla jsem, na čem se dohodli, ale by mi to jedno. Byli jsme v pořádku a to bylo hlavní. Hlavního strůjce a ostatní kolem toho SHIELD zatkl, tak jako co? Táta to prostě hrozně hrotil.

„To stačí," vydechla jsem po delším mlčení. Tony, Nat, Sam i Steve se po mně zaraženě podívali a to mě štvalo. Chtěla jsem, aby jim samotným došlo, o co šlo. Jak moc to Tony přeháněl. Sice mě chránil, ale byla jsem už dospělá. Nebyla jsem malá holka.

„Cože?" zajímal se Tony, který se stále na mně upřeně díval, tak jako ostatní. Nejvíc nechápavě se na mně díval Cap vedle mně. Nepodívala jsem se po něm ani potom. Stále jsem pozornost věnovala tátovi, kterýmu nabroušeně cukal koutek úst.

„Trochu to přeháníš, ne? Je hlavní, že jsme z toho vyvázli živí," pokrčila jsem oční víčka, když jsem mluvila s Tonym. Ten na to nijak nereagoval, i když chvílema to tak vypadalo. Nějakou dobu jsme se společně měřili pohledy a potom to vzdali.

Táta protočil podrážděně očima, což znamenalo, že ho to štvalo ode mně ještě víc. Možná jsem ho v tuto chvíli namítla mnohokrát víc, než ho vždy naštvával Fury.

Záleželo na mně a taky mým bezpečí. Nechtěl, abych se ještě někdy dostala do spár Hydry. Nechtěl to už nikdy dopustit a ani mě ztratit. Měl mě rád jako dceru a já jeho jako otce.

„Neříkala jsi náhodou potom, co jsme přijeli z Koree, že už nikdy na žádnou misi nechceš jít?" vytahoval to, co jsem řekla předtím. To mě malinko zbrzdilo a zabránilo tak dalšímu protestu na jeho chování.

Nad mou reakcí se ušklíbl a přišlo mu v tu chvíli, že vyhrál. Nikdo nic nenamítal. U Nat jsem se docela divila, protože ta vždy měla nějaký to eso v rukávu, když šlo o mně. Teď neříkala nic. Byla zamlklá jako ryba, i když sledovala celou situaci.

Cítila jsem se docela ohrožená, že mi nikdo nehodlal pomoct. Tak co, Cadence. Jen ty a tvůj fotr. To přece zvládneš, ne?

„Jednoduše si porušila, co sis slíbila a taky mně. S Pepper to málem praštilo, když se o tom dozvěděla. Když by měla být nyní nejvíc v klidu, tak se dozví, že moje dcera je v Budapešti a rozdává si to Ukrajinskými teroristy. Jak si to vůbec všechno představuješ, Cadenzo!" vyštěkl s naštvaným tónem a všichni sebou ucukli, kromě mně.

Právě mi řekl Cadenzo? Pepper se o mně bála, když se o tom dozvěděla?

Co jsem to sakra provedla!

S otevřenými ústy jsem na něj zírala a nevěděla, jak na to odpovědět. Já nesla za sebe všechnu zodpovědnost. Mohla jsem za to, že byla tam, kde jsem právě byla. Nakonec jsem se svolila k tomu, abych na tu misi šla. Mohla jsem si za to sama a ne ostatní v naší přítomnosti.

„Teď okamžitě nastoupíš do toho vrtulníku a poletíme domů. Tečka," domluvil a ukázal svojí nataženou rukou na vrtulník, kterým přiletěl. Stále jsem tak nějak zírala do prázdna. Nedokázala jsem si vyvodit situaci a taky to, co by mohlo následovat později.

To mi překazil táta ve chvíli, kdy mě popadl prudce za ruce a vytáhl na nohy. Cestou na nohy mi vypadl z rukou zděšením hrnek s čajem a roztřískl se o zem. Všechen nápoj se roztekl všude, kde mohl, ale to jsem už nestačila vidět, protože mě Tony táhl vší silou k vrtulníku v doprovodu pohledů agentů kolem nás.

Uvědomila jsem si, co se dělo a začala se vzpírat. To došlo i tátovi a byl v jeho ohledu ještě víc prudší, aby naznačil svojí zlost na mně.

„Nečum," odsekl jednoho z agentů, co kolem nás prošel a upíral všechnu pozornost na nás. Ten úlekem odskočil dozadu a my, nebo spíš Tony pokračoval ke svému leteckému prostředku.

Dotáhl mě až k němu a tlačil dovnitř. Já se zapřela nohama o zem a odmítala spolupracovat. Nechtěla jsem letět s někým, kdo se ke mně momentálně choval hrubě. Chtěla jsem si to vyžrat sama, ale takhle rozhodně ne.

„Tony!" ozval se něčí hlas za tátou. Ten povolil a ohlédl se po jeho nositeli. Stál za ním Steve, který na sobě už deku taky neměl, ale jen nějakou tmavě šedivou mikinu a tepláky, co mu dal SHIELD. Měl položenou ruku na Tonyho rameni a pokoušel se ho zřejmě zadržet.

Ten na to zareagoval okamžitě. Pustil mě a jeho ruku ze svýho ramene odstrčil prudkým pohybem. Chvíli to vypadalo, jako by mu chtěl jednu vrazit, ale neudělal to.

Místo toho ho probodával nakvašeným pohledem a držel se zároveň těsně u mně, aby si mě hlídal, kdybych náhodou měla v plánu utéct. Neodvážila jsem se ani pohnout, protože mi Tonyho přístup naháněl strach.

„Ty se jí už ani nedotkneš. Vím o tom, jak vás agenti našli v tý kanalizaci v tom objetí. Jestli se s ní budeš ještě někdy stýkat, tak se to dozvím a nedopadneš dobře, jakmile si vezmu oblek a poletím k tobě na návštěvu," vyhrožoval mu a zkřivil koutky úst do úsměvu na Stevovu náhlou reakci, kdy od něj o krok ustoupil zpátky. Cítila jsem se hrozně. Dav agentů, co nás pozoroval z dáli, mi tolik nevadil, ale to, jak se Tony choval ke Capovi.

Vždyť Steve je typ člověka, který by neublížil ani mouše. Je vůči ostatním citliví a raději by se na místě rozkrájel, aby byl nápomocen všude, kde je třeba.

„Ale...," pípla jsem nejistým hlasem, abych trochu Rogersovi pomohla. Dočkala jsem se pouze ještě víc naštvanýho pohledu od otce a smutného od Steva. Bylo mi ho líto a mně Tony bral jako věc, kterou vlastnil.

Nedokázal se stále vypořádat s tím, jak jsem si s Rogersem rozuměla a taky to, co se stalo na mých narozeninách. Když šlo o mně, byl to prostě konec.

„Mlč a vlez dovnitř," zavrčel na mně a já přikývla. Sice nedobrovolně, ale nastoupila jsem si. Posadila jsem se na místo, kde se dalo sedět a podívala se z bočního okénka ven.

Tony vlezl dovnitř taky a zavřel za sebou vchod. Já ještě vyhlížela stále přítomného Steva na jednom místě, který jen o krok ustopil znovu dozadu kvůli bezpečnosti před vrtulníkem, který již Tony nastartovával.

Ovládal ho přes J.A.R.V.I.S.e. Vysvětloval mi nejednou, že takhle řídí většinu svých prostředků. Takže nepotřebuje ani osobní šoféry. J.A.R.V.I.S. to zvládne všechno sám.

Vzlétli jsme a po dvou hodinách dorazili do New Yorku do Avengers Tower. Rovnou mě dovláčel do garáže a tam mě strčil do jednoho z jeho aut, kterým mě odvezl až před bytovky, kde jsem bydlela.

Odvedl mě až do bytu a odemkl ho svým klíčem, který u sebe nosíval taky. Byl vlastně jeho. Jen jsem v něm bydlela já. Při otevřením dveří na nás vyskočil Spike a vtíral se Tonymu, aby ho podrbal na hlavě.

Táta mu s radostí vyhověl, jakmile mě strčil víc do bytu, aby mohl za námi zavřít a dřepl si k němu. Jednou rukou ho drbal na hlavě a druhou hladil po zádech, čímž ho donutil si lehnout na záda, kde ho následně začal drbat na břiše.

Byla jsem celá zničená. Unavená a zrazená. Odvrátila jsem se zrakem od obou šťastlivců, protože jsem to už nedokázala déle pozorovat a vyrazila ke dveřím svého pokoje.

Táta zvedl hlavu od psa pod sebou a postavil se, aby šel za mnou. Byla jsem rychlejší a dveře za sebou bleskově zabouchla. Zamkla jsem se a pouze se dívala na pohybující se kliku nahoru a dolů, jak se pokoušel táta dostat za mnou.

Nedařilo se mu to a po té to vzdal.

„Cadence, otevři!" zakřičel za dveřmi a mně se do očí nahrnuly hromady slz. Pár kroků jsem od nich ustoupila a uslyšela třikrát bouchnutí do dveří z druhé straně.

„Ne! Vypadni. Nech mě být!" zaječela jsem a tím spustila slzy z očí, co mě tlačily v očích. Už jsem to nedokázala psychicky vydržet a sesunula se na svojí postel.

Nedělo se po té nic. Bylo ticho. Ani Spike třeba nezaštěkal, když se něco dělo. Bylo mi to vlastně jedno. Chtěla jsem být sama a dostat se z toho. Táta se mnou zacházel jako s jeho majetkem, co nesmí nic. Tak to přece být nesmí.

„Cadence," zkusil to znovu, ale tentokrát už o hodně nižším tónem. Zněl klidněji, než předtím. I tak jsem mu to nedokázala odpustit. Celých dvacet let jsem žila s tím, že jsem neznala otce ani matku. Možná by bylo lepší, kdybych si žila po svým a vykašlala se na všechno.

Jenže Avengers pro mně znamenali hodně. Tony, Pepper i Steve. Nedokázala bych odejít s vědomím, že mě mají rádi. Stáli mi doteď za zády, kdykoliv jsem potřebovala a pomohli mi. Byla jsem jim za jejich podporu moc vděčná. Tak jako za Natashynu předtím.

„Odejdi...prosím," řekla jsem skrz slzy v očích už méně hysterickým hlasem. Hned na to jsem se rozbrečela a po chvíli zaslechla zabouchnutí dveří.

Odešel...

Tak a máme tady 30. díl. To to uteklo, co? :D

Navíc se tato kniha umístila na 2. místě v pořadí v kategorii Akční. Chtělo se mi skákat do stropu, ale nechci rozflákat naši střechu, takže se to neuskutečnilo xD Jinak fakt je to super pocit, že se všem kniha tak zalíbila. Dotáhnem to společně na 1. místo? Uvidíme ;)

Tuhle fotku si určitě na 100% zarámuju, protože jsem se na takovéto pořadí ještě nikdy s knihou nedostala. Oh my got...I'm so very happy!

Navíc jsme již dosáhli přes 3K což je taky velké číslo. Dobře...38.9K jako má Protect You bude chvíli trvat, než nasbíráme, ale co víme, co bude za půl roku :D

Díky za vaši spolupráci a taky za podporu. Jen po přečtení komentářů a vaše hvězdičkování mě pohání psát dál. Na začátku příběhu jsem myslela, že knihu zalomím na dvaceti kapitolách, ale bude pokračovat ještě dál. Možná přesáhne i přes 50 kapitol, ale to je ještě ve hvězdách :)

Hezký večer