*Cadence*

„Ahoj, Cadence," pozdravil mě někdo, když jsem seděla na jednom z gaučů, co byly seřazené postupně u zdi. Na klíně mi leželo štěně a mělo chtění mě kousnout do vtíravé ruky, co se k němu pokaždé přiblížila.

Trochu jsem ho provokovala a tak s prckem hrála. Dostala jsem nejlepší dárek mýho života. Byla jsem za něj hodně vděčná, ale ne tak, jako za záchranu života pomocí reaktorů v mých zádech.

Zareagovala jsem na hlas, co mě pozdravil a podívala se po jeho nositeli. Přišel za mnou Steve a Thor, který vojáka mírně podpíral, aby neupadl. Stále trochu kulhal, ale snad se to brzy spraví. Doufám...

„Ahoj, hoši," pousmála jsem se a uvolnila jim posunutím víc ke kraji místo, aby se mohli posadit. Steve se posadil vedle mně a Thor vedle něj. Koutkem oka jsem se podívala po blonďákovi vedle mně a neubranila se lehkému začervenání, kvůli jeho přítomnosti. Nechápala jsem, proč se mi to pořád dělo.

Rogers se nad usmál a natáhl ruku ke psovi, aby si ho mohl pohladit. Jenže pejsek se malinko ohnal a jemně kousl hravým stylem vojáka do prstů na natažené ruce.

Steve se zalekl a rychle dal ruku pryč. Asi si Spike hlídal svoji paničku. Nebyl tak hloupí, jak vypadal. Znovu si lehl a dal si nohy pod sebe, jako nějaká ovečka. Potom složil hlavu dolů a dělal, že spal.

Voják se zatvářil ublíženě a společně s Thorem jsme se tomu zasmáli. Asi to bylo poprvé, co ho štípl pes, aby mu nesahal na pána. Takovýho psa ještě asi nepotkal. To bude úžasný vztah. Až ráno přijdou Rogersovi noviny, tak už nebudou, protože je tenhle trouba rozkouše na malý kousíčky.

„Thore, mohl bys ho vzít na chvíli k ostatním? Jenom si tady potřebuji něco vyřídit," požádal boha vedle sebe a Thor se zatvářil nechápavě, že ho o to požádal. Pochopila jsem, že chtěl, aby Thor odešel, ale zároveň si ještě vymyslel záminku.

Bez výhrad jsem mu štěně podala, když se postavil a odešel s ním do hloučku lidí. Já se dívala stále na místo, kudy Thor odešel a nevnímala tak Steva, co se na mně po celou dobu zaujatě díval.

„Cadence?" oslovil mě a já sebou trhla. Uvědomila jsem si, že byl stále vedle mně a s otočením hlavy na něj jsem se usmála. Nechtělo se mi s ním moc mluvit. Po tom, co se stalo ráno. Stále jsem z toho byla trochu mimo.

„Ano? Copak je," zachovala jsem klid a dívala se na něj s očekáváním, co z něj vypadne. Vlastně jsem se toho trochu obávala.

„Pořád trváš na tom léčení?" zajímal se a já ztuhla. Oka...chtěl mluvit zrovna o tomhle. Nevěděla jsem, jak mu na to odpovědět. Já to léčení vzdala po tom, co opustil můj pokoj. Byla jsem z toho zklamaná.

Ztočila jsem oči dopředu do středu místnosti a pokoušela se to vyhnat z hlavy. Chtěla jsem mu pomoct to vyléčení urychlit. On to však nechtěl a já ho do toho už nechtěla nijak nutit. Bylo by to naprosto zbytečný.

„Přemýšlel jsem o tom a dospěl k názoru, že by to mohlo ublížit minimálně tak mně, než tobě. Je to na tobě, jestli to chceš zkusit," dopověděl mi a já zděšeně odtrhla oči od hloučku lidí před námi. Zaskočeně jsem na něj civěla a nechápala jeho inteligenci. Buď se mi to celý jen zdálo a nebo mi přeskočilo.

Vážně teď tak nějak naznačil, že by do toho šel? Ale za jakou cenu, když bych to podělala. Nemohla bych mu přece způsobit doživotní problémy, z kterých by se už možná nikdy nevyhrabal. Nechci to nikdy dopustit.

„Nemůžu po tobě chtít, abys do toho šel jen kvůli tomu, abych nebyla zklamaná. Nemusíš to podstupovat. Raději si počkej jeden měsíc, než abych ti způsobila doživotní invalidu," odmítla jsem to a chtěla se postavit, ale Steve mi v tom zabránil. Držel mě za ruku a přinutil mě si zpětně sednout na místo.

Při dosedu jsem se na něj nepodívala.

„Tady teď nejde o mně, ale o bezpečnost Země. Avengers na mně spoléhají a i na tebe, takže se toho neboj a prostě si věř," pokoušel se mě Kapitán přemluvit, ale já byla prostě zabedněná. Nechtěla jsem to udělat. Prostě mu neublížit. Už takhle byl natolik oslabený. Já bych mu mohla ještě přitížit.

Na mých rukou, které jsem měla v klínu si ocitly ty jeho. Vzhlédla jsem k němu a tak stihla zastihnout jeho smutný výraz, který na mně upíral.

Nešlo se na něj v tu chvíli dívat, když to dělal. Když jsem se pokusila jakkoliv uhnout pohledem, svědomí mi to nedovolilo. Byla jsem poražená.

„Prosím," vyšlo od něj a já si povzdechla.

„Dobře...ale víš, že to...," chtěla jsem ho ještě upozornit a zarazil mě svojí rukou na mých ústech. Zaskočeně jsem zaregovala a dal dlaň ruky pryč.

„Já vím, ale hlavně to už udělej," naléhal a já přikývla. Trochu se ode mně odsunul, abychom se dostali do vhodné blízkosti. Chytili jsme se za ruce jako posledně a dali palce na tep zápěstí toho druhého.

Byla jsem si celá nejistá, ale nedávala jsem na sobě nijak vědět. Zkoušela jsem se vcítit do jeho těla a předat mu tak renegeraci jen na malou chvíli.

Zavřela jsem u toho oči a malinko předklonila hlavu. Pociťovala jsem, jak mi tělem procházela nějaká energie. Neznala jsem ji. Nikdy jsem ji necítila a teď najednou ano.

Pootevřela jsem oči a podívala se na spojené ruce se Stevem. Skrz mně šla nějaká zvláštní slabší zář. Putovala od pasu do mých rukou a po té do rukou Kapitána.

Postupně mě to unavovalo a měla jsem co dělat, abych se najednou nesvezla k zemi. Zkoušela jsem vydržet, co bych dokázala. Trumfnout sebe samotnou.

Mírně se mi rozklepaly i ruce. Únava byla silnější a silnější. Bylo to na moje tělo příliš a brzy jsem povolila úplně. Ruce mi sami od sebe povolily a se zavíráním očí jsem začala padat na bok. Ne však do gauče, ale na druhou stranu.

Těsně před pádem mě zachytily něčí ruce a dostaly zpět nahoru. Stále mě však jistily, abych nepřepadla. Lehce jsem otevřela oči a uviděla modrou. Spousty mořské modři v očích vojáka, co mě držel a skláněl se nade mnou.

Když jsem si uvědomila, že jsem byla pořád na sedačce, odstrčila jsem ho od sebe a odsunula se od něj co nejdál ke kraji. Byla jsem z jeho blízkosti trochu mimo, ale zkoušela jsem se uklidnit.

Ta léčba mě stála moji energii. Nevěděla jsem ani, jestli se povedla nebo ne. Prostě mě to celé unavilo. Steve se na mně zděšeně díval a trochu se posunul od prostoru, kde byl předtím.

Nespustili jsme ze sebe oči a jen na sebe bezradně civěli, jakoby nás nezajímalo nic jinýho. Večírek byl stále v plným proudu, ale my ho nevnímali.

Nakonec se Rogers rozhodl jít. Podíval se na dav lidí a tím směrem se chtěl vydat pryč. Trochu neohrabaně se postavil na nohy a začal klopýtat dopředu.

Rychle jsem vyskočila ze sedu a s doběhnutím k němu ho zachytila. Zabránila jsem tak jeho dalšímu pohybu.

„Počkej...co když to nevyšlo," špitla jsem tichým hlasem, aby mě slyšel jen on. Při pohledu na mně vypadal vyjukaně. Já ho odmítala pustit, aby tady nevzbudil rozruch kvůli tomu, že tu spadne.

„Zkus mě pustit," požádal mě a já vytřeštila oči. To myslel jako vážně? Nechtěla jsem to udělat. Ta léčba určitě nevyšla. Nevěřila jsem, že to nějak ustojí.

Nakonec jsem to přece jen udělala a pustila ho až potom, co jsem se ujistila, že stál normálně. Odstoupila jsem od něj a upřeně ho sledovala. Každý jeho pohyb a další. Prožívala jsem to prostě hrozně tragicky.

Asi se stal zázrak. Začal se volně pohybovat po svých nohou, jako by se nikdy žádný únos nestal. Když se na mně po chvíli pohybování opět podíval, spokojeně se usmíval. Já na něj zírala s otevřenými ústy a nevěřila svým očím.

Rozešel se a šel za mnou. Ani jsem se nestihla vzpamatovat, protože byl už přede mnou a zničehonic mě pevně objal. Nejdřív mě to zaskočilo, ale když jsem to přijala, objetí jsem mu opětovala.

„Děkuji, ale...oslabilo tě to. Že jo," zděsil se, když se ode mně odtáhl a držel mě za obě ruce, za který mě chytil, když se ode mně oddálil. Už nebyl tak nadšený, jako před chvilkou. Tvářil se ustaraně a vypadal jako smutný Spike, když jsem nad ním začala kýchat kvůli alergii.

Bál se o mně. Měl strach, že mi nějak ublížil. Byla pravda, že mě to oslabilo, ale nebylo to tak strašný. Na pár minut si sednu a bude to dobrý.

„To je dobrý. Hlavní je...že už chodíš," usmála jsem se, abych ho trochu obměkčila, což se mi podařilo. Roztál a taky se pousmál, ale jen malinko. Stále tam zůstal ten ustaraný přístup, který byl zřejmě u něj zcela normální.

„Hej, lidi. Thor vyzývá ostatní k souboji v páce. Pojďte taky!" zavolal na nás Rhodey, vycházející z davu lidí někde u středu. Souboj v čem? To jsem nepochopila.

Steve pustil jednu moji ruku a za tu druhou mě táhl za Jamesem. Nechápavě jsem na něj upřela svůj pohled, ale teď už zářil. Všechno z něj opadlo a teď se soustředil už jen na to, aby se s mnou dostal skrz lidi, co byli těsně u sebe.

„Počkej...kam to jdeme?" zeptala jsem se ho ve spěchu, když byl skoro u hloučku lidí. Zpomalil běh a otočil se na mně.

„Podívat se, koho Thor porazí dneska. Pojď...bude sranda," srdečně se zasmál a já matně souhlasila. Vydal se znovu k davu a s prosbami, aby ho pustili se probojoval až do volných míst kolem stolu, kde seděl Thor a na druhý straně Bruce.

Měl každý položený pravou ruku loktem na stole a pokoušeli se přetlačit ruku toho druhého. Avengeři kolem nich hlasitě povzbuzovali a ani si neuvědomili naší přítomnost.

Já na to civěla jako tele na nový vrata. Nechápala jsem úděl hry a ani mě nijak nezajímal. Pepper tady u toho nebyla, protože si povídala s jinými lidmi, co přišli slavit taky.

Táta i Rhodey spolu něco řešili. Bylo to asi hodně vážný, protože jakmile Thor vyhrál nad Brucem, Tony vytřeštil záživně oči. Rhodey se pobaveně ušklíbl a natáhl k tátovi ruku. Ten pochopil a zašmátral v kapse. Vytáhl bankovky a ty následně podal kamarádovi.

„Tak...kdo další?" zeptal se celý pobavený Thor, když se Bruce postavil a odešel od stolu strannou. Pohled všech padl na Tonyho, který se nad tím zamračil.

„Ne ne...Steve? Mohl bys to vzít dneska za mně?" tázal se společníka vedle mně a ten pokrčil rameny. Vydal se ke stolu a usedl na místo místo Bannera.

Opět táta s Jamesem začali něco probírat, ale hned na to se pozorně dívali na boha a vojáka, kteří udělali to samé a začali se přetlačovat. Nejdřív chvíli vedl Thor, potom to Steve otočil. Trvalo to nějakou dobu, než to Thor zase začal vyhrávat a dotlačil ho až hřbetem ruky na desku stolu.

Tentokrát byl zase rád táta a Rhodey dal nějaký peníze jemu, ale ve větším množství. Asi dvojnásobek toho, co dal jemu. Thor se zasmál a tak i Rogers. Postavil se a stále se díval na vítěze sedícho u stolu.

„Máš velkou sílu na to, že ještě před nedávnem jsi se nezmohl ani na zvednutí," pronesl syn Odinův a Kapitán souhlasně přikývl.

„Však jo. Cadence mi pomohla a už můžu i chodit," zazubil se a poukázal na mně. Všichni stočili pohledy na mně a já se lehce začervenala. A bylo to tady zase. Proč mi to všichni dělali?

Nad nově řečenou informací jsem se pousmála. To už ke mně běžela Natasha a sevřela mě v objetí. Ze začátku mě to malinko vyděsilo, ale potom jsem se uklidnila.

Odtáhla se a držela mě oběma rukama za ramena. Usmívala se a po tváři jí stekla malá slzička, která nebyla skoro ani vidět.

„Jsi zlatá. Je dobře, že jsi tady s námi," zašeptala radostně a já jí nadšení opětovala. Chvíli jsme tam jen tak stáli, dokud se táta už nezačal nudit a nepřemýšlel nad něčím, co udělat.

„Tak jo, lidi. Párty končí. Ta vlastně pro mně skončila už před dobrou hodinou a půl, protože ta práva AFTER PÁRTY začíná už za patnáct minut!" zvolal nahlas na celý sál a všichni se po něm zaraženě ohlédli. Jakmile zaslechli to druhé, začali hlasitě jásat.

Já se po něm zaskočeně podívala, ale to zřejmě ignoroval.

„Anthony Edwarde Starku!" zakřičela na něj z dálky Pepper. Ohlédl se po ní a rozhodl se jednat. Její křik zněl dost naštvaně. Určitě víc, jak Hulkův řev. Nehodlal tam zůstat, aby ho seřvala a vydal se ke mně.

Popadl mě za ruku a vytáhl z houfu lidí. Zbytek nás následoval i se Spikem a Sam ještě s někým se tomu začali smát. Lidé nás ignorovali. Ti se zaobírali svými povídkami apod.

Táta doběhl až k výtahu, který se začal otevírat. Vlezli jsme do něj a Pepper nám byla v patách. Ta se však několik metrů od něj zastavila, když se zavíral a potom úplně.

Tony si úlevně oddychl a ušklíbl se. Steve ho probodl uraženým pohledem, nad kterým si miliardář uchechtl. Stále mě držel za ruku, ale ne silně. Když jsem mu naznačila mojí přítomnost, pustil ji.

Ucítila jsem na nohou, že mě něco po nich skákalo. Podívala jsem se na zem a uviděla Spika, jak se ke mně pokoušel dostat a zároveň měl jazyk venku z tlamy.

Usmála jsem se a vzala si ho do náruče nahoru k nám, aby měl lepší výhled. Výtah mezitím dojel do určitého patra a otevřel dveře. Vyšli jsme hromadně z něj a dostali se tak do jiné části, o které jsem ani nevěděla, že tu byla.

Byla o trochu menší, než ta, kde právě byl večírek. Byl tu taky barový stůl, ale i kulečníkové stoly a další věci.

„Tak jo. My budem slavit tady, protože dole se nedalo ani vyznat. Noc je ještě dlouhá, takže slavme," prohlásil táta, když se postavil doprostřed místnosti a bylo to jasně mířené na nás všechny.

Všichni pochopili a okamžitě se rozpustili. Natasha pustila hudbu, táta šel míchat nějaký nápoje, Clint házet šipky na terč, James se přidal k Tonymu, Bruce si povídal s Thorem a Sam přešel ke kulečníkovému stolu.

Já byla stále u výtahu a se psem v náručí se udiveně rozhlížela kolem sebe. Žasla jsem nad tím, co bych v Avengers Tower nenašla. Bylo to fascinující.

Začala hrát nějaká hudba z přehrávače, co spustila Nat. Byla chytlavá, rytmická a hodně živá.

„Pojď te tancovat. Flákat se můžete potom," zvolala agentka na všechny kolem sebe a dočkala se jen otrávených pohledů. I tak se někteří odtrhli od svojí činnosti a nenechali jí v tom samotnou, když začala tančit do rytmu songu, který naplnil celý patro.

„Smím prosit?" ozvalo se vedle mně a já sebou ucukla. Stál tam Steve a měl ke mně nataženou ruku. Chvíli jsem na ní civěla a potom pustila psa na zem, protože se snažil dostat z náruče. S hlasitým štěkáním vyběhl za ostatními. Bylo to komické.

Když začal v jednu chvíli Clint couvat, Spike mu tam skočil a HawkEye o něj zakopl. Přepadl a spadl na zadek skoro na Spika, ale ten naštěstí s rychlou reakcí utekl.

Všichni si uvědomili, co se stalo a začali se hlasitě smát. Spike přiběhl s vypláznutým jazykem z horka k Avengerovi a chvíli na něj jen tak koukal, zatímco ho Clint probodával naštvaným a uraženým pohledem.

Spike to nenechal jen tak a skočil mu do klína. Začal ho oblizovat všude po obličeji a nakonec se Barton rozesmál taky.

„Počkej...nech toho...Spiku," pokoušel se ho od sebe dostat, ale nedařilo se mu to. Pokaždé, když ho položil na zem, Spike neúnavně vyskočil do klína zpět a pokračoval ve svém díle.

S pobaveným výrazem jsem to celé pozorovala, tak jako Kapitán vedle mně, který mezitím dal ruku dolů. Nesmála jsem se, ale uvnitř ano. Bylo to pro mně všechno nové. Pes, rodina, přátelsví mezi ostatními. Byla to nádhera.

„Zatančíme si spolu?" zkusil to Cap znovu a já se po něm ohlédla. Úsměv mi opadl a v krku mi zůstal obří knedlík. Nevěděla jsem, jak odpovědět. Ani jsem nevěděla, jak se tančí.

„Já...já...nevím, jak se tančí," vysoukala jsem ze sebe a Steve se usmál ještě víc.

„Já taky ne, ale určitě to bude ještě větší zábava, když to neumí ani jeden z nás," povzbuzoval mě a já mu dala za pravdu. Usmála jsem se taky a ještě jednou se podívala po skupince smějících se lidí, co se pomalu uklidňovali a pokračovali v činnosti.

„Tak jo," zasmála jsem se a chytla se jeho znovu natažené ruky ke mně. Nijak se s tím nepáral. Jeho reakce byla tisíckrát rychlejší, protože mě za ruku rychle čapl a táhl doprostřed parketu s ostatními.

Skoro jsem mu ani nestačila. Při pár metrech před prostředkem jsem škobrtla o podlahu a letěla dopředu. Kapitán mě v poslední chvíli zachytil a pobaveně se šklebil.

Co jim sakra bylo? To neznali nic jinýho?

Jediné reakce, které jsme se oba dočkali, byl tátův pronikavý probodávající pohled nenávisti vůči Stevovi. No jo...otcovský pudy začaly startovat. Jen jsem doufala, že si je pro dnešní večer nechá alespoň pro sebe.