O 3 týdny později...

*Cadence*

Můj postoj k ostatním se začal postupně vylepšovat. Bůh z Asgardu se vrátil. Jmenoval se Thor. Rozuměla jsem si s ním. Několik večerů mi povídal jen o Asgardu, jeho bratrovi Lokimu a o všem dalším. Nebyla chvíle, kdy bysme se nenudili.

Natasha mě vytáhla v převleku do ulic, že bychom něco nakoupily. Týkalo se to samozřejmě novýho oblečení, návštěva kadeřnictví a další. Vlasy mi malinko zesvětlili, takže vypadaly jako ještě světlejší kaštan. Trochu je zastřihli, protože jsem je měla skoro až po zadek. Nyní byly někde pod rameny. 

Tony mi zařídil Americké občanství, ale z důvodu bezpečnosti mi pozměnil jméno. Všichni mi stále říkali Cadence Starková, ale v papírech jsem byla jako Nicola Starková. Bylo mi dvacet dva let a narodila se pravým datem čtvrtého Srpna, neboli dnes. Takže mi bylo rok víc. Dvacet tři.

To vyčetl Tony po pár dnech ze stažených dat z Terrortoxu. Dále v nich bylo taky to, že jsem nebyla jediná, kdo pokusy přežil. Byli to ještě dva lidi, o kterých se však nevědělo, kde se právě nacházeli. 

Se záchranou dětí z Koree se čekalo ještě na Capa, kterýmu se léčba už postupně léčila. Stále ho navštěvoval terapeut, ale po té přešel rovnou do tělocvičny, kde trávil celé hodiny. Vlastně jsem ho za celé dny nikde neviděla. Buď byl u sebe v pokoji a nebo v tělocvičně. 

Chodila sem za ním i nějaká blondýna. Nikoho jsem se nezeptala, kdo to byl a nechala to být. Nebudu příliš zvědavá, když jsem si teprve zvykala na zdejší chování, prostředí a podobně.

Dále jsem se dozvěděla, že ten jeden černoch, co si povídal s Kapitánem, byl vlastně jeho kámoš. Jmenoval se Sam Wilson a přezdívkou Falcon. Byla s ním rozumná řeč. Někdy mi pomáhal i řešit psychické problémy, když u mně nastalo období vzpomínek na temnou stranu. Stal se mým osobním psychologem.

Druhý černoch byl Tonyho nejlepší kamarád. James Rhodes, ale chtěl, ať mu říkám Rhodey. Měl podobný oblek, jako táta, ale celý stříbrný. Říkal si War Machine. To on mě vlastně naučil se smát. Měl po ruce nejednu historku, kterou pobavil většinu lidí kolem sebe.

Když se vrátila i Tonyho přítelkyně. Seznámil nás. Jmenovala se Pepper Pottsová a byla tátovou dlouholetou spolupracovnicí, než to dali plně dohromady. Bylo těžké si s ní rozumět. Až po čase mi došlo, že mi nevěřila. Tony ji přesvědčil, že je všechno ok a tak ji donutil se mnou trávit nějaký čas. 

Rozhodl se taky uspořádat narozeninovej večírek, na který pozval většinu lidí co znal. Ten se samozřejmě konal až večer, takže mě a ostatní ráno Nat vytáhla k bazénu. 

Největší problém bylo pro mně jít ven v plavkách. Měla jsem po rukou modřiny od minulých bodanců z hadiček a dalšího. Bylo mi z toho prostě trapně. Ve velkém nadšení agentka vyštípala i Kapitána z jeho pokoje a vytáhla ho ven. 

Bylo horko a velký dusno. Slunce příjemně hřálo a zrovna po ránu. Kdo by nechtěl takový začátek dne.

Všichni už byli venku a byli v bazénu. Jediná já zůstala uvnitř sice v plavkách, ale obalená ručníkem. Já se sama za sebe styděla, nehledě na to, že tu bylo tak moc...kluků...

„Cadence?...Cadence?" zaslechla jsem volat Natashu moje jméno a já urychleně začala couvat od prosklenýho vchodu na balkón, kde byl postavený bazén. Já se nechtěla ukazovat. Ať mi to nedělá ještě těžší...

Schovala jsem se k barovému stolu a skrčila se za ním. Zaslechla jsem kroky, protože sem vyběhla Natasha. Opatrně jsem nahlédla za roh baru a skutečně ji uviděla. S hrůzou v očích jsem hlavu zatáhla zpět a čekala, až odejde.

Chvíli se nedělo nic, ale potom zazněly kroky, které mizely pryč, až ustály úplně. Asi odešla mě hledat jinam a nebo zase zpět za ostatními. Teď se budu moci vytratit a vrátit se k sobě. Naposledy jsem se ještě nahnula za roh, abych se podívala. V tu chvíli mi někdo sáhl na rameno z druhý strany a já leknutím vypískla a spadla na zem opačnou stranou, kam jsem se nakláněla. 

Někdo se začal pobaveně smát a já se probrala a podívala se, kdo mi to udělal. 

„Natasho!" vyštěkla jsem podrážděně a postavila se urychleně na nohy. Zarazilo mě, jak mě mohla najít. Co mě dokázalo prozradit, když jsem nebyla vidět? Asi jsem toho o agentce nevěděla tolik, kolik bych měla.

Zároveň jsem jí propalovala očima a dávala tak náznak, že se mi to vůbec nelíbilo. Málem jsem z ní dostala infarkt. Tohle mi už nesmí nikdo dělat. Nikdy!

„A teď okamžitě pomažeš ven. Je hezky a byla by škoda, abys celé dny tvrdla uvnitř," škodolibě se usmála a začala jít za mnou. Já začala ustupovat dozadu. Nat se povedlo mě dotlačit až k prahu dveří na balkón. Tam jsem se o něj zarazila a nehodlala pokračovat dál i přes zraky všech přihlížejících. Stále jsem se dívala před sebou na Natashu, která vymýšlela, jak mě dostat ven. ‎

Byla jsem rozmyšlená. Nechtěla jsem se před všemi ukazovat, jak mám zničený tělo. I když Cap měl po rukou modřiny od stejných pokusů co já, vypadal skvěle. Já byla vychrtlá a malinká. Jakýkoliv postup jsem odmítala. Prostě ten ručník ze sebe nesundám.

Nakonec Natasha rozhodila rukama do stran a dělala, jakože prostě nevěděla, jak mě dostat ven. Tím pádem jsem se pustila krajů od dveří a vzápětí mě někdo zezadu vyzvedl do náruče. Vylekala jsem se, ale nevydala ani hlásku.

Vyjukaně jsem civěla na Thora, který mě celý šťastný nesl ven k bazénu a já se zarazila. Sakra! Oni to měli domluvený!

Zastavil se u kraje bazénu a ostatní tak mohli mít na mně parádní výhled. Cítila jsem se zrazená. Někteří z nich se tiše chechtali a já nechtěně zčervenala. Tohle byl fakt trapas. Chtěla jsem pryč. Vyhnout se týhle chvíli, ale bylo pozdě.

„Pusť mě...já tam nechci," pípla jsem prosebně a udělala na něj psý oči. Thora to však nijak neodradilo a prosmekla se kolem něj rudovlasá agentka, která vzápětí skočila do bazénu pod námi. Vystříkla tak na nás vodu, ale na mně nedosáhla. Thor měl asi přes dva metry...já nevím!

Kapitán to sledoval z opačný strany od nás a seděl na kraji bazénu. Nebyl z toho dvakrát nadšený, protože se neusmíval ani nesmál. Mírně ho to podle jeho výrazu, vytáčelo. Kdyby mohl chodit, tak to zřejmě jen tak nenechá, ale nemohl. Měl smůlu a nemohl tak zabránit dění.

Táta se pobaveně šklebil od uchu k uchu. To byl fakt rodič na baterky. Podporoval všechny, ať mi to dělají. Nebyl to rovnou strůjce všeho, co se tu právě dělo? Ať mi pomůže, ne? Já do tý vody nechtěla. Znovu už ne.

„Thore, hoď mi ji!" zvolal Sam a ve mně hrklo. Ne! Já nechci, aby se mnou někdo házel! Mám ještě vůli žít! Ať to Thor nedělá...prosím. To takhle slaví narozeniny všech? To by mě zajímalo, jak si mezi sebou házejí třeba Hulka, nebo Capa a nebo Thora.

„Same!" okřikl ho voják, kterýmu už došla zřejmě trpělivost. Netěšilo ho ani trochu, jak se mnou zacházeli. Bylo však pozdě. Thor se napřáhl a potom mě vyhodil doprostřed bazénu, kde byl Falcon.

Nestihla jsem se ani podívat, kam jsem padala a skončila jsem ve vodě. Žádný chytání se nekonalo. Na mým místě při dopadu se udělaly kruhy a já snažně rychle vzpamatovávala. Zároveň jsem máchala rukama do stran, abych se rychle vynořila a nadechla.

To se mi během pár sekund povedlo a taky nechtěně porazila Clinta, co byl vedle mně a nečekal mě. Spadl do vody vedle mně a já popadala dech. Tohle už nikdy nechci zažít. Naprosto jsem s tím nesouhlasila a ani to nadále.

Mým tělem zničehonic projela nějaká energie. Neměla jsem potuchy, kde se vzala, ale objevila se. Šla ze zad. Tři místa na zádech modře zazářila a to způsobilo velký tlak na vodu. Ta se dostala tlakem co nejdál ode mně a odhodila ji doslova všude.

Všechny porazila na zem a dostala se z bazénu ven. Něco se dostalo dovnitř budovy a zbytek přes zábradlí dolů na ulice New Yorku. Bůh s těma lidma, co šli zrovna kolem. Alespoň ranní sprška do horka.

Energie v mým těle ustála a otevřela jsem oči. Výsledek mě malinko překvapil. Všechna voda z bazénu byla fuč a všichni seděli spadlí na zemi a rozhlíželi se nechápavě kolem sebe. Potom však pohled všech skončil na mně a já ztuhla.

Tohle jsem nechtěla. O tu vodu, co tu zrovna nebyla tolik nešlo, ale o tu, co byla zrovna v obýváku Avengers Tower. Tony mě zabije...

Dostala jsem se na nejvyšší žebříček trapnosti. Nikdo nic neříkal...raději. Thor byl stále na jednom místě, jako předtím, odkud mě házel. Cap taky a Clinta jsem od sebe trochu odhodila, když přišel ten příval vody.

Vsadím se, že ani Tsunami by na tohle v tuto chvíli nemělo.

Nat vypadala hodně překvapeně. Po té se podívala i po ostatních a postavila se. Tak udělali i ostatní a Bruce si hladil postižená místa někde v místě žeber a zad. Tony se rohlížel kolem sebe a nevydal ze sebe nic. Na jediné, na co se nakonec zmohl, byl vyčítavý pohled, který na mně upřel, když se na mně otočil.

Byl zklamaný...že jo?! Tohle se stát nemělo! Vůbec ne! Mohla jsem je zabít. Všechny do jednoho a na jednom místě. Matka by mě za to určitě nespočetně chválila, ale já bych se nenáviděla.

Protáhla jsem se rychle kolem hloučku Avengerů a vylezla z bazénu ven. Vydala jsem se pryč dovnitř věže a následně do svého pokoje. Převlékla jsem se do suchého oblečení a usušila si následně vlasy.

Pořád jsem myslela na to, co se stalo. Jak a proč? Kde se to ve mně vzalo a proč tak najednou? Třeba moje energie vycítila, že mě prostě někdo ohrožoval a jen se bránila? Vždyť mě neohrožovali...chtěli se jen vyblbnout a trochu se pobavit. Někdy se chovali vážně jako puberťáci.

Posadila jsem se na postel a následně si lehla. Neměla jsem na to co říct. Určitě za chvíli za mnou někdo z nich přijde s tím, že mě hledá Tony a chce, abych to tam celý uklidila. Čekala jsem chvíli, potom ubylo něco přes čtvrt hodiny a stejně nikdo nepřišel.

Byla jsem prostě zmatená ze všeho. Pravděpodobně se mi schopnosti ještě rozvíjely a já neměla páru o tom, jak je ovládat. Bála jsem se. Ještě k tomu sama sebe. Bylo to divný. Mám regeneraci, výdrž a ještě vidím dobře ve tmě. Teď ještě ovládat nějaký zvukový vlny, který nejsou vidět a ani slyšet? Dost zvláštní.

Někdo zaťukal a já se neozvala. Chvíli se nic nedělo, ale později se dveře od pokoje otevřely a někdo vešel. Tentokrát jsem se nehodlala otáčet a dívat, kdo mě přišel pokárat za to, co jsem provedla. Ať si spustí. Mně už je to stejně všechno jedno.

„Všechno v pořádku?" rozezněl pokojem něčí hlas. Tenhle jsem neslyšela tak tolik často. Skoro mi ani nic neříkal. Nevěděla jsem, kam ho zařadit. Já se však neotočila. Nezajímalo mě, kdo to byl.

Neozvala jsem se a ani chvíle potom. Zavřela jsem oči, aby to vypadalo na to, že jsem možná spala. Chtěla jsem tak přítomného odtud dostat, aby mě nechal být. Neodešel. V místech za mými zády se postel prohnula a naznačovala tak, že se osoba rozhodla nevzdát.

Otevřela jsem oči a něčí ruka mi s opatrností přejela lehce po vlasech, které jsem měla položené na polštáři za mou hlavou. Chtěla jsem na dotyčnýho vyjet, co si to dovoluje, ale udržela jsem se. Vyšel ze mně pouze tichý povzdech.

Ruka zmizela a já nabyla jistoty, že to konečně vzdal. Na posteli zůstal nadále, ale neříkal nic.

„Málem jsem vás všechny zabila. Nikdo v mojí přítomnosti není v bezpečí," chtěla jsem se rozbrečet a ucítila nával slz v očích, ale udržela to. Nechtěla jsem být slabá. Ukazovat jen na sebe, že šlo jen o mně. Nebylo to tak. Bylo tady mnohem víc lidí, kteří byli taky důležití. Vlastně jsem ani nechápala, co jsem tady dělala.

Po tom všem. Byla jsem jejich nepřítel a teď? Nesou si mě v náručích a ještě si mezi sebou hážou, jako nějakou hračku. Byla jsem vlastně vůbec člověk?

„Jen si se vyděsila. To přece nic neznamená," zkusil to dotyčný za mnou znovu. „Nešlo se dívat na to, co s tebou dělali. Kdybych mohl, tak jsem jim v tom zabránil. Vůbec nemůžeš za to, co se stalo," zastal se mě dotyčný.

Chtěla jsem, aby odešel. Neměla jsem náladu na to, že mě přemlouvali k tomu, že jsem za to nemohla. Jasně, že jsem mohla. Měla jsem se víc hlídat. Mám v sobě hromady toxinů a nikomu to momentálně nevadilo. Prostě si zahrávali se svými životy, když byli v mojí přítomnosti.

„Víš, že kdybych použila to samé znovu, tak to tentokrát už nepřežiješ? Čím blíž ke mně všichni ste, tím jste víc v nebezpečí. Já nikdy nebudu moci žít jako normální člověk. Byla jsem utvořena jako zbraň a to se nezmění...nikdy," podotkla jsem a zvedla se do sedu. Podívala jsem se vedle sebe a zdála se překvapená. Co ten tu dělal, když nemůže chodit?

Proč byl v mým pokoji Kapitán Amerika, když má nohy v háji a ještě mi nemohl ani pomoct u toho bazénu? Když se dostal sem, proč se prostě nezvedl a nepomohl mi od Thora? Já tuhle skupinku divných lidí chápu stále míň a míň. To je hodně smutný.

Asi jsem se dostala při tý vlně do jiný reality, či co. Buď mi už fakt hrabe a nebo se místo mně zbláznili oni. Já už opravdu nevím, co se tady dělo.

„Ty nejsi zbraň," zdůraznil a mně to nijak nezarazilo. I on zůstal v klidu, i když se tvářil vážně. Moc mu to nešlo. Co on byl vlastně zač? Nejlepší voják historie? Já ho zachránila z vodní nádrže, kde byl spoutaný v lanových poutech. Při našem prvním setkání jsem mu poškodila obličej. Při druhém se hádal s mým otcem a při dalších to bylo už takový normálnější.

Nikdo mě nenáviděl. Byla jsem jejich nepřítel a on mi na to řekl, že nejsem zbraň? Jak on to mohl vědět? Vždyť ty séra v jeho těle z něj zbraň dělaly taky. Celou dobu šlo Hydře a Terrortoxu jen o to sérum. S jeho pomocí ovládnou svět a už nebude co zastavovat a taky ani kým, protože všechny zabijou a nastolí nový řád. Už nebude nás svět takový, jaký býval.

„Co ty o tom můžeš vědět? Ty jsi jen celý dny zavřený ve svým pokoji a nebo v tělocvičně. Vždyť se skoro ani neznáme," projevila jsem svůj názor a spustila nohy dolů z postele, abych se mohla postavit. Ušla jsem pár kroků od postele a zpětně se na Capa otočila.

Ten mě stále pozoroval velmi pozorně a hledal jakýkoliv náznak zklamání, který by se na mně objevil. Trochu mě to znervózňovalo, jak očima neuhýbal. Modrá barva duhovek tomu dodávala značný efekt. Nešlo se na ně nedívat.

„Terapeut mi nařídil, ať dodržuju pravidelný cvičení. Ještě asi tak měsíc a bude všechno, jako předtím. Říkej mi Steve," požádal mě a já vytřeštila nechápavě oči. Tohle jsem nečekala. Snažil se semnou mluvit normálně i přes to, co jsem řekla. Byla jsem z toho prostě zmatená. Nedokázala jsem se dostat přesvědčení, že by mohlo být někdy něco v pořádku.

„Cože?" moje obočí stouplo nahoru a čekala na jeho odpověď. Stále mi nedocházelo, proč bych mu měla říkat jménem. Skoro se ani nevidíme, tak proč?

„Říkala jsi, že se skoro ani neznáme. Jmenuju se Steve Rogers," obeznámil mě a já si povzdechla. No jistě. Že jsem vůbec něco říkala. Proč někdy raději nedržím jazyk za zuby. Alespoň už vím, jak se Kapitán jmenuje a nemusím mu tak říkat.

Krátce jsem přikývla a přešla k velkému oknu, které bylo od země až nahoru. Byl z něj výhled na celý Manhattan. Líbilo se mi to. Pokoj byl skvělí. Byla jsem vděčná Tonymu, že mi ho nechal. Nebyla jsem zvyklá na nic extra, ale zvyknout si na něj bylo snadné.

Stále mi však nedocházelo, jak se sem Steven dostal. Když nemohl chodit, tak jako to udělal? Sice jsem vycvičená u Hydry, ale tak pitomá jsem zase nebyla.

S tímto dotazem jsem se na něj otočila. Zrovna se stavěl na nohy, ale zároveň se přidržoval stěny, aby neupadl. Nechtěla bych ho vidět, jak si nabije v mým pokoji. Bylo by to asi nepříjemné pro nás oba, ale nejvíc pro něj.

Stále jsem si přišla vina z toho, že jsem mohla za ta všechna zranění, co utrpěl. Měla to spíš udělat mně a ne jemu. Nestálo jí to za to. Pouze si vzít vzorek na to sérum a potom ho pustit k vodě. Vždyť to bylo úplně jednoduchý.

Sledovala jsem ho každou vteřinu, co strávil v této místnosti. Měla jsem chuť mu jít pomoct, ale slíbila jsem, že mu už pomáhat nebudu. Sám to chtěl, tak mu nebudu kazit radost.

„Když budeš v pořádku až za měsíc, tak jak je možné, že jsi tady?" tázala jsem se, když se dostal až ke dveřím k odchodu. Opřel se o zeď a otočil se na mně. Pomalu dýchal, ale potom se s skloněním hlavy k zemi malinko usmál. Nechápala jsem jeho inteligenci, že se usmál nad něčím takovým. Je vůbec v pořádku?

„Natasha i Clint mi pomohli na pokoj, ale pár minut na to, co odešli, jsem se z něj opatrně vytratil. Dostal jsem se sem tak, jak mě teď vidíš. Musel jsem se přidržovat u zdi, abych nespadl," vysvětlil mi a já stále byla ta nechápavá. Nedávalo mi na rozum, že místo toho, aby se léčil z celé té újmy, tak šel sem. Asi jsem fakt zešílela. Možná se mi to celý jenom zdálo a celou dobu ležela někde na výzkumným stole v Terrortoxu.

Něco mě ještě zarazilo. Ovládám regeneraci a nedokázala mi vyléčit rány na rukou? Dost divný, ale ještě něco by mě zajímalo. Dokázala bych s ní vyléčit druhý? Kdyby to šlo, mohla bych zkusit Stevovi vyléčit jeho dolní polovinu těla a tak zahladit všechno, co se doposud stalo.

Zrovna otvíral dveře od pokoje. Já se rozhodnutě rozešla z místa ke dveřím a opětně je zavřela, aby nemohl ven. Zaskočeně se po mně Steve podíval a já vykouzlila úsměv naprostýho andílka. Když ani potom svůj výraz nezměnil, já si povzdechla.

„Sedni si," poručila jsem mu a začala ho podél zdi dotlačovat ke svojí posteli. Nechápal, o co mi šlo. Byl malinko rozrušený, že jsem mu to řekla. Jestli čekal něco ohromnýho, tak se hodně spletl. Jen jsem si chtěla zahrát na doktora a zkusit mu vyléčit pár bebí, co měl po těle.

Dotlačila jsem ho konečně na postel, na kterou si sedl a já vedle něj. Stále očima hypnotyzoval dveře, jakoby čekal, že se sami od sebe otevřou. Nejsem taková čarodějka, abych to zvládla, ale otevřu mu je později, jestli to samozřejmě vyjde.

Potom se otočil na mně a taky se přemáhal, aby se nezačal blbě smát. Zkrátka nechápal, co se dělo. To vlastně i já, ale věděla jsem, co jsem chtěla dělat. Sundala jsem si boty z nohou a skopala je někam na zem. Vysunula jsem se na postel celá a sedla si do tureckýho sedu naproti vojákovi.

„Podej mi ruce," pokračovala jsem a Steve vypadal spíš nervózněji. Udělal to samé co já, ale nesedl si do tureckýho sedu, protože mu to nohy nedovolily. Ruce mi však nepodal a já stále čekala, dokud toho nedosáhnu.

Díval se na mně, jakobych se zřejmě zbláznila. Mně to už pomalu začalo přicházet taky, ale nenechala jsem se od toho odradit.

„No tak. Já ti je neukousnu," zkusila jsem to znovu a mluvila s ním, jako s dítětem, jelikož se tak chvílemi tvářil. Konečně je začal zvedat a já je s rychlým zareagováním uchopila těma svýma. Ucukl sebou, ale to jsem nevnímala. Donutila jsem ho, aby udělal to samé i u mně, ale ne tak, jak jsem chtěla.

„Co to...děláš?" zeptal se opatrně, když přešel zrakem o rukou na mně. Já se stále soustředila na správné uchopení jeho rukou. Podívala jsem se po něm taky, ale trochu s otráveným výrazem.

„To ti řeknu později. Teď dělej to co já. Chytni mě takovým to způsobem a palcem mi nahmatej pulz na zápěstí," ukázala jsem mu, jak svírala jeho ruce a zopakoval to. Svoje palce na rukou jsem tlačila na nahmataný pulz na jeho zápěstí a tak je držela, dokud neudělal to samé.

Nikdy jsem to nedělala. Nezkoušela jsem nikdy léčit druhé svou regenerační schopností. Nevěděla jsem, jestli by působila i na druhé, ale za pokus to stálo. Ještě jsem ho donutila náznakem svých očí, ať se přisune trochu blíž. Zkusil se přitom i narovnat, aby jsme byli ve stejné rovině.

Dobře...byl o trochu vyšší, ale v tom to roli zrovna nehrálo.

„Je to všechno?" tázal se znovu a já k němu vzhlédla. I já sama jsem se sebe ptala, jestli jo. Doufala jsem uvnitř sebe, že jo.

„Jo...," odvětila jsem s klidem. „Chci se pokusit se svojí regenerací vyléčit tvoje zranění. Chci tě ještě upozornit, že to může být i z části bolestivé. Jestli do toho nechceš jít...," začala jsem opatrně, ale Cap mě zarazil.

„Nic není růžové. Já bych do toho šel, ale nevím, jestli bys něčeho takovýho byla schopná. Podle ostatních, kdo se o to někdy pokoušel, to bylo hodně náročné. Tys to už někdy dělala?" položil mi otázku a já z části ztuhla. Fakt super a teď jsem ztratila sebevědomí.

Zůstala jsem na něj nevědomky zírat s otevřenými ústy, ale potom jsem se narychlo vzpamatovala. Uhla jsem pohledem stranou a skousla spodní ret. Začala jsem být z jeho přítomnosti hodně nervózní. Proč mi to sakra dělal?!

S tím, že není nic růžové měl pravdu. Prošli jsme si všichni peklem. Já jim zůstala na krku, po mně šel Terrortox a vlastní matka, která mě pravděpodobně chtěla zabít. Lepší život si nešlo ani přát.

„Jo...je to brnkačka," zalhala jsem a podívala se zpětně na něj. Zřejmě mi to nevěřil, protože zavrtěl mírně hlavou a jeho obočí stouplo nahoru. Jemu lhát bylo sakra těžký. On by vás dokázal prokouknout i na míle daleko. „Dobře...není. Ještě jsem to nikdy nedělala a ani nevím, co by to se mnou mohlo udělat, ale za pokus to stojí. Možná mě to položí, možná ne, ale chci ti pomoct z toho ven," mluvila jsem rozhodně, ale jeho jsem nijak nepřesvědčila. Byl z toho vedle.

Ta léčba by možná znamenala sebeobětování a já si toho byla plně vědoma. Regenerace by měla správně fungovat jen na jejího nositele a neměla by ani jít přenášet na druhé. Nebyla to normální schopnost léčení, kterou vůbec neovládám.

Jeho stisk na mých rukou povolil. Udiveně jsem se po něm podívala a zatvářila se uraženě.

„Nemůžu to od tebe chtít. Vyléčí se mi to samo," pomoc ode mně začal odmítat a pustil moje ruce úplně. Zaskočeně jsem sledovala, jak se ode mně odsouval pryč až na kraj postele a dal nohy na zem. Já svoje ruce spustila dolů a povzdechla si.

„Nezlob se, ale máš dneska narozeniny. Nemůžu dopustit, aby se ti něco stalo a potom mě za to tým nenáviděl," řekl, když se zvedl z postele a přidržoval se zároveň stěny u ní. Se smutným pohledem jsem ho pozorovala až ke dveřím, ke kterým během chvíle dokázal dojít.

Žasla jsem nad tím, jak dokázal být tvrdohlavý, ale nešlo s tím udělat nic. Stál si prostě za svým a já s tím nic neudělala. Mrzelo mě to. Nemohla jsem vidět, v jakým byl stavu.

Možná měl i pravdu. Chtěla jsem dosáhnout nemožného. Možná bych to ještě pokazila a ublížila oběma. Musela jsem se s tím prostě smířit a pozorovat, jak opustil můj pokoj.

Lehla jsem si na záda do postele a cítila, jak se mi do očí nahrnovaly slzy. Cítila jsem vinu za všechno. Byla jsem pro ně hrozbou a zbraní pro Hydru. Nedokázala jsem se s tím plně smířit. Prostě jsem k Avengers nepatřila a nikdy patřit nebudu.        

Tak a teď nějaký dopis...

V pátek odpoledne nám krachnul internet. Tudíž jsem se nemohla dostat sem a napsat novou kapitolu. Trochu jsem se rozepsala v mým jednom programu a vyplivlo mi to skoro 4000 slov :D hustý ne? Tak pěkný počtení a ještě přidám dnes jednu. Fakt sorry.