*Cadence*

Občasné pípání přístroje přehlušilo ticho kolem mně. Všechny bolesti v těle ustály a já si pomalu začala myslet, že jsem to nepřežila. Nevěděla jsem, jak jsem se náhle dostala jinam. Naposledy si pamatuju, jak jsem vytáhla Kapitána z vody a potom upadla do bezvědomí.

Přežila jsem. Reaktory byly zřejmě na svých místech. Opět bylo ticho a já z toho byla trochu mimo. Vždy jsem byla zvyklá na okolní rozruch, ale teď tu nikdo nebyl. 

Rozlepila jsem oči a pohlédla tak do přímého světla reflektoru nade mnou. Trochu jsem pokrčila oční víčka, protože jsem ho nečekala a dala hlavu trochu na stranu. Kolik je? Jak dlouho jsem tu už ležela a jak jsem se sem vlastně dostala?

Nikdo mi ty otázky jen tak zřejmě nezodpoví. Musím počkat a potom se uvidí, co bude dál. Na chodbě mimo pokoj se ozvaly kroky. Patřily jedné osobě, která vzápětí začala otevírat dveře a ty zůstaly napůl otevřené.  

Posadila jsem se zapřením rukou vedle sebe z každé strany a pohlédla směrem na dveře. Čekala jsem, kdo z nich vyjde. Nakoukla dovnitř žena a byla to Nat. Podívala se po mně a já po ní. Já byla celá zmatená a ona se trochu usmála.

„Tak co? Je to už lepší?" zeptala se a zavřela dveře za sebou, když vešla dovnitř. Šla za mnou a postavila se bokem k posteli, jakoby mi naznačovala, jestli by se mohla posadit ke mně. Já bez námitek odsunula nohy trochu na stranu a usadila se ke mně.

Stále jsem jí neodpověděla. Upírala na mně zelené oči, které byly netrpělivé a zároveň starostlivé. Poslední dobou si s týmem užila hodně, ale tohle bylo asi nejhorší. Zároveň jsem byla však ráda, že za mnou přišla. Scházela mi.

Malým kývnutím jsem jí naznačila odpověď a potom se pohledem odvrátila jinam. Nahrnuly se mi do očí slzy s vědomím, že mi pomohli i přes všechno, co se stalo. Stále se mi tomu nechtělo věřit. Svět by mohl být pro mně mnohem lepším místem, než předtím. Terrortox už nemusí být mou budoucností, tak jak mi to denně vtloukali do hlavy.

Zkoulela se mi po obličeji malá slza, kterou jsem si zpětnou reakcí okamžitě setřela hřbetem ruky. Na mojí levé ruce si ocitla jiná a po té si mě při otočení na Natashu přitáhla do přátelského objetí. Položila jsem hlavu na Natashyno rameno a nechala samovolně stéct slzy z očí dolů.

Agentka mě konejšivě hladila po zádech a druhou rukou držela v místech za krkem. Pomohla mi už hodně. Její přítomnost mi dodávala vědomí bezpečí, ale bylo už načase postavit na vlastní nohy a začít žít normálně, i když to možná nikdy nebude zcela možný.

Nevěděla jsem, jak jí to vynahradit. Stále po mně určitě šel SHIELD a jen tak se po městě procházet sama nebudu. Zřejmě se mnou někdo vždycky bude, aby mě kontroloval. Nevěřila jsem pořád ani sama sobě. Nikdy nevím, kdy se ve mně něco probere. Nějaká zloba...

„Díky, že si zachránila našeho parťáka. Hodně to pro nás všechny znamená," zašeptala rudovlasá agentka na mých zádech a já se trochu vzepřela, abysme se mohly vzájemně odtáhnout od sebe. Podívala jsem se jí do očí a potom ty svoje opět sklopila dolů. Skousla spodní ret a povzdechla si.

„Nemuselo se mu to stát. Všechno to bylo jen kvůli mně," trochu jsem zaprotestovala a Nat veselý spadl výraz. Odsunula jsem se od ní a spustila svoje nohy z postele dolů. Natasha mě nechápavě chvíli pozorovala a když jsem se chtěla postavit, zadržela mě. 

Uraženě jsem se na ní podívala a vytrhla se. Trochu jsem zakolísala na vlastních nohou, které ještě tolik neposlouchaly a popošla pár kroků dopředu, abych to vyrovnala. Chytila jsem se protilehlé zdi a dlaněma se o ní opřela. Oddychla jsem si a opřela se o ní zády čelem k Natashe.

Nyní Nat byla taky zmatená. S mírně otevřenými ústy se na mně dívala, jak bojuju na vlastních nohou, aby mě udržely nahoře. Přitom jsem přemýšlela na to, jak dopadl voják. Já skončila tady...a kde on? Je tady snad taky, ale někde jinde? Mám se Natashy vůbec ptát?

Ta se mezitím postavila a rozhlédla se kolem sebe. Potom přešla k oknu, ze kterého osvětlovaly místnost sluneční paprsky. Zapřela se rukama o okenní parapet a dívala se z něj ven.

„Jak dlouho tu už jsem?" vypadlo ze mně v jednu chvíli a Natasha se po mně ohlédla. Stále opřená o okno a jen pootočila hlavou na mně. Nijak se nepousmála. Byla spíš smutná. Pokrčila oční víčka a otočila zpět zrak k dění venku.

Já už neměla ani špetku trpělivosti a vydala se za ní. Stále mě udivovalo, proč nebyla třeba podělaná strachy, že tu chodím takhle po operaci apod. Bylo to prostě divný. 

Postavila jsem se vedle ní a opřela se ramenem o zeď vedle okna, z kterého se agentka dívala. Dívala jsem se chvíli na ní a potom z okna, kde se pohybovaly parkující auta. Co je na nich tak zajímavýho, že mi neodpověděla?

„Natasho," hlesla jsem tichým hlasem a její zájem se zvedl. Otočila se na mně a ve mně hrklo. To je poprvé, co jsem řekla něčí jméno. To jí asi tolik zarazilo a já zůstala v mým imaginárním rohu. 

Skousla jsem spodní ret a povzdechla si. Chtěla jsem to vědět. Stejně to nebudou moci dlouho skrývat, protože by mi to někdo z týmu za čas řekl. 

„Musím to vědět...jestli to bude nějak strašný...unesu to," zkusila jsem ji povzbudit nezkušeně laskavým hláskem, abych ji trochu obměkčila. Nat to nijak zřejmě nepřekvapovalo, ale i tak držela jazyk stále za zuby. Pokaždý, když chtěla něco říct, zarazila se a já byla pomalu netrpělivá.

Nat odvrátila hlavu stranou a já natáhla ruku a dotkla se její ruky. Upoutala jsem na sebe její pozornost, i když ně tolik, jak jsem chtěla. Potřebovala jsem, aby se mnou komunikovala. Nechtěla jsem být už zamlklá jako ryba. Mohla jsem jim už věřit.

„O to nejde. Když jsi ještě spala, Tony s Rhodesem tě převezli do Stark Tower v New Yorku a jsi tu čtyři dny. To není to nejhorší," zašeptala a nehodlala dál pokračovat. Mně to však nestačilo. Potřebovala jsem víc informací a Natasha mě šíleně napínala. Musím vědět všechno. Co horšího může ještě být, když tohle nebylo?

„A co je to horší?" zesílila jsem trochu hlas, abych mluvila už normálněji a ne jako předtím, kdy jsem skoro jen huhňala a nebylo mi ani rozumět. Asi mi to bude trvat ještě trochu dýl, ale to časem dopiluju.

Agentka zacouvala o dva kroky od okna a otočila se na mně celá. Byla vystrašená. V očích měla smrt a nedostala ze sebe ani slovo. Byla z něčeho dost rozrušená. 

„Několik států...a SHIELD tě chtějí dostat pod zámek, jenže my tě odmítáme vydat," konečně odpověděla, i když to z ní šlo jak z chlupatý deky. Vyděsila jsem se, ale zároveň pociťovala úlevu, že se mě nehodlají vzdát. Tři dny spát mě tolik neděsily. Alespoň jsem se cítila trochu odpočatá.

Natasha ode mně očekávala nějakou negativní reakci, ale já udělala něco jinýho. Vrhla jsem se jí přímo do náruče a Nat sebou ucukla. Nečekala to. Vždy to nabízela ona mně. Byla mírně v rozpacích, ale to přežije.

Obtočila jsem jí svoje ruce kolem jejího krku a tiskla se co nejblíž k ní. Byla jsem jí vděčná. 

„Děkuju," pípla jsem a ucítila její ruce na mých zádech, jak se spojila, aby mi objetí opětovala. 

*Tony*

„Sakra!" mrzutě jsem zaklel s bolestným výkřikem a urychleně si doběhl namočit pod studenou vodu, co mi omylem uvízl pod stolem, který jsme s kámošem Steva, Wilsonem, stěhovali do novýho pokoje, který jsem uvolnil pro naši novou spolubydlící. 

Výhoda pokoje, co je dveřmi spojený s osobní koupelnou.

Pomyslel jsem si, když mi na bolavý prst dopadly první kapky vody z kohoutku v umyvadle. Hodně mě mrzelo, že si musel Thor odskočit do Asgardu, Bruce se vymluvil na práci v laboratoři a Natasha se šla podívat na spící pacientku. Steve zůstal u sebe v pokoji a cvičil se svým terapeutem obě namožený nohy.

Aby nám to nebylo líto, zavolal kámošovi, aby nám přišel pomoct. Zbyl jsem na to já, Barton, Rhodey, co tu nějakou dobu zůstal a Capův kámoš. My čtyři máme zvládnout přesunout asi čtyřicet věcí do jednoho pokoje. Koupelny byla hotová už předtím, ale u tý jsem nechal jen předělat vchod, protože předtím vedl z chodby. Teď je dohromady s pokojem.

Až to dokončíme, pořádně to zapijem a bez výhrad. Natasha na nepřátelské základně měla taky dobrou mušku v tom, že našla skoro dodělaný vzorec na to sérum, co má v sobě Rogers. Docela blbý, že ho nestihli dodělat. Měli bysme pak o pracičku navíc. Vyřizovat podobný chlápky jako je Steve...

„To si máš v plánu ten prst rovnou amputovat, abys moh pokračovat? Samo od sebe se to neudělá," objevil se ve dveřích Rhodey a provokativně se zasmál. Při otočení jsem ho probodl pohledem. Jen se směj. Kdyby se to stalo tobě, tak takhle vtipnej už nejsi.

Zamáčkl jsem přívod vody z kohoutku a vydal se za ním ke dveřím. James z nich odešel a vydal ke druhé straně stolu, kde jsem byl já a pomohl nadzvednout Falconovi nábytek, se kterým po pár minutách bloudění z místa na místo zacouvali na správný místo a tam ho položili. 

Ještě štěstí, že ten šatník je jako další místnost. Zabudovaný ve zdi. Nechtělo by se mi ho přenášet a zrovna tak malým otvorem, místo něhož jsou dveře na chodbu. 

Clint ještě přesouval pár drobností na noční stolek a potom na nově přenesený stůl. V pokoji byl hezký výhled na město. Okna byla od země až po strop. Pokoj se uměl automaticky rozsvěcovat, když do něj někdo vešel. Samozřejmě jen, když byla tma. Když šel dotyčný spát, světla zhasnou. Ani se mi nechce věřit, jak se ta věž povedená. Dokonale se na ní podepisuje moje ego. 

„To bychom měli, ne? Na chodbě jsem už nic neviděl," prohlásil Barton, když se připojil k nám do menšího kruhu, kde jsem byl se dvěma černochama. Teď to alespoň vyrovnal na dva a dva. 

Sam pokrčil rameny a přešel ke dveřím, které následně otevřel a nahlédl z nich ven. Potom se zatáhl zpět a dveře opětně zavřel.

„Jojo. Nic tam už není. Máme hotovo," zaradoval se Wilson a moje koutky úst se mírně zvedly nahoru. No jistě. Kdo by nebyl rád za hotovou práci a ještě k tomu, když je čas oběda. Asi bych mohl objednat Čínu. To udělám...

„Pane, hledá Vás paní Pottsová," upozornil mě J.A.R.V.I.S., když jsem se zrovna chtěl vytratit z pokoje tak, aby mě ti tři neviděli. Zastavil jsem se a získal tak pozornost všech mužů v místnosti. Tohle jsem nechtěl, ale musel jsem to v tu chvíli překousnout a taky se připravit na to, že si mě budou za chvíli dobírat.

Docela mě J.A.R.V.I.S. občas vážně štve. Vždy, když je nevhodná situace, on mě vyruší. Nyní to nastalo taky a já udržel jen tak tak v klidu, protože mě prst ještě bolet nepřestal. 

„Řekni jí, ať počká v obýváku. Že tam za chvíli za ní dojdu," vzal jsem za kliku a dveře od pokoje otevřel. Nechal jsem Rhodeyho, Wilsona i Bartona za sebou uvnitř a zavřel za sebou dveře. Po chodbě jsem se vydal k výtahu a ten si následně přivolal. 

Vyjel nahoru a dveře od něj se otevřely. Vešel jsem dovnitř a stiskl čtvrté patro. Sjel jsem tedy asi devět pater dolů a z výtahu zamířil tam, kde zrovna stála Pepper. Netrpělivě stála u okna a dívala se z něj ven. Při cinknutí výtahu se na mně otočila a já šel až k oknu. Postavil se před ní a čekal, jestli něco řekne.

Bylo ticho. 

„Ahoj," pozdravil jsem ji, abych upoutal její trochu roztěkanou pozornost, která směřovala úplně někam jinam. Po té se mírně otřásla a s úsměvem se na mně podívala.

„Promiň...ahoj...jsem tu jen kvůli něčemu důležitému, takže jestli bys měl čas...," vysoukala ze sebe obtížným způsobem a já se na oplátku usmál taky, aby nebyla tolik nervózní. Proč se takhle chovala. Vždyť byla moje přítelkyně? Asi to bylo v jejím případě normální.

Přistoupil jsem k ní a chytil ji za obě ruce, co měla spuštěné podél svého těla. Od pohledu si byla celá nejistá, ale já jí chtěl tu jistotu vrátit. 

Lehce jsem si přitáhl k sobě a políbil ji na rty. Uklidnila se. Byla už tak nějak sama sebou, ale stále to nebylo dokonalé. Proč byla tak vystrašená? To nemohlo být přece ze mně.

„Co tě žere, že jsi tak mimo. Je to snad kvůli mně?" zeptal jsem se ublíženým tónem a Pepper úsměv ze rtů zmizel. Byla zase opět trochu mimo a zamrkala očima.

„Jo...teda...ne ne! Není to kvůli tobě...ono jde totiž o něco...jinýho," začala blekotat něco nesrozumitelnýho a já ji umlčel polibkem na její tváři. Byla moje. Nemohla říkat něco, co by se mně nelíbilo. Znělo to až divně, ale já ji skoro vlastnil a ona to vzala jako samozřejmost.

„Co se teda děje?" uklidnil jsem ji a zároveň i svůj hlas, aby se mohla uvolnit a povědět mi to, co chtěla. Byla nesvá. Chtěl jsem to z ní dostat co nejrychleji, aby se chovala zase normálně. No tak Pepper, už ti jahody přece neposílám.

„Já...ty...čekáme spolu miminko," dostala ze sebe skoro vysychajícím hlasem a já vytřeštil oči. Cože?! My spolu...ona a já? To není možné...je to vtip, že jo?

„Jak dlouho?" vyhrkl jsem místo toho a byl zároveň zaskočený. Nechtělo se mi tomu věřit, ale bylo to zároveň skvělí. Moc jsem Pepper miloval a mít s ní ještě dítě? Ještě lepší. Alespoň mi budou v týmu závidět ještě víc.

Pepper se pousmála. Vymanila ruce z mého sevření a objala mě kolem krku.

„Už tři týdny," odvětila a podívala se opět na mně. Neměl jsem sebemenší ponětí, co na to odpovědět. Byl jsem jako v nebi. Bude maličký Iron Manek junior. Já bych ho chtěl raději hned. Musím si však počkat. Pepper na to nijak nevypadá při pohledu na její bříško...moment. Tři týdny? Achjo...

„Škoda, že ne tři měsíce," zasmál jsem se, abych odlehčil situaci a Pepper se zasmála taky. „Pojď...řeknem to ostatním," pobídl jsem ji a chytil ji za ruku.

„Co...teď? Já nevím, jestli to není moc narychlo," neškodně zaprotestovala a já protočil očima.  Narychlo? Phe. Když jde o rodinu Starků tak není nic narychlo. Jen to oznámíme. Trochu to zapijem a zapaříme. Vlastně nic novýho, když něco slavíme.

Vytáhl jsem ji za sebou k výtahu, i když trochu protestovala. Nakonec se však rozesmála nad mým dětinským chováním a vlezla do výtahu se mnou.

„Není. Neboj...všechno to okecám já," škodolibě jsem se ušklíbl a smích u Pepper polevil. Vřele jsme se objali a výtah se za námi zavřel. Zatím se ještě nerozjel, protože čekal na naše rozhodnutí.

„Toho se právě nejvíc bojím," pronesla moje přítelkyně s hlavou na mým rameni. Takže provokace? Tak ta dobře nedopadne. Ta uvidí! 

Jemně jsme se odtáhli a dostali se do úrovně očí. Spojili naše rty a já od samého začátku byl drsnější. Nechtěl jsem ji nechat bez trestu, za to co právě řekla. Chtělo to menší odplatu a tady ji měla. 

Mně nikdo odporovat nebude...

Nádech...výdech...nádech...výdech

Kdo se už teď těší na Iron Manka juniora? :D

Já obzvlášť, i když ještě plně nevím, jestli to bude holka s nakupovací horečkou a nebo kluk, co bude blázen do technologie a bude jako fotr. No uvidíme ;)