*Thor*

Celou dobu bez jediné přestávky jsem se pokoušel rozbít opevnění průhledné cely z neznámého materiálu. Clint to vzdal už dávno, ale já ne. Chtěl jsem zachránit našeho přítele. Dostat ho z jejich krutých spárů a společně všichni tři uniknout.

Nakonec i mé usilovné dobývání se ven skončilo a sedl si na chladnou zemi pode mnou. Při každém ohlédnutí  dokola se mi zamotala trochu hlava. Přecházel z tý cely zrak. Všude kolem dvou plně funkčních vězení byla tma. Místnost prosvěcovaly pouze kulatá akvária, ve kterých jsme celou dobu pobývali.

Když jsme za celou dobu měli štěstí, slyšeli jsme, jak si něco mezi sebou nepřátelé říkali na chodbách, ale vážně jen málokdy. Kupříkladu, jak bude pobyt Kapitána zde ještě vypadat, nebo jestli to už skončí. 

Přibližně před hodinou někdo šel kolem s někým a povídali si konečném umlčení Avengera, protože si to přála jejich paní. Hned na to zareagoval i lukostřelec v prostřední cele a zvedl hlavu od země, kde měl celou dobu sklopené oči.

Uběhla opět nějaká doba a začalo to. Rozezněl se poplach. Místnosti osvětlovalo červené blikavé světlo, které bylo natolik ostré, že nás oba donutilo se buď otočit a nebo zavřít oči. Lidé na chodbách křičeli, že je napadli. To byla dobrá zpráva pro nás. 

Našli nás...

Zazněl výbuch a od východu vyletělo nějaká věc. Brzy se přiblížila a my rozpoznali kovového muže, který přistál na zemi a díval se po všech třech celách. Na té prázdné, v které byl předtím Cap, se zastavil na pár sekund nejdýl. Potom zpět na nás.

„Ustupte trochu dozadu. Zkusím to prostřelit," vyšlo od něj a já s HawkEyem jsme vzápětí stáli na nohou a couvali co nejrychleji dozadu. Jakmile jsme se nalepili zády na stěnu co nejdál od přítele, vystřelil z obou natažených rukou na obě cely. Chvíli byl ve vzduchu kouř, ale nastal menší problém. 

Ty cely zůstaly nepoškozeny.

„Co to?!" zarazil se Tony a přistoupil blíž. Odklopil si helmu a vyjeveně na vězení civěl. Clint se odhodlal pohnout a šel na druhou stranu cely k němu. Opřel se o ní rukama a díval se přímo na Iron Mana.

„Jsou nerozbitné. Musíš najít jiný způsob, jak je vyřadit," poradil mu lukostřelec a Stark váhavě přikývl. Otočil se k nám zády a rozhlížel se všude kolem, zda by nenašel zdroj. Přimhouřil obě oči a potom si opět nasadil helmu. Zaznělo, jak si povídá s někým. Ta technologie, kterou stejně nikdy nijak nepochopím.

Zčistajasna se všechno kolem nás rozsvítilo. V místnosti s vězeními pohltilo světlo od zářivek na stropě nad námi. Zazněl přidušený smích a cely se začaly otevírat, neboli stěny se sesouvaly do země. Po pár sekundách zbyly jen holé placy pod námi a já s menší nejistotou vyšel vpřed. 

Nic se nepohnulo a my byli konečně volní. Tony stále zkoumal prostředí kolem něj a zřejmě nechápal, jak se to stalo. Byl vyvedený z míry. 

Něco seskočilo z výšky a přistálo to přímo uprostřed místnosti. Stála tam Widow a měla vybavení HawkEye. Takže ji nezajali! To bylo jedině dobře.

„Hádám, že tohle bude tvoje," na jejích rtech jí pohrával pobavený úsměv a s věcmi šla k Bartonovi. S menší obtíží si je převzal a toulec s šípy si pověsil na záda. Teď mě něco napadlo. Celou dobu, co jsem byl zavřený, jsem se nemohl dovolat kladiva. Nyní si ho mohu přivolat. Natáhl jsem ruku nad sebe a čekal.

Nikdo si potíže s tím, co právě dělám, nedělal. Iron Man přistoupil k Natashe a založil si ruce v bok. Skoro až vyčítavě, že mu sebrala skvělou chvilku se předvést.

„Tvoje práce?" tázal se jí, aby nezůstalo mezi námi zbytečné ticho. Natasha s velkým potěšením přikývla. Clint si mezitím kontroloval, zda je jeho zbraň v pořádku a potom si úlevně oddechl.

„Jako génius jsi zřejmě přehlédl, že kdyby se dala ta vězení rozbít jen tak, tak Thor by to měl v malíčku už předtím?" ušklíbla se a prohrábla si krátké vlasy, co neměla ani na ramena. Vypadala spokojeně, že konečně byla víc, než on. Alespoň pro tuto chvíli.

Moje kladivo se blížilo. Blížilo. Potom zazněla rána a přistálo mi do připravené natažené paže. Potom jsem s rukou sjel podél těla a šel za nimi. Oni se dávali už na odchod a já je jen následoval.

„Jsi s ní ve spojení?" zeptal se znovu Tony s otázkou mířenou na agentku, která se dívala na svojí pravou ruku, kde se jí graficky vyobrazovala mapa s pohybujícím červeným a modrým puntíkem. Nat zavrtěla hlavou, ale potom následně ukázala na ten červený.

„Když byla ještě v bezvědomí, napojila jsem se na ten čip, co má v hlavě. Ať půjde kamkoliv, já ji můžu sledovat z bezpečný vzdálenosti. Kdyby našla Steva, tak nás k němu přímo dovede, aniž by to věděla," vysvětlila mu a podle mapy hledala cestu, jak se dostat k té červené tečce. 

Já, ani Clint jsme nevěděli, o čem mluvili a naše výrazy mluvily za vše. Tony v brnění se na nás při chůzi otočil a trochu zpomalil, aby se dostal do naší rovinky za Natashou, co nás vedla vpřed labyrintem základny.

„Pamatujete na zajatkyni na hellicarieru? Momentálně s námi dělá, pokud nás nezradí," prohlásil a Nat se po něm koutkem oka podívala. Trochu ji to asi zarazilo, když řekl poslední tři slova. Raději ještě zrychlila a hledala cestu.

*Cadence*

Ke svýmu štěstí jsem ještě nikoho nepotkala. Poplach se rozléhal po dlouhých chodbách a dost mě to mátlo. Přišlo mi, jakobych chodila pořád dokola. Základna byl jeden velký labyrint, v kterým jsem se velmi rychle ztratila. 

Později zazněly rány a lidský výkřiky. Uklidnila jsem se, že to byl možná Hulk a našel kupu nepřátel. Ze zvědavosti jsem se za výkřiky vydala. Netrvalo dlouho a našla jsem místnost, ve které jsem ještě nebyla. Velmi obrovská. Do výšky dvě patra a uprostřed v mým výhledu stál dýchající Hulk, jak právě zastrašil, nebo zabil pár vojáků.

Chvílema jsem si přála, aby mě hlavně neuviděl a nepovažoval za nepřítele. Už takhle jsem toho provedla dost a teď být rozdrcená od něčeho tak velkýho a strašlivýho? Asi moc ne. 

Přimáčkla jsem se zády ke zdi a opatrně se šoupala podél ní do bezpečí. Za pár beden s toxiny, které mi byly už hodně známé. Skrčila jsem se a vyhlížela, zda konečně neodejde. Něco mě sem táhlo. Něco povědomého. Můj pohled přešel k vodní nádrži, kousek od zelenýho monstra. 

To se chvíli rozhlíželo na všechny strany a potom konečně prostornou místnost opustil. Oddechla jsem si a vylezla z úkrytu. Bylo tu obrovské ticho. Pár mrtvol leželo na zemi a pohled na ně mi moc tak nějak nevadil. Dostali, co si zasloužili. Spravedlnost se konečně dostavila, ale bohužel až teď.

Opatrně jsem šla k nádrži. Byla napůl zavřená obřím krytem, co se dal ze shora vytáhnout obřím kolem, co byl pár metrů ode mně. Vyběhla jsem k němu a zkoumala ho, jak by se s ním dalo pohnout. Opatrně jsem s ním zatočila doleva. Tím se kryt zavíral. Takže na druhou stranu. Tam to šlo samozřejmě už těžce.

Zapřela jsem se nohama o zem a začala pomalým šnečím tempem chodit s kolem doprava. Potřebovala jsem jen trochu, abych se mohla podívat dovnitř. Když mi začal překážet kulatý štít, položila jsem ho na zem a pokračovala. Zatnula jsem všechny svaly a šla do kola v protisměru hodinových ručiček. Po dvou minutách konečně bylo víko dokořán a já udýchaně nakoukla do špinavé vody.

Moje zvědavost nebrala konce. Něco jsem tam dole zahlédla. Bylo to úplně na dně. Nádrž byla docela hluboko, ale ne určitě, jako to moře, v kterým teď jsme. Zadržela jsem dech a do vody skočila. Potopila se a plavala ke dnu. Objev mě vyděsil. Oni ponořili Capa do tohohle hnusu...

Připlavala jsem k němu a bojovala s vodou, aby mě neunesla zpět nahoru. Rychle nahmatala u opasku nůž od Natashy a začala přeřezávat pevná lanová pouta na rukou a potom na nohou. Nevnímal. Nevěděl o mně. Nůž jsem si vrátila zpět do opasku a podepřela Kapitána v bezvědomí pod rukama. 

Obtíž byla, že byl na mně těžký. I tak jsem se konečně dostávala nahoru a těšila se na přísun kyslíku. Něco mi v tom začalo rychle bránit. Projela mi zády opět palčivá bolest a na pár sekund mi opotřebované reaktory v zádech zazářily ve vodě modrým světlem. Vypadalo to zajímavě, ale pro mně hodně bolestivě. 

Proč zrovna teď?! Proč ne až bych byla mimo tu vodu. Teď v tý vodě umřem oba! 

Místo vykřiknutí od bolesti se mi do úst nahrnula voda a já se začala topit. Nemohla jsem nahoru. Osoba u mně byla na mně těžká, ale nemohla jsem ho tam nechat. Moje hrdost nebrala v tuto chvíli meze. 

Pár metrů...pár metrů...to přece musím vyplavat!

Po několika vteřinách jsem nahmatala okraj nádrže a rychle se dostala i s Capem na vzduch. Stále byl v bezvědomí a jeho jako prvního jsem dostala na souš. Potom teprve sebe a sesunula se zády na zem vedle něj. 

Ještě předtím jsem vykašlala ze sebe všechnu vodu a nyní popadala dech, kvůli bolestem v zádech. Udělala bych cokoliv, aby to přestalo. Neustávalo to.

Vedle mně zaznělo taky kašlání, ale trochu víc hysterické. Kapitán vedle mně se pohnul a překulil bleskurychle ze zad na břicho. Podepřenýma rukama pod sebou se držel nad studenou a mokrou dlažbou. Dostal během několika mála vteřin všechnu vodu z dýchacích cest a potom už jen pravidelně vydechoval.

Nevím jak tam dlouho byl a ani to vědět nechci. Hlavně, aby přestala ta palčivá bolest ze zad, která mě celou ochromila. Už jsem se nemohla ani hýbat. Moje ruce i nohy byly v háji. Před očima opět mlha a oči se mi pomalu zavíraly.

„To j...Cadence," vyhrkl najednou voják v mojí blízkosti a já ucítila dotek na mojí bezvládné ruce. Trochu jsem pootevřela oči a uviděla nad sebou trochu rozmazaně jeho zoufalý výraz. Potom ucítila opatrné doteky na mým čele a potom zase tlak ruky zmizel.

*Steve*

Nemohl jsem tomu uvěřit. Objevila se a vytáhla mě z vody. Jen tak? Proč to udělala. Je přece moje nepřítelkyně. Jaký měla důvod?

To je jedno. Ztrácela se a potřebovala pomoc. Jak se sem ale dostala?

Zazněly odněkud trysky. Do prostorného skladiště přiletěl Iron Man a následovala ho Natasha, Thor i Barton. Asi dva metry od nádrže ležel na zemi můj štít a Thor s Clintem měli zbraně taky. Mně však byl štít momentálně k ničemu, protože jsem nemohl ani chodit. 

Momentálně si budu muset tajemství Starků nechat pro sebe a až nastane vhodný čas, tak se to dozví oba dva. 

Iron Man přistál na zemi a sundal si helmu, kterou následně pohodil někde po zemi a vyrazil za námi. Hlavně k dívce, co ležela celá slabá na zemi. 

„J.A.R.V.I.S.i, funkce," vydechl a stále ještě popadal dech z boje, kterým právě zřejmě musel projít. Potom se otočil dozadu na ostatní a zrak upřel na Natashu. „Najdi Hulka a uklidni ho," požádal ji a přikývla. Po té opustila prostor. „Barton najde něco, co by nás odtud mohlo dostat a ty, sem," ukázal následně na nechápavýho Thora a ten následně začal pomalu přicházet. 

Tony se otočil zpět na holku pod sebou a opatrným pohybem jí narovnal vlasy, co měla spadlé přes obličej. Zaraženě jsem sledoval jeho postupné reakce, když se snažila pomalu dýchat. Oni si snad začali dokonce i rozumět? Potom by otec a dcera být takový problém nemusel.

„Její energie je na třech procentech. Její čas se velmi rychle krátí," ozval se J.A.R.V.I.S. a Tonyho výraz rázem zkameněl. Měl zřejmě v tu chvíli do něčeho praštit a já ho zadržel rukou, držící jeho zápěstí.

„Tony...klid," řekl jsem polohlasem a Tony se mi vytrhl. Probodl mi vražednýma očima a vypadal trochu naštvaně. Nebo spíš víc naštvaně.

„Takže...my si celou dobu lámem hlavu, jestli si už natáhl brka nebo ne. Málem dostanu infarkt, když se mi ve věži zjeví Romanoffová s Bannerem. Ztratili jsme cestou sem letoun k cestě domů. Teď tady umírá naše nová posila a ty jen řekneš: Tony...klid?!" podrážděně na mně zavrčel a já sebou ucukl. Dobře...po tomhle všem to plně chápu.

„Potřebuje ty reaktory...a teď hned. Jestli je nedostane do dvou hodin místo těch starých, tak zemře," prohlásil už klidnějším hlasem a postavil se. „Thore, popadni tady princeznu. Já vezmu Rogerse a padáme. Nat s Brucem a Clintem si poradí sami," vydal příkaz, nad kterým jsme se oba s Thorem zarazili. On ty tři tady chce nechat? Na nepřátelským území?!

„Ale, Tony!" zaprotestoval jsem slabším hlasem, protože bolest v těle mi opět začala přicházet k sobě. Chytil jsem se za postřelenou nohou a tiše zaúpěl.

„Žádný ale, nebo zařídím, aby tě střelili i do tý druhý," pohrozil mi podrážděným hlasem se sarkazmem, kterým jen zářil. Přišel ke mně a vytáhl mě nahoru. Tentokrát jsem už bolestnému protestu zabránil a pozoroval Thora, jak nejistě bere dívku do náruče, jako porcelánovou panenku.