...Hodiny odbyli půlnoc...Nastal můj čas...

Vynořila jsem se ze stínů a postavila se pod svítící pouliční lampu, co osvětlovala jednu z ulic v nočním New Yorku. Byl chlad a studený vítr, co odfukoval pohozené noviny z dnešního rána.

Na moje vlasy to efekt nemělo, protože jsem byla zahalená v kožené černé kombinéze s červeným toxickým znakem. Vlasy pod kapucí a na očích černé špionážní brýle. Nikdo mě v New Yorku neznal, než pod jménem Posel temnoty. Nazvali mě tak sami a od té doby to jméno nosím. Jsem noční můrou pro všechny šťastné úplné rodiny. Brzy však pár rodin úplných již nebude, protože se do toho vložím já a komando Terrortox.

Udělali ze mně nestvůru. Mám schopnosti, které nechci, ale jsem smířená, že mi už zůstanou. Pracuji pro ně. Mám za to jídlo, ubytování a učím se novým věcem. Pouští mě ven jen v tuto dobu, neboli v noci. Neznám světlo. Neznám lásku, přátelství. Prostě nic z toho. Nic mi to nikdy neříkalo. Nezajímalo mě to. Byla jsem od mala vychovaná v temnotě. Ponořovali mě do toxický jedů a odpadů. Přes hromady slz, krve i potu jsem přežila. Stojím tady a pomáhám jim.

Nyní je čas splnit můj úkol. Obrat dvě rodiny o jejich dítka. Sjela jsem svojí rukou níž k mí kapse u kalhot a pomalu ji rozepla. Vytáhla z ní kovový chránič na obličej, kdyby sem se s někým porvala a nezranila se. Opatrně jsem si ho nasadila a šáhnutím do kapuci si chránič připevnila za krkem. Opět jsem se vrátila do původní polohy a pomalu vykročila. Terrortox mě pozorně sledoval na každém kroku, takže jsem si nemohla dovolit utéct, nebo udělat jakoukoliv chybu.

Měla jsem v sobě zabudovaný čip, kterým si mě kontrolovali. Když jsem neposlechla, vpouštěli do mně elektrický proud a jiné věci. Mučili mě, ale já si zvykla. Dospěla jsem. Nevěděla jsem ani svůj věk. Ztratila všechny vzpomínky na minulost. Nepamatovala si rodiče, školu, kamarády. Po každé misi mi vymazali paměť. Byla jsem jen obyčejná loutka, co plnila každý rozkaz. Zmanipulovaná a dělala, co nechtěla. Uvnitř jsem pociťovala vinu. Po tom, co jsem zabila tisíce lidí, abych dokončila svůj úkol.

Podle souřadnic jsem nalezla trochu starší dům. Byla v něm tma. Všichni už zřejmě spali. Došla jsem až ke stěně, co měla opadanou omítku a zašmátrala v opět kapse. Našla jsem si menší pistoli. Vlastně to pistole nebyla, ale její vzhled kdejaké lidi klamal. Namířila jsem s ní na nejvyšší bod budovy. Přivřela jsem jedno oko, abych správně zamířila a opatrně zmáčkla poušť.

Z napodobeniny pistole vyjelo dlouhé a pevné lano s kotvou na konci. Kotva se zachytila na budově a pevně lano drželo. Zkusila jsem ještě pro jistotu za lano zatáhnout. Drželo. Tak jsem se na něj vyhoupla a rychle šplhala až nahoru. Tam jsem přelezla kamennou zídku a dopadla nohama na pevnou zem, neboli na terasu domu.

Bylo na ní všecko. Slunečník. Pod ním dvě proutěná lehátka, mezi nimi malý stolek. Uprostřed jednoduchý bazén a občas někde nějaká výzdoba, včetně malých stromků v květináčích. Na normální rodinku to ujde, ale teď zpět k práci. Neslyšně jsem došla až na druhou stranu terasy a nahlédla dolů. Dvě okna, jeden pokus. Budu muset použít to lano, kterým jsem vyšplhala nahoru.

Něco mě však uvedlo do jistoty. Cítila jsem, jak mě někdo sledoval. Nebyl to normální člověk, alespoň myslím. Byl to nepřítel. Byla jsem si toho dostatečně jistá. Ucítila jsem další poryv větru. Proletěla nade mnou malá helikoptéra a zastavila se někde kousek za mnou. Nepřistála, ale pouze jsem uslyšela, jak někdo dopadl tvrdě na zem.

Moje jediná šance, jak z toho ven a nenechat se chytit, byl útěk. Cítila jsem se zbaběle, když jsem na tohle pomyslela, ale nic jiného mi nezbývalo. Odpočítávala jsem si sekundy, jak ke mně cizí kroky přicházely zezadu. Když byly skoro u mně, napřáhla jsem se a s prudkou otočkou vykopla do vzduchu. Trefila jsem do břicha nějakou zrzavou ženu a ta odstoupila dozadu. Chytala se za udeřené místo a popadala dech.

Já se mezitím vydala k nataženému lanu. Ladně přeskočila zídku a po laně sklouzla až dolů na chodník temné ulice. Připadala jsem si jako kočička. Rychlým a neúnavným během jsem unikala do tmy. Jenom ta mě dokázala ukrýt a zachránit před nepřáteli. Doběhla jsem až na dvacátou třetí ulici a tam se zastavila. Unikla jsem.

Moje špatné mínění však nebralo konce. Byl tu ještě někdo. Nebyla jsem v té ulici sama, někdo mě tam sledoval a nebo na mně čekal. Nenechala jsem se nijak vzrušovat. Vlastně jsem za celé dny neřekla ani slovo až na...

„Ano, pane."

„Mise splněna."

A další. Nic jiného jsem ani neznala. Můj život byl jen boj. Kradla jsem tajné dokumenty vlády, napomáhala při atentátech apod. Nikdo by mě asi nikdy nedokázal pochopit, ale potíž bylo to, že ani já nevěděla, co dělám. Nechtěla jsem to. Těch dětí mi bylo líto. Lítost byla všem kolem mně ukradená. Když jsem se pokusila jen nepatrně zaprotestovat, nedostala jsem měsíc najíst a nebo mě zbičovali. Samotná jsem se považovala za křehkou bytost. Byla jsem hubená, skoro až podvyživená. Moje schopnosti mě drželi při životě. Regenerace, dobré vidění ve tmě a rychlost. Defakto jsem mutantka. Druzí mě jako mutantku neviděli, ale jako vylepšenou. Terrortox byla vedlejší společností Hydry. Akorát že Terrortox pracoval s toxiny. Zkoušeli je na lidech, kteří do pár dnů zemřeli. Mně je dávali v menších dávkách a později přidávali na množství.

Zaslechla jsem těžké, ale pomalé kroky. Pohybovaly se v temnotě ulice za mými zády. Opatrně jsem se otočila a uviděla postavu, co šla ke mně. Ani jsem se nehnula, jen čekala, až dotyčný zaútočí a já se mohla bránit. Postava se vynořila a já mohla rozpoznat její uniformu i zbraň. Ve tmě to šlo sice špatně vidět, ale já problém neměla. Modrá uniforma, na hrudi hvězda, na hlavě helma ve stejné barvě a na levé paži zavěšený modrobílý štít s hvězdou. Proč mám takovou potuchu, že je od SHIELDu?

„Vzdej se. Nemáš kam utéct," apeloval voják, když vyšel na plné světlo pod měsícem, který jasně zářil na obloze. Moje obočí vyletělo nahoru, ale neodpověděla jsem mu. Nikdy jsem s nepřáteli nemluvila. Zůstala jsem nehybně stát na místě a sebevědomě se pod maskou usmála. Podle jeho výrazu jsem poznala, že je dost naivní na to, aby někomu ublížil.

Jemně jsem dala nohu dozadu a čekala na jeho reakci. Neudělal nic. Došlápla jsem a potom druhou. Couvala jsem, ale i tak jsem musela počítat s tím, že by mě mohl ještě někdo překvapit. Na svém opasku jsem měla různé chytré vychytávky. Nikdy mě nezklamali. Kouřovou clonu, paralyzér, dvě malé dýky a příruční granát, co vybouchne, když se dotkne země.

Nyní se mi mohlo hodit jediné. Trochu kouře nikoho nezabije, ale mně to dá čas se spakovat a utéct. Sundala jsem si ji z opasku tak, aby to neviděl. Já jediná tu měla výhodu, že jsem viděla ve tmě, takže pro něj tu bylo akorát tak šero. Ještě jednou jsem zacouvala o dva kroky a když se konečně pohnul i on, vyskočila jsem a s velkým nápřahem rozrazila maličkou kuličku s kouřem o zem.

Kouř z ní začal stoupat všude kolem a voják začal kašlat a dusit se v něm. Já se tiše otočila a začala utíkat. Asi o dvě stě metrů dál mi skočila do cesty ta samá žena, co byla předtím na střeše a vyběhla na mně. V každé ruce držela jednu tyč napájenou proudem, co šel z generátorů na jejích kolenou. Nadbíhala mi a já čekala. Byla blíž a blíž. Vyčkávala jsem na pravou chvíli a potom teprve zaútočím.

Patnáct metrů, deset, pět a...je u mně. Udělala jsem úhybný manévr, čím jsem se naklonila na pravou stranu a vyhnula se tak zásahu proudem, co mířil na moji hruď. Po té jsem ji chytla za zápěstí a stočila ji je za záda, když jsem se přes ni jedním ladným švihem přehoupla. Vykřikla bolestí a pokoušela se vymanit. Když chtěla vykopnout zadní nohou, odskočila jsem a pustila ji. Když se trochu vzpamatovala, pokusila se o bojová umění. Tohle nebyl styl boje SHIELDu.

Kdo to sakra je?!

Dostala se mi na záda a následně mi obmotala nohy kolem krku. Začala mě mírně dusit a já ztrácet vědomí. Dělo se to strašlivě rychle, ale já se nevzdala. Rychle jsem u opasku nahmatala jednu ze dvou dýk a vrazila ji do levého stehna u nohy. Povolila a sesunula se na zem. Přes zatnuté zuby si dýku rychle vytáhla a pokusila se dostat zpět na nohy. Zranění jí to však nedovolilo a já sledovala, jak jí pomalu, ale hojně vytékala krev z rány.

Něco mě silně v tu chvíli udeřilo do zad. Já se po tom ohnala a zachytila to. Co to ksakru...trochu přerostlé frisbee. Podívala jsem se po útočníkovi a voják běžel přímo sem. Využila jsem tedy štít ve vlastní prospěch a vyhodila ho na něj. Chytil ho taky, takže to asi čekal a dorazil rychlým během až ke mně. Udeřil mě štítem do břicha a já odklopýtala pár metrů dozadu.

Nenechala jsem se tím nijak rozhodit a zůstala klidně stát na místě. Stále jsem ještě měla paralyzér a jednu dýku. Granát mám na později. Při dalším jeho útoku jsem se pouze vyhýbala. Ani tohle nebyl styl SHIELDu. Jenže oni nesli jejich znak, tak jak to možné! To je fuk. Když se pokusil o další útok, skrčila jsem se a udělala kotrmelec dopředu. Vyskočil a já se dostala dál. Ubrzdila jsem to jednou rukou a rychle se postavila, abych mohla čelit dalšímu útoku. Tentokrát ne štítem, ale pěstmi.

Rychle jsem dala ruce před sebe, abych zatnuté pěsti zachytila a zbržďovala nohama o silnici. Moje boty nebyly normální, ale z části i z tenkého kovu na podrážkách, takže lítaly i jiskry. Unavoval mě. Snažila jsem se vymyslet, jak se odtud dostat, ale on mi to znemožňoval.

Riskantně jsem vyhodila nohy dopředu a odrazila se od něj. Hlavou napřed jsem doletěla asi pět metrů dál do bezpečí a přistála na čtyřech. Jako kočička. Následoval útok od zraněné agentky. Neměla moc šancí. Při jejím zásahu jsem ji popadla za obě paže a vyhodila ji po vojákovi. Srazili se a oba skončili na zemi.

Sotva jsem popadala dech. Moc často se mi nestává, že na mně někdo zaútočí, zvlášť od SHIELDU. Zásahová jednotka policie je ještě brnkačka, ale tihle dva? To snad nejsou ani lidi!

Mezitím se neohrabaně snažil voják zvednout a pomoct i kolegyni. Ta zůstala však na zemi a jemu nezbývalo nic jiného, než zasáhnout znovu. Už mě nudil a já si akorát tak povzdychla. Byl už unavený. Byl dostatečně slyšet na to, abych to poznala. Prudce jsem se na něj otočil a zachytila z krajů štít a vyrvala mu ho. Odhodila ho někam pryč a výskokem mu kopla do obličeje.

„Steve!" zakřičela hlasitě žena, když se odpotácel kousek dál ode mně a zakrýval si obličej rukama. Když je dal pryč, tekla mu z nosu krev. Já mu ho zlomila! Konečně přesná trefa po těch ostatních útocích, kdy jsem to zkoušela posledně. Radost jsem na sobě znát nedala a stále na nich držela oči. Otočila bych se na vteřinu a určitě bych to schytala. Stále jsem měla u sebe jednu dýku. Můžu to dokončit buď jen s jedním a nebo vytáhnout granát. Potíž by byla v tom, že by mohl ten granát odhodit jinam. Nemůžu si dovolit chybovat.

„Zabij je! Máš šanci...udělej to!" mluvilo ke mně moje podvědomí a já ho nedokázala poslechnout. Nemůžu! Nemám důvod a ani rozkaz. Jen jsem přišla pro ty děti a ne zabíjet lidi, co za to nestojí. Váhavě jsem zacouvala o pár kroků dozadu a ucítila palčivou bolest v zádech. Něco mě trefilo!

Ohlédla jsem se a dala tam i ruku. Nahmatala jsem šíp a ten si okamžitě ze zad vytrhla. Bolelo to jako čert. Když jsem se koukla, kdo to byl, stál v dálce nějaký chlápek s lukem a měl připravený další šíp k vystřelení.

Začala se mi točit hlava. Zatemňovaly se mi oči a začala balancovat na vlastních nohou, abych se vůbec udržela. Nedokázala jsem to ustát a spadla na zem bokem na levé rameno. To zabolelo taky, ale ne tolik jako šíp zabodnutý v zádech. Když jsem začala být ospalá, poznala jsem, že to byl uspávací šíp. Během chvíle jsem už o sobě nevěděla.