Dívám se ven z okna. Je pozdě a hluboká tma. Všude kolem. Jen v dáli na černé obloze visí nepatrný srpek měsíce, který je zbarvený do oranžova. Chtěl bych říct do krvavě rudé, jenže to bych lhal a navíc bych si připomněl její krev. Krev, kterou jsem prolil já.

Nikdy mi neodpustí. Vím to. Ale nepřestanu se snažit. Musím získat její odpuštění. A možná něco víc. Nevzdám se toho.  

Nemůžu spát a nedokážu zabránit víření myšlenek. Vybavuju si, jak jsem jí bodl loveckým nožem. Jak ji střelil z kuše nebo jak jí škrtil. Pamatuju si to všechno a mučí mě to.

Byl jsem zrůda. Tak jsem se narodil. Tolik lidí jsem pozabíjel. Kvůli chtíči nebo jen tak. Dřív mi to bylo jedno, ale od toho spojení se toho nemůžu zbavit. Je to jako prokletí.

Vyhýbá se mi. Zkoušel jsem to nejdřív přes Damona, ale naposledy přede mnou vztekle utekla. Copak to je tak zlé? Předstupoval jsem před ní celý nervózní - já! Dřív by to byl nesmysl. Teď? Realita. Bál jsem se.

Viděl jsem jí na očích, jak moc mě nenávidí, proklíná a zároveň se mě stále bojí. Ale, Bonnie, já už nejsem takový, copak to nechápeš? Copak to nevidíš? Přišel jsem tě odprosit! Nerozuměla mi. Byl jsem oproti ní tahle maličký, a i tak mě dokázala spálit pohledem a zadupat do země.

Byla neskutečná.

Srpek na nebi zmizel. Tak jako má naděje? Upřímně doufám, že se objeví. Seděl jsem v křesle uprostřed obýváku. V domě plných upírů. Celkem děsivý. Až na to, že jsem silný. Jediným mávnutím ruky a troškou síly je můžu pomalu likvidovat.

To děsný ticho mě deptá. Mávnutím ruky jsem nechal shodit na zem vázu z komody, která se okamžitě při kontaktu se zemí roztříštila na desítky kusů. Ach, jak slastný zvuk. Aspoň mě to ticho neohlušilo.

"Co se tady děje?" ozvalo se přede mnou. Damon. Přiřítil se upíří rychlostí.

"Nudím se."

"A proto mi musíš rozbíjet vázy?" podivil se s ironickým úšklebkem.

"Zkoušel jsem, jestli není plastová." usmál jsem se.

"Ne, že bych ti přál klidný spánek, ale proč se o něj aspoň nepokoušíš, Kaii?"

"Nemůžu. Nejde to." zvážněl jsem. Damon se posadil na pohovku, kousek ode mě. Zadíval se na mě pozorným pohledem. Nadzvedl obočí, ale rázem ho spustil.

"Výčitky?"

"Jo."

"Vůči Bonnie?"

"Jo. ... Asi se zblázním. Nikdy jsem si nemyslel, že to bude tak tíživé." přiznal jsem. Ani nevím proč. Touha se vypovídat? City, které se přenesly spojením s Lukem? Byl jsem takový i před tím? Schopný se jen tak svěřit? Co já vím.

"Jsi jí a tím odpouštěním přímo posedlej. Zkusím s ní ještě promluvit."

"Děláš to stejnak jenom proto, že mě potřebuješ. A asi jo, jsem." přiznal jsem. Něco na tom bylo. Nemohl jsem na to přestat myslet. Nedokázal jsem jí pustit z hlavy. Nešlo to.

"To nepopírám."

"Měl jsi chuť se někdy zabít?" zajímalo mě.

"Upřímně? Jo." řekl, natáhl se pro broušenou karafu, kde měli burbon a rozlil do dvou sklenic. Jednu mi pak podal.

"Nikdy mi neodpustí. Neuvěří. Nedokáže to."

"Dej Bonnie čas. Nechoval ses k ní zrovna jako v bavlnce, je vnitřně zraněná, ale je to dobrá holka. Potřebuje si to v hlavě utřídit."

"Má času kolik chce, pokud mě to dřív nezabije. Pokud její odpověď pro mě bude přínosná."

"Uvědomuješ si, že spí jen pár pokojů odtud? Víš, jak to pro ni muselo bejt těžký? Jen pomyšlení, že jsi s ní pod jednou střechou? Je tam s ní Elena a ještě se zabarikádovaly. Už jen proto, že celkem ta má věc spěchá, doufám, že povolí." řekl, dopil a vstal. Obešel mě, i když kolem mě by to měl ke schodišti kratší. Tsss!

-

Vzhlédl jsem do chodby, kde jsem zaslechl ránu. Podle zvuku se rozlétly dveře. Do chodby rázně napochodoval Jeremy. Co ten tady dělá? Nemá být někde na škole?

"Ty?! Co jsi jí to udělal, ty hajzle?!" osočil se na mě. Rychle jsem vstal, popadl skleněnou láhev od alkoholu za hrdlo, která byla na stolku u karafy. Jeremy se rozešel ke mě a nevypadal zrovna mile. Rozbil jsem láhev o stolek, že mi zbyla ostrá polovina. V tom ke mě došel, že se na mě vrhne, jenže jsem ho popadl za týl a ostrou stranu lahve mu namířil na hrdlo.

"Hni se a podříznu tě jako slepici!" syknul jsem, při pohledu do jeho očí, kam mu padaly prameny vlasů.

"Cos jí to udělal? Za to zaplatíš! Zabiju tě!"

"To jsem nebyl já!" stačil jsem odpovědět, když se ozvalo moje jméno.

"Kaii!!!" hlas patřil Damonovi. Nebyl daleko, ale tušil jsem, že se okamžitě přižene, aby zachránil situaci. Byl jsem na to připravený. Aniž bych přestal ohrožovat Elenina bratra, máchnul jsem rukou a poslal Damona proti zdi, kde se po něm objevila propadlina, praskliny a zdivo na podlaze. Sebou vzal i nějaký menší nábytek. Pro mě dobře, že tam zůstal ležet.

Nezdržoval jsem se upírem, věnoval jsem se lovci.

"Tak ty mě chceš zabít? A jak, prozraď!" ušklíbnul jsem se, protože jsem věděl, že je v háji. Neměl zbraň a nebyl tak plný síly jako já. Byl vlastně nic.

"Kvůli tobě málem umřela, několikrát jsi jí zranil! Trpěla!"

"Myslíš, že tohle snad nevím? Že jsem tam snad nebyl? Byl jsem to já, kdo jí přivedl na pokraj smrti, moc dobře si to uvědomuju! Vím to!!!" zařval jsem na něj. Pil mi krev. Nejraději bych ho zabil teď hned. Ale to bych ničemu nepomohl. Chci od Bonnie odpuštění, nemůžu jí znovu ublížit, nemůžu jí zabít... kdo to vůbec je? Kamarád nebo ještě přítel?

Přítel.

V tom se ve mě zvedla nepopsatelná vlna vzteku a náhlé nenávisti, odporu. Žárlivosti.

"Nadechni se, protože to bude naposledy!"

"Přestaň!" ozvalo se za mnou. Ten hlas. Jako by mě paralyzoval. Pohledem jsem jezdil sem a tam po Jeremyho mikině. Ona. To ne. "Kaii! Pusť ho!" pokračovala.

Mrknul jsem na Jeremyho. Viděl jsem v jeho obličeji napětí, ale zároveň se dokázal pousmát. Vítězoslavně.

Bonnie přišla. Přišla ho zachránit. Přišla kvůli němu. Jinak bych se jí nikdy nedočkal. Jaký paradox.

"Fasmatos..." začala.

"Dost." přerušil jsem ji.

"Fasmatos..." začala znovu.

"Bonnie! Přestaň."

"Pusť ho."

"Fajn." rezignoval jsem. Co jsem taky mohl dělat jiného? Byl jsem to já, kdo měl navrch, ale přesto jsem byl zahnán to kouta. Kouzelná Bonnie.

Stejnak jsem si nemohl pomoci.

"Najdu si tě." neslyšně jsem zašeptal a škodolibě na něj mrkl. Bonnie neBonnie. Toho hajzla musím dostat.

"Dělej!!" naléhala. Zaslechl jsem kroky. Přibližovala se. Byl jsem z ní nesvůj. Zvláštní. Uvolnil jsem mu týlo, poodstoupil jsem a nakonec jsem sklopil ruku s hrdlem láhve. Ještě ji však nepouštěl.

"Jeremy, okamžitě odejdi."

"Cože? Bonnie..."

"Poslechni mě. Promluvíme si za hodinu na našem místě, jasné? Za hodinu tam. Zůstaň někde v bezpečí a už koukej jít!"

"Já nikam nepůjdu a rozhodně ne bez tebe!"

"Jeremy, myslím to vážně!" naléhala.

"Nenechám tě tady samotnou s tímhle psychopatem!"

"No dovol?" vložil jsem se do toho. "Měl bys jí poslechnout. Pro vlastní dobro." ještě jsem neskončil.

"Nejsem tu sama, je tu ještě Elena a Damon."

"Damon je k nepoužití. Támhle se válí a kde je Elena?" zajímalo Jeremyho.

"Už vypadni!!!" zařvala. Měl jsem dojem, že chce protestovat, ale radši zase pusu zavřel a nasupeně odkráčel a hlasitě za sebou prásknul dveřmi.

"Vyhnala jsi zrovna jeho kvůli mě? Toho si cením."

"Nefandi si." procedila skrze zuby.

"A kdepak máš Elenu, pokud vím, trochu to přehnala s pitím a jemu," poukázal jsem na Damona ležícího na zemi, "to taky potrvá, než se probudí." namítl jsem. Díval jsem se jí do očí. Byla ve střehu. Stála kousek ode mě. Stačilo natáhnou ruku a prostě se jí dotknout.

Opět mě zasáhla tíha viny. Jako pokaždé, když jsem s ní byl v jednom pokoji. Neúnosná dávka.

Odhodil jsem rozbitou flašku v dál. Následovala osud svého dna. Roztříštila se. Rozpřáhl jsem ruce a usmál se na ni. Odevzdaně.

"Potrestáš mě?" optal jsem se. Čekal jsem, že následuje fasmatos..., ale nic. Ticho.

"Bonnie?"

Ticho.

"Víš, proč jsem tady?"

...

"Protože díky své vině v noci nespím."

"Nečekám, že mi uvěříš, ale musíš mi dát ještě jednu šanci."

...

"Bonnie! Poslouchej mě!" zařval jsem na ni a zároveň ji popadl tvrdě za ramena a zatřásl s ní. Uvědomili jsme si to asi oba najednou. Já se zděsil, co jsem to udělal. Neměl jsem křičet, neměl jsem jí tak hrubě sevřít a především neměl jsem na ní vůbec sahat.

"Promiň. Panebože. To jsem nechtěl." omluvil jsem se. Dívala se na mě vystrašeně. Ustoupila o krok dozadu. Bála se mě. To mě ničilo. Tak hrozně jsem toho litoval. Kéž by se to dalo vzít zpět!

"Ale udělal jsi to stejně, protože i kdybys říkal pravdu, tvé staré já je pořád uvnitř tebe." pronesla. Pozoroval jsem ji a přál si, aby neměla pravdu. Pohnojil jsem to. Neměl jsem nijak valné šance na začátku, ale po tomhle už nebudu mít vůbec žádné.

Nenávidí mě.

A nikdy nepřestane.

Než jsem se vzpamatoval, odcházela. Mizela mi z očí a mě pohlcovala bolest uvnitř hrudi. A šílená hmatatelná vina.

"Myslíš si, že jsem monstrum?" hlesnul jsem za ní. Nečekal jsem, že by se mnou dál diskutovala, ale nemohl jsem jí tu otázku nepoložit. Byl jsem zrůda, ale už jí nejsem - nechci jí být!

Pro mé překvapení se zastavila. Pár vteřin tak setrvala a pak se otočila. Jako by mě v tu chvíli zasáhl nůž - rychle a nečekaně. Jako kdyby se promítla všechna bolest, kterou jsem jí způsobil nožem, šípem i psychickým trýzněním, přímo ve mě.

Stála naproti, zírala přímo na mě. Mlčela, přesto ze sebe dokázala vydat tisíc a jedno slovo. Oči měla zalité slzami a po tvářích jí stékaly první nedočkavci.

Plakala - kvůli mě.

Nikoliv pro mě.