Margot

Hloupá. Hloupá, hloupá, hloupá!

Chodila jsem po bytě sem a tam s šálkem ovocného čaje v ruce a s otupělým pohledem vrtěla hlavou nad svou stupiditou.

Jak jsem to jen mohla udělat?

Vždycky jsem se považovala za zásadového člověka, který ví, kde jsou jeho hranice. A nejhorší na tom je, že jsem si i včera večer byla vědoma svých hranic, jenom jsem je naprosto ignorovala. Byly mi u zadku. Jenže teď, o několik hodin později a za denního světla jsem si připadala jako ten největší idiot pod sluncem. Byla jsem ten největší idiot pod sluncem!

**

Dívala jsem se, jak letadlo mířící do Miami opouští ranvej a vzdaluje se mi z dohledu. A v tu chvíli mi to teprve došlo. 

Samantha je pryč. 

Moje pravá ruka právě odlétla a já netuším, jak ji nahradit. 

Uměla jsem být samostatná, ale jen když jsem chtěla. Po tom včerejším incidentu jsem vážně pochybovala, že se ještě někdy budu moct podívat Joshovi do očí, aniž bych se při tom propadla hanbou. Jakožto dospělý jedinec jsem to měla nechat být a považovat to za jakýsi úlet způsobený alkoholem, jenže to bych se k tomu nesměla pořád vracet. Neměla jsem okno, pamatovala jsem si velmi dobře, co se dělo a co jsem při tom cítila. Josh mě přitahoval, to by samo o sobě nebylo tak zlé. Jenže já jsem někde uvnitř sebe cítila, že mě na něm nejvíc přitahuje to nebezpečí, které pro mě představuje. A to bylo strašně zvrácené. Vůbec jsem nechápala, kde se to ve probudilo a proč jsem tomu vědomě popustila uzdu.

Hloupá, hloupá, HLOUPÁ!

Vyšla jsem z hlavní haly letiště na čerstvý ranní vzduch a odchytila si taxíka. Mohla jsem se ještě chvíli procházet po zalidněných ulicích New Yorku a oddalovat okamžik, kdy se s Joshem setkám, jenže nakonec jsem se tomu stejně nemohla vyhnout. Dneškem se z nás stali parťáci.

.

.

.

Prokrista, já tam nemůžu jít!

Josh

Netušil jsem, jestli už přišla, ale bylo mi jasné, že dřív či později se odsud stejně budu muset zvednout a jít za ní. Pořád jsem nemohl uvěřit, že jsem to udělal. Ona si to mohla obhájit alkoholem, ale čím já? Antidepresivy?

Několikrát jsem si prsty zakroužil kolem spánků, abych se trochu uklidnil.

Fajn, tak do toho.

Vyšel jsem z kanceláře a po cestě k její jsem si připravil, co bych mohl říct. Potřeboval jsem navazovat a mluvit přímo k věci. Nesměl jsem si dovolit žádné tiché pauzy. Naštěstí pro nás oba jsme toho měli na práci vskutku dost, takže tu pořád byla naděje, že budeme dostatečně zabraní do našich pracovních povinností, čili...

Eh, co si tu namlouváš, Joshi? Oba dva jste v háji!

Zhluboka jsem se nadechl a opatrně přitiskl ucho na chladné dveře. Nic jsem neslyšel. Váhavě jsem zaklepal, ale nikdo mě nevyzval, abych vstoupil. Chvíli jsem hypnotizoval stříbrnou kliku, ve které jsem viděl svůj vlastní odraz. Tvářil jsem se jako hromádka neštěstí.

,,Margot?" zeptal jsem se, a když jsem shledal, že dveře nejsou zamčené, pomalu jsem vstoupil dovnitř. Její kancelář se topila ve tmě. Poslepu jsem nahmatal vypínač a v šoku jsem zůstal zírat na evidentně vystěhovaný prostor. Na stole ležel papír ve formátu A4, na kterém bylo něco napsáno. Zavřel jsem za sebou a vzal ho do ruky.

Je mi líto, ale tohle nezvládnu. Včerejšek byl jasným znamením, že je načase jít dál a začít jinde s čistým štítem. Věřím, že si tu beze mě poradíte, Samantha vás jen zbytečně podceňuje.

Přeji hodně štěstí,

Margot Walkerová.

Zavrtěl jsem hlavou a zastrčil vzkaz do zadní kapsy od kalhot. Musel jsem se ihned dostat k evidenci zaměstnanců.

Margot

Nebrečela jsem. Sice jsem byla úplně zlomená a měla strach, co se mnou teď bude, ale přesto jsem neuronila jedinou slzičku.

Vystěhovat se z kanceláře bylo překvapivě snadné. Nikdy jsem si tam kolem sebe nevytvořila moc velký arzenál, takže když jsem ve spodním šuplíku pracovního stolu nahmatala velkou tašku, věděla jsem, že si během deseti minut hravě poradím. Pak už jsem jen spěšně napsala vzkaz a zbaběle opustila pracoviště. Bylo mi jasné, že jsem ještě neskončila. Čekala mě návštěva u ředitele firmy a předložení výpovědi, což mě bolelo už předem, protože pan Smith byl poklad a vždycky mi dokázal zlepšit den. Chvíli jsem zvažovala, jestli bych ho nepožádala o přeložení na jiné místo, ale to by nevyloučilo hrozbu, že se budu s Joshem míjet na chodbě a potkávat na poradách.

Jak jsem to mohla takhle posrat?

Od mého úprku z firmy uběhly zhruba tři hodiny. Zrovna jsem seděla v kuchyni a projížděla si na internetu pracovní nabídky, když se ozval zvonek u dveří a následně i zaklepání. Měla jsem objednanou čínu, takže jsem rychle vyskočila, popadla peněženku a ani jsem se neobtěžovala pohlédnout do kukátka, než jsem otevřela dveře, což byla zásadní chyba.

,,Chci s vámi mluvit," řekl Josh pevným tónem, kterým mi dal jasně najevo, že se odsud nehne, dokud ho nepustím dovnitř. Celá překvapená jsem mlčky ustoupila, aby mohl vejít. Pak jsem neochotně zavřela dveře a hlasitě polkla. ,,Če-čekám společnost."

,,Myslíte donášku jídla?" zeptal se a podal mi malý balík s logem čínského občerstvení.

,,Jak jste...?"

,,Narazil jsem dole na chlápka, který byl evidentně líný plahočit se po schodech, tak se zeptal, jestli nejdu za paní Walkerovou, což jsem shodou náhod šel."

Zmateně jsem zamrkala a váhavě přešla do kuchyně. ,,Je vůbec oprávněný tohle udělat?"

,,Dal jsem mu velké dýško."

Zhluboka jsem se nadechla. Najednou jsem nabyla pocitu, že nemám absolutně žádný kyslík. ,,Kolik jsem vám dlužna?"

,,Jste mi dlužna jeden návrat do firmy," řekl a zněl naštvaně. Otočila jsem se jeho směrem. Postával u vchodu do kuchyně a měřil si mě zvláštním pohledem. Nahánělo mi to strach.

,,Posaďte se," vyzvala jsem ho a vyndala z police dvě skleničky. ,,Dáte si vodu?"

Za mými zády panovalo ticho. A pak jsem ucítila teplo. V šoku jsem se otočila. ,,Joshi-"

Než jsem stihla říct cokoliv dalšího, byly jeho rty na mých. Věděla jsem, že bych se od něj měla držet dál. Vůbec jsem ho neznala a nikdo mi nemohl zaručit, že je jeho verze příběhu pravdivá. Přesto jsem svůj instinkt popřela a přitiskla se k němu ještě blíž. Jednou rukou mi přidržoval tvář a druhou přesunul na můj bok. Zpětně můžu říct s jistotou jen jedno - vlastní vůlí bych ho nezastavila. Naštěstí se o to postaral zvonek u dveří. Josh se ode mě celý zadýchaný odtáhl, aby mi dal možnost odběhnout ke dveřím.

,,Ano?" zeptala jsem se, když jsem je otevřela.

,,Zapomněli vám k tomu zabalit pití," odpověděl zavalitý chlápek, který dýchal ještě hlasitěji než já.

,,Aha. Děkuju vám," řekla jsem a zavřela dveře. Když jsem se vrátila do kuchyně, Josh stál u otevřeného okna a díval se ven. ,,Tohle se mi nestává."

,,Nestává se vám co?" zeptala jsem se a položila pití na linku. Josh se otočil a zdálo se, že potlačuje úsměv. ,,Před minutou jsi měla v puse můj jazyk. Nechtěla by sis vzhledem okolnostem začít raději tykat?"

,,Přišel jste... teda... přišel jsi sem, abys mi zabránil v podání výpovědi a teď mi říkáš, abychom si začali tykat? Jak se k sobě vůbec můžeme chovat profesionálně, když-"

,,Nežádám tě, aby ses vrátila jen proto, že na to nechci být sám. Už jsem se přesvědčil, že máš svoji práci ráda a že v ní jsi dobrá. A nechci, abych byl zodpovědný za tvůj odchod."

,,No, zatím jsi tomu moc nepomohl," poznamenala jsem a přejela si po bradě, protože mě začínala svědět. Mám hodně citlivou pleť a Josh zase ostré fousy. To nešlo dohromady. Všiml si toho. ,,Promiň."

,,To nevadí," řekla jsem s hořícími tvářemi a podívala se na jeho rozhozený výraz a nepřirozený postoj.

,,Poslyš, já už teď raději půjdu. Přijď zítra prosím do práce, vyřešíme to," řekl a spěšně vyšel z kuchyně. S rukou přiloženou k puse jsem čekala, až za sebou zavře dveře a pak jsem hlasitě vydechla.

To jsem teda moc zvědavá.