O PĚT MĚSÍCŮ POZDĚJI

Margot

Ocitnout se po celé věčnosti zpátky v L.A., zase vidět rodiče a sestru - které jsem tentokrát dala vědět, že přijedu -, byl opravdu skvělý pocit. V New Yorku se toho za poslední půlrok dělo tolik, že jsme se s Joshem v podstatě nezastavili. Mohlo za to především náhlé rozhodnutí, že postavíme dům. Snažila jsem se Joshe přesvědčit, že nic takového není třeba, ale on řekl, že chce, abychom měli něco svého, co bude jenom naše. A jelikož Jennifer jezdila čím dál víc pracovně do New Yorku, Josh se rozhodl svůj starý dům neprodávat, aby ho měla jako hotel. 

Věděla jsem, že za několik týdnů se už budeme muset vystěhovat, a i když jsem se moc těšila na to, co přijde, stejně sem věděla, že mi to místo bude chybět. Bylo v něm spoustu vzpomínek, které sice nebyly pouze hezké, ale na tom ve výsledku nezáleželo.

,,Jak dlouho se zdržíte?" zeptala se mamka.

,,Pár dní. Jsme dneska pozváni na firemní večírek do mé bývalé práce."

,,Ach tak," usmála se a podala mi vodu s citronem. ,,Můžeme si pak udělat nějaký výlet, pokud budete chtít."

,,To víš, že budeme chtít."

**

,,Zrovna včera jsem se s Reese viděla," řekla Wiggy a se zkoumavým výrazem si mě pořádně prohlédla.

,,Jak je možné, že se s ní taky znáš?"

,,Já jsem velmi slavná a talentovaná osobnost, se kterou se všichni chtějí kamarádit."

,,Ty jsi prostě Wiggy, abychom to zkrátily."

,,Ano. A tohle je výtržník, který mě zrovna kope jako šílený," řekla a sáhla si na břicho, které se už začalo hezky zakulacovat.

,,Jéé, nech mě sáhnout!" vykřikla jsem a opatrně k ní docupitala, abych neponičila večerní šaty.

,,Proč jsou všichni tak posedlí saháním na nataženou kůži na břiše?"

Zamračila jsem se. ,,Přestaň kazit kouzlo okamžiku."

**

Neměla jsem tušení, kam přesně jedeme. Dostali jsme s Joshem jen neznámou adresu a po půl hodině jízdy v taxíku jsme oba začínali mít strach, jestli nás nechtějí někam unést. Ani bych se tomu nedivila.

,,Tak, jste tady."

,,Děkujeme," řekl Josh a sáhl po peněžence. ,,Kolik to dělá?"

,,Nic, odvoz byl už zaplacen."

,,Já se z toho Johna zblázním," zavrtěl Josh hlavou a následoval mě ven z taxíku. ,,Koukni na to, vypadá to tu jak divadlo."

,,Zlato, já bych řekla, že to je divadlo," usmála jsem se a ukázala na několik plakátů s činohrami a muzikály.

,,Jste tu akorát včas!" ozvalo se nám za zády. S úsměvem od ucha k uchu jsem se přivítala s Reese i se svým bývalým šéfem a společně s Joshem je následovala dovnitř. Jak se ukázalo, plán byl takový, že nejdřív půjdeme asi v padesáti lidech do divadla a poté na večírek do hlavního tanečního sálu v přízemí stejné budovy.

Divadla mám odjakživa ráda, takže jsem s tím neměla problém. Navíc mě těšilo, že si v těch vysokých podpatcích aspoň na dvě hodinky sednu.

O půlhodiny později, kdy činohra už chvíli běžela, mi začínalo docházet, že tohle asi nebude nejlepší dějová linie, kterou bych zrovna já chtěla sledovat.

,,Komedie by byla lepší," zašeptala Reese směrem k Johnovi, ale já to zaslechla taky. Nikomu jsem nic nevyčítala. Ani jim, ani hercům, nikomu. Přesto jsem měla pocit, že tohle nemůžu vydržet až do konce. O další půlhodinu později jsem se na sedadle celá šponovala. Jeden z hlavních aktérů ve hře držel bezbrannou ženu jako rukojmí a psychicky ji týral. Snažila jsem se připomínat si, že je to jen hra, že to není skutečnost. Jenže ono to mohlo být skutečné, bůhví, že jsem o tom už něco věděla.

Aktérka vykřikla, když dostala od svého kolegy první imaginární facku a to už pro mě byla špička ledovce.

,,Promiň," řekla jsem až příliš nahlas směrem k Joshovi, takže se na mě otočilo hned několik lidí sedících v řadě před námi, ale já je sotva vnímala. Potřebovala jsem se co nejdřív dostat ke schodům, rychle je vyběhnout a být chvíli sama. Vyklopýtala jsem na chodbu, div jsem se na těch lodičkách nepřizabila, a bezhlavě se rozběhla daleko od místa, ze kterého se ozýval křik. Zatočila jsem někam za roh a zahlédla pootevřené dveře, za kterých se linul relativně čerstvý vzduch. Aniž bych se ujistila, že smím, vešla jsem na květinami přezdobený balkon se zakulaceným zábradlím. Celý působil v zastaralém stylu, což mě z nějakého důvodu uklidnilo. Opřela jsem se lokty o kraj zábradlí a pohlédla do dálky na nenápadný ohňostroj, který utvářel nápis Happy Birthday. Někdo si tu uměl užít narozeniny ve velkém.

,,Margot?"

,,Jak jsi mě našel?" zeptala jsem se slabým hlasem. Ani se mi nechtělo moc mluvit.

,,Hned jsem tě následoval, takže jsem věděl, kam jdeš. Chtěl jsem ti dopřát chvíli soukromí. Mám odejít?"

Zavrtěla jsem hlavou a ohlédla se na něj přes rameno. ,,Ne, zůstaň tu."

,,Dobře," usmál se a přivřel za sebou. ,,Abychom nebyli nápadní."

Tiše jsem se zasmála a nechala ho, aby mě zezadu objal.

,,Špatná volba činohry?"

,,Trochu," řekla jsem a pohlédla na další ohňostroj. Když jsem se před měsícem vrátila na místo činu, cítila jsem se hrozně, ale svým způsobem se mi ulevilo. Celý prostor byl ohraničený páskami s nápisem: ZÁKAZ VSTUPU! Ten ale neplatil pro mě. Věděla jsem, že se tam potřebuji aspoň jednou vrátit, abych si dokázala, že jsem dostatečně odvážná a že s tím dovedu bojovat se ctí. A zvládla jsem to. To ale neznamená, že jsem hodlala koukat dvě hodiny na něco, co se mé zkušenosti velmi podobalo.

,,On asi neexistuje vhodný moment pro zapomnění, viď?"

Chvíli trvalo, než mi odpověděl. ,,Ne, to asi ne. Ale udělat krok vpřed... na to je vždycky vhodný moment."

Cítila jsem, jak mě pustil. Chladný vítr mi ovanul paže.

,,A tím máš na mysli něco konkrétního? Že se tam mam vrátit?"

,,Ne, to rozhodně není třeba. Mám lepší nápad."

,,Ano?"

Zněl tak tajemně, že jsem se za ním musela otočit. Jenže už za mnou nestál, místo toho klečel na jednom koleni a v ruce držel malou červenou krabičku s prstýnkem uvnitř.

Můj Bože...

,,Má nejdražší Margot, vplula jsi mi do života jako stín naděje, který jsem dlouho nebyl schopný vnímat, protože jsem se příliš bál, co by se mohlo stát. A navzdory veškeré bolesti a pocitu beznaděje jsme teď tady, silnější než kdy dřív, protože jsme se rozhodli společně bojovat," řekl a zhluboka se nadechl, spodní ret se mu nepatrně chvěl. ,,Margot Walkerová, staneš se mou ženou?"

Stála jsem tam jako přimrazená. Veškerý strach mě opustil a vystřídal ho čirý šok. Šok z toho, že si člověk může projít tolika nepříjemnými zážitky, nejistotami a rozpory, a přesto mít nakonec jasno v tom, co skutečně chce. Josh měl pravdu, teď jsme byli vážně silnější než kdy dřív.

,,Ano," špitla jsem a na tvář mi dopadla slza. ,,Ano, stanu."

Josh se na mě zářivě usmál a navlékl mi ten nádherný prsten. Padl jako ulitý. Stále celá bez sebe jsem ho nechala, ať si mě schová do náruče a cítila se tak svobodná, tak volná...

Věděla jsem, že společně to dokážeme. Ne kvůli žádosti o ruku, ne kvůli jeho slovům, ale kvůli tomu, jak přirozeně jsme do sebe zapadli.

KONEC

Po víc jak roční pauze od psaní jsem se sama sebe ptala, jestli se vůbec dokážu vrátit do starých dobrých kolejí a opět se s vámi dostat prostřednictvím nových příběhů do kontaktu. A pak jsem si s první napsanou kapitolou uvědomila, jak moc velký smysl to pro mě má a jak velká škoda by byla, kdybych přestala.

Vaše podpora byla opět neskutečná! Dostala jsem spoustu krásných vzkazů, že vás příběh opět moc baví a ať ho hlavně dopíšu, což jsem samozřejmě měla v plánu už od začátku, protože bych za sebou nerada nechala něco nedokončeného.

A hádejte co! Nejenže jsem Popřený instinkt nakonec rozepsala na dvě části, ale ještě jsem při tom stihla začít psát NOVÝ PŘÍBĚH, na který vás nenechám dlouho čekat! A mně nezbývá než doufat, že tu se mnou i nadále zůstanete a že budu mít i nadále vaši nesmírnou podporu a velmi příjemnou dávku empatie. Je vidět, že všechny ty příběhy prožíváte společně se mnou a s postavami. A tohle spojení je nadevše!

DĚKUJU MOC A UVIDÍME SE U DALŠÍHO PŘÍBĚHU,

Vaše Teres❤️