Margot 

Následující dva týdny jsem nevěděla, co mám dělat dřív. John usoudil, že jsem velmi zdatná a začal mě úkolovat dost důležitými věcmi. Neměla jsem mu to za zlé, ba naopak, ale vytvářelo to ve mně ustavičný tlak, protože jsem se bála, že něco pohnojím a způsobím mu tím potíže. Nakonec jsem ale byla ráda, že jsem se po celé dny v podstatě nezastavila, protože jsem tím pádem mohla dát na radu od Wiggy a nepřemýšlela jsem nad svými problémy víc, než bylo nutno. 

,,Margot, co děláš o víkendu?" zeptal se v pátek večer můj šéf a já k němu zvedla polekaný pohled, což ho rozesmálo. Málem jsem se propadla hanbou, když mi došlo, že poznal, na co jsem myslela.

,,Pardon, v první chvíli to tak znělo," dostala jsem ze sebe rychle a John s úsměvem přikývl. ,,Máš pravdu, příště půjdu rovnou na věc. ..... Jééé, to neznělo o moc líp, tak jinak, chtěla bys s námi zítra letět do New Yorku? Reese se ti už určitě zmínila, že tam závodí."

,,Ano, to zmínila, jen jsem netušila, že to bude takhle brzo. Nepočítala jsem s tím."

,,Pokud jde o peníze, tak můžeš být klidná, poletíme firemním letadlem."

Firemním letadlem?! Páni, tak to jde úplně mimo mě.

,,Dobře, poletím. Ještě nikdy jsem na závodech nebyla."

John se na mě nadšeně usmál. ,,Budeš překvapená, věř mi."

**

Ještě onen večer jsem informovala rodiče, aby o mě neměli starosti. Co se týče zavazadla, nechtěla jsem si toho s sebou brát moc, takže jsem naplnila kufr jen tím nejnutnějším, dala si rychlou sprchu a padla vysílená do peřin, abych se před letem aspoň trochu prospala. 

Když jsem pak kolem sedmé ráno usedla do sedadla v soukromém letadle, cítila jsem značnou nervozitu. Nikdy jsem neměla létání v lásce, to byla jedna věc, ale primárně mě vykolejila myšlenka na New York jako taková. Potřebovala jsem se něčím rozptýlit. 

,,Nechceš, abych se na to mrkla?" adresovala jsem směrem k Johnovi, který si zrovna procházel nějaké spisy.

,,Ne, už ses napracovala dost. Co takhle chvíli relaxovat?"

Nechci relaxovat! zakřičela jsem v duchu, ale navenek jsem nedala nic najevo. Myslel to se mnou dobře.

,,Tak, už jsem tu. Ahoj, zlato," řekla Reese a objala mě. Pak se posadila po mém boku a zajistila si pás.

,,Collin s námi nepoletí?" podivila jsem se. 

,,Je nachlazený, tak jsem se domluvila s kamarádkou, že ho raději pohlídá, aby byl v klidu a vyležel se z toho. Museli jsme mu namluvit, že dnes budeme přespávat v práci, protože toho máme hrozně moc. Kdyby věděl, že jedu závodit, nikdy by nám neodpustil, že jsme ho nechali doma."

Zasmála jsem se. ,,Zdá se, že je tvým největším fanouškem."

,,To si piš!" mrkla na mě a John se zachechtal. ,,A vždycky, když se Reese umístí nějak slušně, tak křičí po všech okolo, že je to jeho maminka, ovšem jakmile nemá svůj den a neumístí se mezi první desítkou nejlepších, raději předstírá, že s ní nemá nic společného."

Propukla jsem v záchvat smíchu. 

Možná ten výlet nakonec nebude tak stresující.