Josh

Bylo něco okolo druhé odpoledne, když jsem se probudil z hlubokého spánku. Rozhlédl jsem se po hotelovém pokoji a hlasitě zívl. Doteď se mi nepovedlo zjistit, kde Margot bydlí. Nechtělo se mi věřit, že by pobývala někde načerno, ale vyloučit jsem to nemohl, protože jsem ji zaboha nedokázal vypátrat. Věděl jsem, kde pracuje, ale sledovat, kterým směrem chodí domů, mi přišlo už příliš. O to víc mě překvapilo, že mi to sama usnadnila. Chvíli po probuzení mi od ní přišla smska, ve které stálo: Vím, že jsi mi poslal ty růže a že jsi v Los Angeles. Pokud si chceš promluvit, přijeď za mnou kolem osmé domů. 

Když mi hned nato přišla i adresa a číslo patra, nemohl jsem uvěřit svým očím.

Děkuju, určitě přijdu.

**

Byl jsem jako ženská - strávil jsem téměř dvě hodiny rozmýšlením, co si vezmu na sebe a celkovou úpravou zevnějšku. Nesměl jsem to podělat a to ve mně vytvářelo ohromný tlak, takže když jsem těsně před osmou dorazil na zmiňovanou adresu a poděkoval ženě, která mi přidržela vchodové dveře, klepal jsem se jako vzteklá čivava. Na chvíli jsem dokonce zvažoval, že bych se otočil na patě, zdrhl a následující den jí poslal další kytici, tentokrát s omluvným vzkazem, jenže to bych si v životě neodpustil.

Když jsem vystoupal do čtvrtého patra a rozhlédl se po třech dveřích, které se v něm nacházely, došlo mi, že tohle bude možná složitější, než jsem si myslel. Jen jedny z nich měly cedulku s nějakým cizím jménem. Přešel jsem ke druhým dveřím v řadě a váhavě zaklepal. Po dlouhé minutě naprostého ticha jsem chtěl zaklepat znovu, jenže v tu chvíli se otevřely poslední dveře, kterým jsem ještě nestihl věnovat pozornost. Stála v nich Margot s pytlem odpadků v ruce, který při pohledu na mě upustila.

Nebylo to zas tak dávno, co jsem ji viděl naposled, ale stejně mě její krása zaskočila. A fakt, že na sobě měla jen kraťoulinké šortky a tílko, přes které jí prosvítaly bradavky, tomu zrovna moc nepomáhal. Nejraději bych se na ni hned vrhl.

,,Co tady děláš?" vydechla a já z jejího výrazu neměl pochyb o tom, že tady došlo k nedorozumění, jenže jsem si to nedokázal rozumně vysvětlit.

,,Vždyť jsme si dneska psali," napověděl jsem a ona se zamračila.

Ano, tohle je rozhodně nedorozumění.

Margot zapadla zpátky do bytu a vrátila se s telefonem v ruce, po jehož obrazovce zuřivě přejížděla prstem. ,,Co to má, sakra, znamenat?!"

,,Ty jsi mi nepsala?" zeptal jsem se celý zmatený a ona na mě pohlédla se značným vztekem. ,,Ne, to jsem opravdu neudělala!"

Evidentně tomu nerozuměl ani jeden z nás. 

,,Ta vyčůraná potvora! Nesmím nechávat telefon bez dozoru."

,,Margot-"

,,Jdi pryč, Joshi," řekla a chystala se zabouchnout mi dveře před nosem, jenže já se nedal. Nehodlal jsem se smířit s tím, že by má chvilková naděje najednou úplně vyprchala.

,,Co chceš jako dělat, dostat se do mého bytu násilím?" 

Chytil jsem ji za hřbet ruky, aby povolila stisk kolem kliky. ,,Přestaň, Margot, určitě tě ta dlaň začne bolet, když ji budeš takhle namáhat."

,,Bolí mě pořád, ty idiote!" odvětila s tak nenávistným tónem, až mě to téměř přimělo přestat bojovat. 

,,Margot, prosím... Já vím, že sama nechceš, aby to mezi námi bylo takové," řekl jsem a popadl pytel s odpadky, abych ho vyhodil na chodbu. Pak jsem bez váhání proklouzl k ní do bytu a rozhlédl se po malém prostoru.

,,Ano, Joshi, klidně můžeš jít dál, díky za optání," prohodila kysele a já se pokusil nasadit roztomilý úsměv, když jsem se na ni otočil přes rameno. ,,Občas je potřeba použít metodu bičem."

,,Je mi líto, ale tahle metoda mi opravdu není po chuti. A nejsem povinna se s tebou bavit."

Přikývl jsem a přešel k lince, kde byla naaranžovaná váza s růžemi. Usmál jsem se. ,,To jistě nejsi, jenže mě to nezajímá. Potřebuji s tebou mluvit."

Bylo na ní vidět, jak usilovně přemýšlí, o co mi jde.

Jde mi o tebe, Margot. O nás.

,,Došlo mi, že se mnou potřebuješ mluvit, když jsi tady, ale nevím, jestli má smysl se o čemkoliv bavit. Ať už je ti to jedno či ne, já se rozhodla začít znovu a ty to musíš respektovat. Dlužíš mi to."

Chvíli jsem zpracovával, co mi právě řekla a pak jen zavrtěl hlavou, i když jsem s ní v podstatě souhlasil. ,,Zamotala jsi mi hlavu, Margot. Já se prostě nesmířím s tím, že už nebudeš v mém životě."

,,Co sis vlastně od toho sliboval? Že mi dáš květiny, já ti padnu kolem krku, pak se vrátíme do New Yorku a budeme předstírat, že se nikdy nic nestalo? Joshi, zabila jsem tvého bratra. Podřízla jsem mu hrdlo. Já, která stěží ublíží mouše, jsem zabila člověka."

,,V sebeobraně," zdůraznil jsem a jí se v očích zaleskly slzy. ,,Jako bych koukala na něho místo na tebe. Ty vaše stejné oči..."

Tohle mě zabolelo. ,,Chci to napravit. Všechno."

Margot se smutně usmála a pokrčila rameny. ,,Já bych chtěla věcí, Joshi, ale náš vztah, ať už je jakýkoliv, má až příliš trhlin."

Na několik vteřin jsem vzhlédl směrem ke stropu, abych se sebral. Pak jsem se jí zase zadíval do očí. ,,Poslední dva roky jsem byl troska. Sotva jsem dokázal udělat úplně jednoduché počiny, dny mi splývaly a byl jsem naprosto odříznutý od světa. Když jsem se vrátil do práce, věděl jsem, že to pro mě nebude snadné. A vážně nebylo. Jenže právě ty jsi byla důvodem, proč jsem se každé ráno zvedl z postele a cítil tu užasnou vracející se chuť do života a-"

,,Joshi, přestaň."

Odhodlaně jsem došel až k ní a chytil její překvapený obličej do dlaní. ,,Jsi jediný důvod, proč jsem se rozhodl na tomto světě zůstat. Byl jsem takový vůl, když jsem nebral na vědomí, jak jsi křehká a že bych s tebou podle toho měl zacházet, ale Margot, já už se poučil. Musíš mi věřit, že to chci všechno napravit."

,,I kdybych ti věřila, co z toho?" zareagovala téměř bez rozmýšlení a chytla mě za ruce, aby proti nim zatlačila, takže jsem byl nucen ji pustit. Evidentně se v ní vytvořil jakýsi blok, přes který jsem se k ní nemohl dostat. Tahle Margot krvelačně chránila své slabší já. I když si po tom incidentu mohla připadat bezbranná, zdála se paradoxně daleko silnější.

,,Dovol mi pozvat tě na rande. Dej mi poslední šanci."