Anastazie stála na vyvýšeném podstavci. Služebná na ní navlékání už poslední vrstvu jejích svatebních šatů. Nádherné drahocené krajky s tvořily krásný živůtek který se sbíral do dlouhých vrstev hedvábí.  Padaly jí k nohám a tvořili nádherný dekor. Sluzebna jí hnědé vlasy vyčesala vysoko do drdolu plného kudrlinek. Poté jí pinetkami připevnila dlouhý bílý závoj.
Matka jí ještě na krk připevnila krásný objemný náhrdelník. Poprvé od žádosti o ruku odložila zásnubní prsten. Protože dnes na něj navlékání ten, při kterém vysloví manželský slib. Byla z celého dne nervózní. Kolikrát ho už plánovali. Kolik nad tím s matkou strávili času. A muselo to být dokonale. Na jejich svatbu má přijít i samotná princezna Lillian.
Vstala a objala matku. Ta se dmula pýchou. "Doufám, že v životě budeš jenom šťastná." Políbila jí krátce na čelo.
Drizella se vedle ní ošívala a snažila se mermomoci strhnout z prstu prsten, který jí ale byl moc těsný. Vztekala se u toho už hodnou chvíli. "Sakra!" vykřikla.
"Ale ukaž," nabídla se jí Ella. "Chce to mýdlo," vyšla zpokoje. Anastzie na ní pohlédla. Měla jednoduché šaty s límečkem vyšívané drobnými růžemi. Ostatně růže byly téma její svatby. Všichni pozvaní měli mít alespoň něco, co upomínalo tyto ušlechtié květiny. Drizella měla náušnice a náhrdelník, ELla šaty a madam zrovna tak měla na sukni vyšívané květní plátky růží. Jen Anastáuie byla čistě bílá jako lilie. Když s prohlédla v zrcadle, uznale se zasmála. Byla opravdu nádherná. Jako nidky před tím. Všechny ty šaty a šperky a boty stály hotové jmění. Její amtka ale nehodlala šetřit. Zvláště když o o úspory Nichoase Ashera a ne její vlastní. 

"Jdeme," zavelela na všechny tři madam. Anastázie si přes obličej přetáhla hustý krajkový závoj a vyšla z komnat. Vstříc své budoucnosti. Přímo do kostela.

***

Nicholas Asher stál a v ruce třímal krabičku se dvěma snubními prsteny. Stál v sakristii zámecké kaple, kde se měla konat svatba. Na sobě měl pečlivě střižený oblek, který mu padnul jako ulitý. "Co tak najednou?" přitočila se k němu Ann Burbank. Měl vědět že si neenchá ujít příležitost, aby ho vyhledaa ještě před obřadem. "Co, co tak najednou?"
"Proč ses rozhodl najednou oženit, přeci," usmála se skoro envinně. Byla mladá, její roztomilá tvářička by se hodila do nějakého okázalého obrozu nad krbem, jako manželka ějakého aristokrata. Jenže ona byla pouze milenka. Prý samotného krále. Bylo jí škoda. 
"Potřebuju dědice," konstatoval popravdě. 
"Ale na ženění máš přece čas ještě ne? Copak tě ta dívka tak okouzlila?" nenápaděn se mu otřela o ruku. TU ale spěšně od jejího těla odtáhl. 
"Pokud bych si nenašel v nejbližsší době manželku, hraběcí titul by připadl bratranci," pokrčil rameny výmluvně. 
"Opravdu? A proč sis před oltář tehdy neodvedl mě?" Nicholas od ní stočil pohled na druhou stranu. Narážela tím na jejich dávné první seznámení. Tehdy byla jen jako aristokratka u dvora. Byla krásná, mladá... a on byl také hodně maldý hejsek a nevyznal se. Dvořil se jí. Nadbíhal jí. Jenže pak se provalilo, že je nemanželská dcera nějakého vévody. Spoečnost se na ní okamžitě začaa dívat přes prsty. Začali jí odsuzovat a ocitla se na okraji společnosti. Nidky jí nepřiznal, že jí dkysi chtěl požáda to ruku. Ale pka od toho rychle opustil. A jí enzbylo nic jiného, než se stát milenkou šlechticů, kteří byly ochotni jí zajistit budoucnost. Neměl jí to za zé. |V životě to měla těžké. 
"Zmiz mi z očí," odehnal jí. 
"Myslela jsem, že po té noci...." skoro se zajíkla. 
Jen se zasmál. "Takových nocí bylo... ale nic neznamenají. Ne pro nás dva."
"Hmm," hlasitě polkla. "Hodně štěstí, Nicholasi, hodně štěstí." Poplácala ho po rameni a poté s tichostí odešla.

NIcholas pohlédl na kapesní hodinky. ZA pět minut měl začít celý obřad. Hosét se jistě houfovali všude možně. Vyšel do uličky. Mezi nastrojenými hosty spatřil i princeznu Lillian a price Darrena v přední řadě. Jemným pokývnutím hlavy jim dal na znamení, že si jejich přítomnsoti váží. MAdam Tremainová se svými dvěma dcerami seděla na druhé straně také v popředí. A vedle Eleny seděl vévoda. Jejich rodina mířia rozhodně hodně vysoko. 

Kněz stál u oltáře a cosi si mumlal. On sám z té svatby měl smíšené pocity. Bylo to všechno tak rychlé. Ale dva měsíce příprav utekly jako voda. Ale jeho pochybnosti se rozplynuly, jakmile se ozvaly varhany a ve vstuou do kaple spatřil oslnivou postavu.

***

Anastázie vešla do kostela přeplněného lidmi, kteří seděli v alvicích. Nyní k ní všichni vzhlédly. Připadala si tak krásná. Každý krok pečlivě rozvažovala a za zvuku nádherné hudby pokračovala přímo k muži, kterého tolik milovala. Srdce jí bušilo do žeber. Cesta mezi lavicemi byla posetá kvítky dorbných růží a i tak byla celá msítnost vyzdobená nádhernými květinami. Kolikrát o tomhle okamžiku snila? Asi jako každá dívka. A jí se to povedlo. Provdat se z lásky. Když vklozla ruka do té NIcholasovo, zatajila dech. Ani nevnímala slova faráře, který k nim promlouval. Vnímala jen upřený pohled jejího snoubence. NIcholas jí upřeně pozoroval. Jako kdyby okolní svět kolem zmizel. NAdobro se rozplynul. Cítila jeho jmený dotek a vroucí cit, který k ní promlouval. Před ní stál ten... Najednou však spatřila ve svém zorném poli nějaký pohyb. Očima tam zalétla a na okamžik by přísahala, že... ale to nemohlo být. Vrátila se pohledem k Nciholasovi. 

"Co bůh spojil, člověk nerozlučuje,"řekl kněz a obtočil jim ruce. A nyní se měli jako novomanželé poprvé políbit. Jenže Anastázie už dávn věděla, jaké potěšení skrývají jeho přitažlivé a hříšné rty. Naklonil se k ní a vtiskl jí ten nejjemnější polibek na světě. Rty lehce přejel po jejích a ona by se nechala strhnout tím okamžikem, nebýt lidmi kolem, kteří začali horečně tleskat. Otočili se do davu. Její amtka byla červená. Že by sna plakala? Ona? Žena která se nikdy nedojímala a nikdy se před ničím nepozastavila? Monžá jí prostě jen rozesmutnila svatba její dcery. Přece jen jako první opustí domov. Usmála se na ní, vřele. A její matce ukápla slza. Ella se na ní také usmívala. Ale Drizella měla ruce v bok a mračila se do země. 

Nedbala ničeho. Společně s Nicholasem vykročila do úplně nového života. Prozradil jí, že jakile to bude možné odjedou na jeho panství na venkově. V paláci stejně není prostor, aby měli společné komnaty blízko u sebe. Je hraběnka, od tohoto okamžiku. 
Pokračovala stále dál za všeobecného potlesku a smíchu, který za zástěnou štěstí snad ani envnímala. Pevně se Nicholase držela a nehodlala ho do konce svého života pustit. Náhle na ní však někdo z davu zavolal.  Nejprve to nevnímala, ale i Nicholas se za tím hlasem otočil. HCvíli zaváhala, ale pak an dotyčného také obrátila zrak. 

Srdce se jí zstavilo. Před ní stál urostlý muž s jemnými světlými vlasy, pronikavé zelené oči jako dva nejjasnější smaragdy. Voněl po čerstvém lese a jehličí. Ale jako by za tu dobu zestárl o několik let. V obličeji se mu nepatrně objevily vrásky, ale poznávala stejně zvižený koutek úst v polovičatém úsměvu. Ale i tváře měl poněkud propadlé a byl nezvykle pohublý.
"Philipe," hlesla tiše, skoro vystrašeně nad jeho zjevem.
"Anastázie," skoro prosebně k ní zašeptal. 

Před ní stál muž, kteérho kdysi milovala. Philip Avery.