Elena skoro celou noc nespala. Měla poslední den na to se nějak rozmyslet, jak se na ples dostane. I když její rodina obdržela pozvánky i pro ni, nepočítala s tím, že by jí sebou vzali. Objednat si kočár by bylo přece jen moc nákladné. Ani na sebe nic neměla. Přece jen tam nešla pro parádu, ale hledat svou matku. Tušila jak vypadá, ale možná, že se za ta léta změnila.

Malém usnula, když celý večer prosedela na půdě a hledala věci po matce. Věděla, že do paláce se žádné její šaty nehodili a také, že matka měla jedny velice drahé až z dalekého Juolopunosku, který se nacházel za oceánem. Ty by mohli stačit. Nevěděla sice, v jakém jsou stavu, ale za pokus to stálo. Odhrnula několik krabic s šactvem, ale všechno to byly jen staré hadry. Chtěla už to vzdát a odejít pryč a vybrat si nějaké šaty ze své skříně, když v tom spatřila onu růžovou krabici. Jako malá si matně pamatovala, že si s ní hrála. Sfouknula z ní vrstvičku prachu a trochu se rozkašlala. Otevřela víko a a spatřila ony nádherné modré šaty, které jako malá obdivovala. Vytáhla je a rozložila na zem. Čas na nich udělal svoje. Několik krajek již bylo potrhaných a gumičky na rukávech zpuchřelé. Opomenout stalo také, že se jednalo o kousek, který dávno výšek z módy. Stejně ovšem byly z pravého hedvábí a pošité pravými perlami, které už některé odpadly. Zastavil se jí And tím dech. Neuměla tak dobře šít, ale kdyby požádala nějakou velmi šikovnou švadlenu, možná, že by je dokázala vyspravit.

"Ello?" ozvala se Astrid ze dveří. "Ty chceš jít na ten ples s nimi?" zeptala se tiše. Elena rychle schovala šaty do krabice. "Nevím," zalhala. Na ten ples ani tak nechtěla, ale musela najít svou matku. Její naděje na lepší život, než pachtit se tady s nějakou otravnou prací. "Nechoď tam, nestojí ti to za to. Stejně o takový druh zábavy nestojíš," přistoupila Astrid blíže a prohlédla si šaty. "Ty bys nestála o to stát se na jeden den princeznou, obléknout si tyto nádherně hedvábné šaty, podívat se do královského paláce a vypadnout z téhle díry?" zeptala se Elena. " A kdo ne," zavrtěla hlavou Astrid a přejela rukou po ručně vyšívaný j světech. "Uměla bys je spravit?" zeptala se. "Nevím," vytáhla je Astrid z krabice a pořádně si je prohlédla. Svým pohledem zkoumala látku a po chvíli pokývala hlavou a konstatovala: "Já možná ne, ale Julienne určitě ano. Zítra se jí zeptám."
"Zítra už je pozdě," mávla nad tím zklamaně rukou. Zítra v šest hodin již začínal ples a vyjet t domu už se muselo nejméně dvě hodiny předem, jestli předem, jestli se chtěl stihnout závazek celé slavnosti. Zatím se ještě Tistern nedočkal sněhové pokrývky, ale mrzlo až praštilo. Na půdě byla pořádná kosa. "Jestli tam chceš opravdu jet, jdi se vyspat, ať nemáš kruhy pod očima. Julienne stejně peče nioninky, takže spát snad ani nepůjde." Sladké pečivo, nioninky byl vyhlášené po celém Tisternu a každá rodina měla svůj vyladěný recept po mnoho generací. Elena by snad přes všechny problémy zapomněla, že se blíží ty největší svátky v roce.
"Pokusím se s nimi něco udělat," pravila Astrid nakonec a přehodila si šaty přes ruku. "Dobrou," usmála se a odešla.

Elena se ale nevydala spát. Měla plnou hlavu starostí s zítřejším dnem. Na jednu stranu se ho obávala a na druhou se ho nemohla dočkat. Do neznámých končin nikdy nevkročila. Pozvánka, kterou stále měla pod polštářem od Anthonyho byla jen přítěž. Nevěděla, jestli stojí za to jít na ples a hledat svou matku. Možná, že ji odložila a ani se nezdráhala. Tohle nemělo padne řešení. Zkrátka musela přesvědčit madam, aby jí vzala sebou. Pozvánku pro sebe má.

***

Anastázie seděla na své posteli a zamýšleně hleděla na své plesové šaty. Vlastně ani netoužila po tom, aby se bohatě provdala a udělala všechno, co matka chce. Netoužila být nejkrásnější dívkou na plese. Jediné co jí pronásledovalo byl Philip. Viděla ho všude, ať šla kamkoli. Pokaždé se k němu v myšlenkách vracela. Byla tak blízko svého vytouženého konce. Všechno jí to Ella zkazila, všechny naděje na štěstí. Neměla šanci, že ho ještě někdy uvidí. I přesto všechno co udělal její srdce stále patřilo jemu. Odpustila by mu cokoli a nenáviděla se za to, že na se s ním na truc nebavila a odmítala ho. Nyní byl neodvratně pryč a ona s tím nemohla nic udělat. Ve skutečnosti to byla pořád ta zamilovaná Anastázie jako dřív. Dokonce i její sestra měla lepší život, alespoň nějaké to dobrodružství. Ona se svou krásnou tváří jen vymetala plesy. Ale co jí to bylo platné, když s ní všichni jen chtěli tančit a mluvit se jim nechtělo. Co by dala za to, aby se mohla jako venkovské holky producírovat kamkoli se jí jen zachtělo.
Nešťastně hleděla na obrázek Philipa, který ji kdysi věnoval, když odjížděl do sousedního kraje, aby ho měla stále při sobě. Milovala ho celou svou duší a teď se měla vdát. Ale to přece byl vždycky její sen, ne? Vždycky. Ale ne teď. Viděla v jaké jsou situaci a když ona selže nebude už cesty zpět a ona se bude muset dívat na to, jak jim seberou dům a vyženou je na ulici. Zítra nesměla zklamat. Nejlepší by bylo obmotat si okolo prstu nějakého boháče a přinutit ho, aby si jí vzal. Bylo by to ale zdlouhavé. Aby se svatba urychlila, šlo to udělat jen jedinou cestou. O té nechtěla ani slyšet, ale matka měla jasno, pokud to nijak jinak nepůjde. Někoho okouzlit byla jedna věc, ale svést někoho, aby s ní mohl mít dítě před svatbou byla věc druhá. Tenhle matčin plán se jí ani trochu nelíbil. Nesnášela jí za to.