Madam Tremainová spokojené seděla v salonku a ještě v půl jedenácté večer usrkávala bylinný čaj. Na skleněné tabulky v oknech bubnovaly kapičky deště. Venku byla pořádná průtrž mračen a tak zbývalo  jen doufat, že se zítra vyčasí. Porozhlédla se kolem. Všude bylo plno bílých květin, lilie a růže, jak ve vázách tak v miskách. Jejich vůně byla až nepříjemná. Motala se ji z nich hlava. Stejně ale pohled na to všechno byl dechberoucí. Byla na sebe pyšná, že všechno zvládla zařídit zcela sama. Tahle svatba musela být pompézní a doufala, že přesně tohohle efektu dosáhla. Najednou se ozval tichý zvuk zvonku nad vchodovými dveřmi. "Kdo tohle může být v tak pozdní hodinu?" podivila se a nerada se zvedla ze svého pohodlného křesílka.
Rychlejší ovšem byla Astrid, která už otvírala vchodové dveře a podivila se nad nově příchozím. Její vyděšení výraz ale po chvíli mluvil za vše. Podívala se na madam Tremainovou. "Madam, je zde lord Philip a..." nestihla říct nic dalšího, protože se jí mladík skácel k zemi, že ho jen tak tak zachytila, aby si nerozbil hlavu o práh. "Platím," zamumlal a zvedal se na vlastní nohy. Madam Tremainová zůstala otupěle zírat na Philipa, který se potácel směrem k ní. Táhl z něho smrad nějaké ušmudlané krčmy a byl cítit alkoholem. Když si ho při světle svic, které Astrid držela v rukou prohlédla, zjistila, že utržil několik zranění. Z nosu mu tekla krev a oko měl celé fialové. Nevyhnul se ani dalším modřinám a pohmožděninám. Do téhle chvíle netušila, že by kdy přehnaně pil, či chodil do takto pochybných podniků. Tohle mu nebylo podobné. Začala se obávat, jak asi bude vypadat ráno. "Ehhm... Co tady děláte?" zeptala se ho madam Tremainová, aniž by čekala na odpověď. Pomohla Astrid promočeného Philipa přenést do salonku a usadila ho na židli. "Co má tohle znamenat?" osopila se na něj. "Kde jste přišel k těm zraněním!" ptala se na tu samou otázku pořád dokola.
"Myslím, že již můžete jít," obrátila se směrem k Astrid, ale ta v její blízkosti nebyla. Rozhlédla se okolo a spatřila jí v chodbě jak pozoruje dvůr. "Co je?" rychlými kroky k ní došla. Ve tmě spatřila nějakou siluetu, jak k nim míří. Musel to být nějaký muž. "Ať zaplatí, jinak příště dopadne ještě hůř!" zavolal na ty dvě z dálky. "Prosím vás pane, co tady děláte, na mém pozemku!" osopila se na něj madam Tremainová hrubým hlasem. "Říkám vám, že jestli nezaplatí, tak skočí ještě hůř on i jeho povedený bratříček a ať se tam už nepovažuje znovu ukázat, jinak s ní bude amen," zakřičel na ně znovu přes hlasitý déšť a nasedl na koně a odjel. Ztratil se ve tmě tak rychle, jako se tam objevil. "Co má tohle znamenat, ten rámus," přispěchal do chodby pan Leroy, který nevypadla příliš odpočatě. Pořád byl ve svém obvyklém úboru a jistě něco zařizoval v kuchyni. Možná, že dnes snad nebude ani spát. "Máme návštěvu," konstatovala sušše madam a ukázala do salonku.

Philip mezitím stihl usnout s nemělo cenu ho probouzet. Nenapadlo jí ani jediné kloudné vysvětlení, proč je Philip tady, úplně ani mol, a nejspíš ho sem přivezl onen podivný muž, který se dožadoval nějakých peněz. Jakmile všechno objasnila panu Leroyovi, nejprve jen mlčel. "Navrhuji ho obléct do suchého, jinak ještě dostane zápal plic a neprodleně ho odvézt k Aweryovým." Madam Tremainová prikyvala. Kdyby se zítra neměl ženit, někdo mu nevyhrožoval před domem Tremainů, tak by ho nechala spát tam, kde je. Jenže tohle byla bezvýchodná situace. Začínala pochybovat, zda je tenhle muž oděvy pro její dceru.

Jakmile byly všichni tři v kočáře, vydali se společně s kočím do Lisburnu. Po tmě a v dešti to nebyla zrovna příjemná cesta. Kapesní hodinky pana Leroye ukazovaly kolem jedné hodiny v noci. Netušila, jak mohlo uběhnout tolik času. Philip během cesty mumlal nesmysly, ale víceméně pořád spal. Konečně kočár zastavil před domem Aweryových. Kočí rozevřel paraple, aby mohla madam Tremainová pohodlně vystoupit a příliš nezmokla. Pan Leroy podpíral Philipa, když se vypotacel ven. Madam úporně zvonila, ale dlouho nikdo neotevíral. Po nějaké době ale přeci jen přišla nějaká služebná s ospalým očima a přes noční košili měla přehozený jen tenký svetr. "Madam...." divila se, kdy spatřila ve tmě její tvář. "Okamžitě zavolej pana a paní Aweryovy." poručila jí, ne se stačila na cokoliv jiného zeptat. "Rychle!" snažila se jí popohnat mezitím, co se nasoukali všichni do chodby. Philipa, který se probral, posadili na křesílko a dal se o něj nestarali.
Konečně se po chvíli připotácela s hudráním paní Aweryová s jejím mužem, oba v nočním úboru čelí rozespalí. Rámus musel vzbudit i Garetha, který se objevil na schodech. Jeho pohled ovšem spočinul na jeho bratrovi. Rychle se k němu vydal.
"Pane bože, co se musí stalo," spráskla ruce paní Aweryová nad synovo zraněními. "Přinese obvazy a vodu," rozkázala služebné, která se pro ně hned rozběhla.
"Objevil se před mými dveřmi s někdo mu pak vyhrožoval, prý něco dluží..." podotkla madam Tremainová a podívala se opovržlivě na Philipa a poté na jeho rodiče. Pan Awery se poškrábal na své bradce a něco si mumlal pod fousy.  Paní Aweryová vypadala velmi zděšeně a svého syna začala ošetřovat sama. Vysvětlovala, že se nikdy Philip takto nechoval a nikdy moc nepil. Madam Tremainová trvala dále na svém. Trvalo dlouho, než byl Philip umytý od zaschlé krve.

"Možná, že ten muž měl důvod, proč mu vyhrožovat," promluvil té noci poprvé Gareth. Ukázal otci nějaký papírek, který vytáhl z bratrovi kapsy. "Podívej se na to," promluvil k němu. Pan Awery snad ztratil veškerou barvu v obličeji. Madam Tremainová mu bez varování papír vytrhla a prohlédla si ho. Oněměně na něj zírala, dokud se na něj nepodívala v paní Aweryová. Spráskla ruce a zoufale se rozbrečela. Pan Awery také jen koukal do prázdna. Jen Gareth nevypadla, že by se to nějak dotklo. První se probrala madam Tremainová. "Ehmm," odkašlala si a prohlédla všechny zkoumavým opovržlivým pohledem. "Musím vám oznámit, že se svatba ruší a teď mě omluvte, odcházíme...."
Vypadla rozčileně a vyděšeně zároveň. "To ale nemůžete," ozval se za ní hrubým hlasem brunátný pan Awery. Madam Tremainová už ale nasedla do kočáru a poručila, ať se okamžitě rozjedou zpět domů. Měla pocit, že snad nikdy nebyla tak rozčilená. Nikdy. A to bylo co říct.
Pan Leroy na svou paní jen valil oči a snažil se odhadnout, co se to vlastně stalo. Po chvíli přece jen sebral odvahu a zeptal se. "Jestli mohu být tak smělý, co stálo na tom papíru."