Náboj mu prosvištěl kolem ucha. Kdyby neutíkal rychlostí závodního běžce, srdce by mu vynechalo několik úderů úlekem. Ale takhle měla aorta pěknou zátěž na to, aby si dovolila zastavit se. Nevěděl, jak dlouho běžel, jak daleko je od stodoly nebo jestli neběhá v kruhu. To, co věděl, bylo to, že ty hovada se ho drží jako klíšťata. A vůbec jim nedělá vrásky střílet po něm za bílého světla.

Další výstřel pročísl vzduch. Tentokrát byl dostatečně daleko. Zabral. Svaly se mu napínaly, nohy kmitaly vzduchem. Představil si, že uhání přes hřiště. S míčem. Přímo za nepřátelskou linii, kde se musí trefit do branky. Soupeři jsou mu v patách a chtějí ho obrat o jeho vítězství. Ale on se nedá! Je rychlejší! Je vítěz!

Kameny střídaly písek, písek střídal vysokou trávu. Z domova byl zvyklý utíkat i po nerovné ploše. Trénoval na různých površích, i když se mu Max posmíval. Teď by se mu leda vysmál on, kdyby upadl na prvních kamínku, který by se mu postavil do cesty.

Steve vnímal každou překážku, všiml si jí dřív než mu mohla uškodit. Pracoval s dechem, potlačil paniku a uzavřel ji ve skříni. Běžel pro svůj poslední kop, který nesmí netrefit. Protože pokud zpomalí, šlápne vedle, zakopne nebo rovnou spadne, oni trefí jeho. A veškerá práce, veškerá dřina bude k ničemu. Když mu to ani nezachrání život.

Po celou cestu, kdy si všimli Stevova úprku, za sebou slyšel hlasy. Nadávaly, hulákaly a volaly na něj. Jednou blíž, jednou dál. Potom se střídaly se střelbou. A teď? Utichly. Vítr mu hvízdal okolo uší. Slyšel mořské vlny tříštící se o útesy. Kam to zaběhl?

„Ztratil jsi je! Zastav, Stevene!"

Nepřibrzdil ani v okamžení nezastavil. Místo toho sjel do nejbližšího křoví. Cítil, jak ho pálí kůže. Některé větývky mu poškrábaly tvář, jiné se zachytily o oblečení. A také si při tom sklouznutí roztrhl rifle. Sáhl si na holou kůži na noze a rukou prudce trhl, když jím projela krátká, zato intenzivní bolest. Spálil se. Ránu si zkontroloval, ale nevypadalo to tak hrozně, jak mu tlak napovídal. Dezinfekcí by ale nepohrdl. Jenže teď měl jinou starost.

Vykoukl ze svého provizorního úkrytu a snažil se v dáli vypátrat jakýkoliv pohyb. Vítr si pohrával s travnatým výběžkem, jinak o sobě nic jiného nedávalo vědět. Ticho před bouří.

„Ach ne!"

Hlasitý povzdech byl jako gong přímo u Stevovy hlavy. Vykulil oči a hrdlo se mu stáhlo úlekem. Teď mu rozhodně srdce vynechalo několik úderů. Prudce trhl hlavou do vzduchu, odkud ten hlas šel. Nad ním se tyčil ten kluk, co se na něj ve stodole nalepil a po celou tu dobu s ním musel běžet, i když ho neviděl.

„Ty je vidíš?! Kde? Kde?!" vyjekl, ač se snažil mluvit potichu. Ale panika si rozrážela dveře jak Jack Nicholson v Osvícení. Díky tátovi ten film viděl nespočetkrát!

„Nikde," promluvil smutně ten divně oblečený, ulízaný kluk. Steve se zašklebil.

„A proč to říkáš, jako kdyby to byla škoda?! Nevím, jak ty, ale já mám v plánu lepší věci než se tu nahánět s bandou magorů od divadla!" hlas mu opět začal gradovat, přičemž se postavil. V noze ho zaštípalo, ale ignoroval to. Takových hloupých zranění měl nespočet. Nehodlal z toho dělat vědu.

Kluk si povzdechl a podíval se na něj. Steve si tipl, že musí být tak stejně starý jako on. Ale když se mu koukal do očí, tak mu přišlo, jako kdyby byl tak o dvacet let starší.

„Měli jsme je odvést od Charlotte, teď se k ní mohli vrátit. Utíkal jsi příliš rychle," v hlase špinavého blonďáčka zazněla výčitka. Steve přimhouřil oči a zakýval před ním prstem. Když si uvědomil, co dělá, tak ho zase dal dolů.

„Tak sorry, že jsem si snažil zachránit život! Však ona bude v pohodě! Beztak jsou to její kámoši!" protočil oči a rozhodl se pro teď zmapovat okolí. Je v jakési prdeli, kam ho Weberová dostala. A on se odtud dostane i bez její skvostné pomoci!

„Stevene, chápu, že jsi zmatený," nedal se odbýt ten kluk. Steve ho hodlal ignorovat. Opustil své místečko, držel se dál od útesů a postupoval vpřed. Stále se ohlížel. Pokud by se i stéblo trávy hlo jinak, tak by o tom věděl!

„To je tuze neomalené! Stevene!"

Vykračoval hrdě kupředu. Neměl cíl, ale taky nehodlal zastavit. Ať si ten otrava klidně běží za Weberovou. On ho nepotřebuje!

„Nejsem násilná povaha, ale ty mi nedáváš jiné možnosti."

Steve se uchechtl. Co míní udělat? Hodí po něm kámen? O něco zrychlil a věřil, že je ten kluk levej, protože přesně tak vypadal.

Zem se začala svažovat. Měl pocit, že v dáli něco vidí. Přimhouřil oči, rukou si zastříšil výhled a snažil se rozpoznat tvar před ním. Mohl to být dům.

Prudce přibrzdil, když neskutečné vedro vystřídala ledová sprcha.

„Co to do prdele?!" ulevil si. Dlaně okamžitě přitiskl na lokty v kožence. S hrůzou se zadíval na osobu před sebou.

„Kde?! Co to?! Jak?!" vykoktával ze sebe zmateně. Myšlenky mu hlavou vířily jako tornádo. Do oka dostal tik. Co se to tu děje?!

„Udrž se na v naprostém klidu, příteli. To, co pravila Charlotte je pravdivé. A já jsem tou spirituální existencí, jež jí následuje. Sebastian Kaldwin, guvernérův syn," napřímil se hrdě a natáhl k němu ruku.

Steve dokonale zamrzl. Prsty křečovitě svíral rukávy, v oku mu stále škubalo a čelisti ho začaly bolet, jak měl ústa v nepřirozeném úhlu. Kluk nebo Sebastian nabízenou dlaň stáhl a na tváři se mu objevil soucitný úsměv. Skvělé, soucítí s ním duch. Duch! Jeho mysl to nedokázala vstřebat. Jak vysvětlí tohle?! Že Weberová někde sehnala kluka, co prochází zdí?! Nebo to byl nějaký extrémně dobrý efekt, kdy ho polili ledovou vodou a on ho mezitím přeskočil, když na vteřinu mrkl?! Proč to nemůže logicky vysvětlit?! Proč?! Proč?!

Ruce neochotně odpojil od paží a stále ještě strnulý, roboticky sevřel spodní část tváře a promnul si ji. Čelist povolila a on se zase mohl tvářit normálně. V rámci mezí. Jelikož tady nebylo normálního nic!

„Fa ... fajn," dostal ze sebe po době, která mu přišla jako měsíc. Jen ta představa, že by tu ten čas měl strávit! By se asi zabil! Ale dost bylo k melodramatu!

Kluk nebo duch nebo Sebastian ho trpělivě pozoroval a vyčkával. Steve na moment zavřel oči, prsty si dál svíral tváře a snažil se přijít na něco. Na cokoliv. Cokoliv užitečného. Ale v hlavě měl úplně vymeteno.

„Co mám dělat?" vzdal veškerou snahu o nápad. Pustil si tvář a svěsil ruce podél těla. Připadal si náhle neskutečně malý. Přitom o hlavu převyšoval toho ducha.

Sebastianovi koutky se roztáhly, ale než stačil otevřít ústa, Steve ho zarazil.

„Ale nepůjdu se nechat zastřelit!" dal před sebe ruku v obranné pozici. Nikdy o sobě nepomýšlel jako o srabovi, ale v tenhle okamžik byl ochotný se jím stát. Protože pokud na ně počká a oni mu přijdou na kobylku, tak ztuhne a oni ho pošlou za tím černochem. A pak stejně skočí na Weberovou.

„Oni určitě stejně jdou po mých stopách, jak nějací stopařský psi, tak se u to svoji roštěnku bát nemusíš!" mávl rukou, zatímco se stále snažil vše vydýchat. Nádech, výdech, opakoval si.

Sebastian se zatvářil nechápavě. Obočí mu sjelo níž a mezi rty se mu vytvořila malá mezírka. Steve netušil s čím má problém, ale nehodlal to zjišťovat. Potřeboval se odtud dostat! Někam do bezpečí.

„Hele, támhle je osídlení, třeba nám někdo pomůže," navrhl, když se duch k ničemu neměl. Nevyčkal odpovědi, obešel Seba důkladným obloukem a pomalu se rozeběhl z čím dál strmějšího kopečka.

„Stevene! Vyčkej!"

Ozvalo se mu těsně za zády. Odmávl toho Weberovic mazlíka a během několika vteřin stanul na rovné ploše. Ramenem mu projela ledovka. S heknutím, které se mu částečně zadrželo v hrdle, odskočil. Vyčítavě probodl Sebastiana pohledem.

„To už nedělej!" zasyčel na toho pitomce, co se tvářil jako štěně, které se jakoby nechtěně vyčůralo na podlahu.

„Omlouvám se, síla zvyku," tiše se zahihňal, až z toho Steve zacítil, že to ten duch udělal schválně nebo mu to aspoň udělalo radost. No, on být mrtvý, tak asi taky bude provětrávat lidem kožichy.

„Něco si chtěl?" vypálil na něj Steve, zatímco si třel prochladlé rameno.

„Ano, měl by jsi být na pozoru. Netušíš, jaké existence tu přebývají. Mohou býti nebezpečné."

„No nekecej, Sherlocku!" ironicky mu odsekl.

„Sebastian," opravil jej Sebastian. Steve zamrkal, když duch nepochopil tu narážku. Zapomněl v jakým století se to prý nachází. Že nikdy nedával pozor!

„Tak já jdu," nechal ho stát na místě a vydal se obezřetně k obydlí. Široko daleko se nenacházelo nic víc než ty dva domky, chlív a přístěnek pro koně. Pokud někdo v domech bydlel, už ho musel mít v merku.

Snažil se opatrně našlapovat i přes štípání v ráně. Nepotřeboval si ulevovat. Nic to nebylo.

Do zorného pole se mu dostal středověce oděný ulízan. Podíval se krátce na Seba, který si to vedle něj vykračoval, jakoby se nechumelilo.

„On tě nikdo nevidí, co?" zeptal se na něco, co bylo zřejmé.

„Ne. Nevidí, neslyší ani necítí."

„Tak proč tě vidím, slyším i cítím já?" musel ze sebe dostat jednu otázku z miliona, která se mu tlačila na mysl.

„No ... netuším," tvář otočil ke straně. Mohlo to vypadat, že tam něco hledá, ale Stevovi bylo jasné, že mu lže. Sprostě a do ... a za zády.

„Tak si to nech pro sebe," utrousil potichu. Před ním se nalézal menší plot. Přeskočil ho a ocitl se v zákrytu. Kolem něj povlávalo prádlo. Slétl očima po svém oblečení. Pokud skutečně jsou v minulosti, což bylo samo o sobě enormně šílené, měl by se převléct. Měl, ale moc se mu nechtělo.

„Ano, měl by jsi změnit oděv," přečetl mu myšlenky Sebastian, stále zevlující v dost nepříjemné blízkosti. Osobní prostor mu taky zřejmě moc neříkal. Kdyby se na něj podíval, tak by v jeho očích viděl vlastní odraz.

„Řekni mi něco, co nevím!" utrhl se na něj Steve a vykročil podél běloskvoucího prádla k něčemu, co by si mohl obléct. Strhl ze šňůr košili a kalhoty, které nevoněli žádným solidním pracím práškem. Prakticky nevoněli ničím jiným než přírodou. Rozvířeným pískem, hlínou a tím plevelem, který nutil lidi kýchat.

„Měl by sis pospíšit. Někdo by tě mohl zazřít a vskutku krádež je v mé době dosti trestána."

Steve poskakoval na jedné noze, jak se snažil dostat kalhoty přes boty, které si odmítal zout.

„Mluvíš, jak nějaká zatracená učebnice!" vyskákal ze sebe, div že neudělal piruetu. Naštěstí se mu povedlo nohavici stáhnout. Teď jen na sebe hodit tu příšernost.

„Jsem pouze slušně vychovaný gentleman, co ctí veškerá pravidla etiky i etikety. Ví, že slova je lepší volit opatrně, jelikož i ony jsou ostrou zbraní s dvousečným koncem."

Steve po Sebovi mrkl okem. Duch stál rovně jako pravítko a při své řeči se naparoval jako páv. Choval se jak on, akorát ve středověku.

„Chlape, mlč. Nudíš mě i Patrika," znovu vytáhl svýho imaginárního ducha, když sundal koženku i triko a nahodil místo něj tu divnou košili bez knoflíků.

„Co to máš na sobě za podivný obrázek?"

Zjevil se mu Sebastianův obličej přímo u tváře. Leknutím si div necvrnkl do trenek.

„Do prdele! Co je to s tebou?!" odskočil od něj, aby měli mezi sebou normální, hetero vzdálenost. Co na tom, že se zadkem praštil o plot, hlavně, aby byl co nejdál od toho podivína. Duch se zamračil a ruce v tom obleku na pohřeb, založil na hrudi.

„Se mnou dozajista nic není kromě té malichernosti, co se týče života a smrti. Jen jsem byl zvědav, podobné obrázky, z niž jednímž se honosíš, vídám pouze na zbytečných existencích," v hnědých očích se mu zlomyslně zablesklo. Steve přivřel oči a přitiskl si ruku na místo, kde měl pod košilí vytetovaného řvoucího tygra - pod klíční kostí na levé straně.

„Jo, v mý době to nosí jen ti nejodvážnější, takže se moc neofrňuj, pane kráso a dokonalost," popošel o dva kroky do strany, aby z další šňůry strhl kabát.

„To si vyprošuju, hovoříš o mě, jako bych se nad tebou povyšoval!"

Steve si nahodil kabátec, který mu končil nad koleny a jeho výraz ve tváři jasně říkal "To není špatné!". Na zem jej vrátilo Sebastianovo odkašlání. Vzhlédl k němu, aby se střetl s tím panovačným výrazem starého učitele historie.

„A ne snad? Však máš úplně dokonale tvarovaný pršák!"

„Prosím?"

Steve si levým ukazováčkem stiskl špičku nosu a vyjel s ní nahoru. Sebastian ohromeně pootevřel ústa a když se dostatečně vzpamatoval, nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„To vskutku nejsem já!"

„No to teda vskutku jsi!"

Steve se šklebil potěšením, když viděl, jak to ducha štve. Nejen to osočení, ale i parodizování. Jo, v brnkání lidem na nervy byl prvotřídní. A pak že neuměl na nic hrát.

Rád by se utopil v moři vlastní spokojenosti, kdyby se duchův výraz nezměnil z naštvaného na vyděšený.

„Stevene!" vykřikl jeho jméno a ukázal za něj. Skutečně se otočit nechtěl. Cítil, jak mu nohy pouští kořeny.

„Kdo mi to tu škube prádlo?" ozval se za ním příliš blízko hlas. Ženský hlas! Kámen mu spadl ze srdce. Úlevně si oddechl, ignoroval Sebův i nadále zhrozený výraz a otočil se. V mezeře mezi prádlem, kde ještě před chvilkou visel kabát, stála postarší žena. Usmívala se na něj a nezdála se mu nepřátelská jako ti rváči, co ho chtěli zastřelit. Tudíž se mohl odvázat.

Nahodil jeden ze svých nejkouzelnějších úsměvu.

„Zdravím, krásná paní. Jmenuju se Steve Pritchett a jsem vaším průvodcem po ráji," mrkl na ni, zatímco pohodil kabátcem dozadu, aby si mohl položit dlaně na boky. A přitom si představovat ty Celiiny.

„Co to ...?" zamumlal vedle něj připlující Sebastian, ale žena mu nevědomky vlezla do řeči.

„Ty jsi mi ale statný mládenec. Musím říct, že po ráji mě už dlouho nikdo neprovedl, ale můj muž by z tvé nabídky nadšený nebyl, hochu," zasmála se zvonivým smíchem, který by se spíš hodil k její dceři. Ale musel uznat, že to byla milfka.

Skousl si spodní ret, očima ji důkladně sjel a dal si záležet na tom, aby si toho všimla.

„Má škoda," pravil se zvlášť dramatickým povzdechem, kdy na pár vteřin útrpně přivřel víčka.

„Panebože!" zahuhlal si duch.

Steve otevřel oči, spráskl oblečení v dlaních a rozhlédl se kolem sebe.

„Nu, když mě zde štěstí nečeká, budu ho muset hledat jinde," znovu na ni laškovně mrkl, své nové a drahé oblečení si smotal do kopy, přitiskl si ho na hruď a chtěl jít dál.

„Ale, ale, ty nám skutečně ukradneš oblečení a drze si drhneš? To by nešlo!"

Sebastian se vedle něj uchechtl. Potlačil chuť po něm hodit nepěkným očkem. Místo toho udělal pár kroků zpět, na pravé noze se otočil k ženě a využil další ze svých zářivých úsměvů. Ona se i nadále netvářila nevlídně. Spíš to vypadalo, že by s ním skočila do seníku, kdyby ji její mužík nedýchal za krk.

„Omlouvám se, krásná dámo, nejsem zloděj od přírody. Dohnala mě k tomu banda pronásledovatelů, která si chce smlsnout na mé holé kůži!" přirazil si své oblečení na hruď a dramaticky přivřel oči, přitom ale ženu dál nenápadně sledoval. Chtěl se ujistit, že se mu chytá na udičku. Ale její výraz zůstal stejný. ...„A tak jsem se musel převléct, abych se jim ztratil!"

„Máš talent vše stonásobně zdramatizovat," místo ženy mu odpověděl Sebastian, kterého si ale všímat nechtěl. Přesto mu ujel tuze nevraživý výraz směrem k duchovi. Žena si toho bohužel všimla a s nepatrně pozvednutým obočím mrkla na to místo. Steve musel zachránit situaci.

„Nic jsem jim neprovedl a oni mi málem ustřelili kebuli!" vyjekl nahlas, až sebou ženština mírně trhla. Tohle její myšlenky určitě odvedlo od možné bludičky.

„Vstoupil jsi na jejich území. To stačilo."

„Nebohý hochu," politovala ho pěkná ženština, zatímco Sebastian byl vytěsněn. Steve se ušklíbl a pokýval hlavou. Ano, rozhodně tím nebožátkem byl.

„Pojď, jistě máš hlad. Na nějaký čas tě u sebe schovám, přeci bych nedovolila, aby se něco stalo takovému krásnému chlapci," přejela si prstem po linii rtů a z jejích očí zářila provokace. Pokývla mu rukou, otočila se a zmizela za prádlem. Steve ji potěšen sám sebou, následoval.

„Stevene!" zavolal na něj vytěsněný. ...„Stůj! Nemůžeš s ní nikam odejít! Může to býti past!"

Steve se prodral skrz bělostné oblečení a mávl na ducha. Rád by mu řekl, aby odplul za Weberovou, ale hodlal si udržet příčetnost. Nebude se bavit s něčím, co dokáže strčit ruku skrz jeho tělo.

„Pospěš, hochu. Můžou být blízko!"

Steve přidal do kroku. Opustil vlající prádlo a před ním se objevil menší domek.

„Již běžím," napodobil Sebastianovu vybranou mluvu, pokusil se i trefit do toho divnýho přízvuku a s radostí si užíval ty poznámky za svými zády. S Weberovou se k sobě úplně dokonale hodili!

Žena otevřela dveře a pokynula mu, aby vstoupil. Steve se širokým úsměvem překročil práh.

„Stevene! Neopovažuj se!"

Jmenovaný po něm rychle mrkl očkem, na tváři mu pohrával úsměv plný zadostiučiněný. Přeci nebude poslouchat nějakého hloupého ducha z dob krále Klacka.

Kdyby mohl být Sebastian výstražný maják, tak by teď blikal o sto šest. Steve si odfrkl, pousmál se na ženu a již plně stanul na dřevěné podlaze.

„Máte to tu skutečně moc pěkné," pochválil ženě, která zavřela dveře a proplula kolem něj. Konečně někdo, kdo nechodí skrz. Ale ženština na jeho chválu nijak nereagovala. Pokračovala do vedlejší místnosti. Zamračil se. Nechápal, proč došlo k té změně. To se jí už omrzel? Nebo tu byl někde mužíček a tudíž se před ním musela tvářit jakože nemá zájem? To už by pochopil.

„Stevene! Činíš největší chybu svého života! Máš ještě čas odejít!"

Div neskočil do stěny, když se vytěsněný zjevil a promluvil na něj. Navíc promluvil, aniž by si všiml, že tu vůbec je.

„Do prd ...," ulevil si tiše, když se rukou opíral o zeď. Podíval se na Sebastiana, který se tvářil úplně jako jeho máma. Jako moudrá sova, co snědla moudrost světa.

„Nech mě být!" zasyčel na něj, odpoutal se od země a zaběhl za ženou. Třeba mu pomůže najít nějakého kněze a on toho démona ulízaného vymítí!

„Myslím na tvé dobro! ... Stevene!"

Jeho jméno mu rezonovalo v uších zároveň s ranou, kterou dostal přímo do čela. Před očima mu blikalo tisícero hvězdiček. V uších pískalo a neměl nejmenší ponětí, co dělá jeho tělo. Nestačil si ani uvědomit, co se vůbec stalo, když ho druhá rána poslala do temnoty.