Vysoko na obloze se tyčí,
shlíží dolů do městečka,
jeho sluhové se pěkně třpytí,
usměje se na každého tvorečka.

Do smutných tváří,
úsměv plný radosti vhání.

Teplý dotek se nese krajinou,
hřeje z posledních sil,
možná hraje na usmířenou,
o poslední pohled zaprosil.

Pohlíží na mýtinu v obležení stromů,
zaslouží si ještě jednu poklonu.

Hřeje chladné ruce,
které ani nedoufali,
že se dostanou do jejich náruče,
za velký zázrak to považovali.

Ještě jednou, nebo dvakrát,
v tu chíli byli můj poklad.