Zapomenutá cesta,
zela ohlušující prázdnotou,
chodila po ní usměvavá dívka,
s červenou botou.

Voňavá kvítí nesla v ruce,
chtěla zaplout do jedné ráruče.

Jak se však rok sešel s rokem,
barevná barva z ní začala vyprchávat,
chtěla ji dohnat dlouhým krokem,
ta se začala rychle schovávat.

Samota ji do sebe pohltila,
na poslední chvíli se břehu chytila.

Rozlehlé mýtiny ji nestačily,
chtěla pryč,
zlostně se na ni tyčily,
zaburácela z plných plic.

Chtěla být objímaná,
rodina by byla zase známá.