Zahalena rouškou dne,
ovšem ne tak brzkého,
nejspíš je už odpoledne,
padá do něčeho měkkého.

Je to zelená peřina,
které všechny bolesti zakrývá.

Kdyby jí chtěl někdo namluvit,
jak by mohla poznat radost,
když neumí sama mluvit,
přivinula by se k ní paličatost.

Rázně by zavrtěla hlavou,
naznačila by to i rukou pravou.

Právě to je na nich vzácné,
že emoce neumí vysvětlovat,
ono by to nebylo zrovna dobré,
musela by s něčím dalším bojovat.

Radost kolem ní poletuje,
na každého člověka jednou usedne.