Slova a z myšlenek vytvořené hrsti,
které nejspíše nikdy neudělám,
mi protékají mezi prsty,
všechno jen neurčitě rozdělám.

Nikdy jsem se nenaučila,
abych lidem dříve odpouštěla.

Smutný výraz mám na tváři,
netuším, co si mám počít,
když splétám další lži,
chtěla bych na stezku odbočit.

Bojím se dne,
když skončím na samém dně.

Kde mám hledat pravdy plamínek,
když je se mnou spoustu vzpomínek?