Spoustu lidí,
tlačících se na sebe,
nejraději bych je dala do dvou lodí,
odvezla bych je za klid klidně do nebe.

Kdo mi dá ke klidu obrovský klíč,
nebo mám dostat jen sestřin míč?

Křik se ozývá ze všech stran,
nemůžu se pořádně nadechnout,
nedokážu snést tolik velkých ran,
potřebovala bych vydechnout.

Potřebuji ubrat, zpomalit,
kde mám ovšem ten klid najít?

Chci před hlukem utéct,
on je však dobrý běžec,
nechci se nechat hlukem upéct,
bude z něj i horolezec.

Je toho na mně moc,
kdo mi však nabídne tichou pomoc?

===
Tato básnička se mi psala sama od sebe, poněvadž jsem se ani nenadála a měla jsem ji napsanou. Bude to nejspíše tím, že se takto poslední dobou cítím i já samotná, všechno běží na plné obrátky, alespoň mi to tak připadá. Jako kdyby se nic nemohlo na chvíli zastavit, všechno  běží rychle vpřed.