Klidná krajina,
stromy se pohupují v tichu,
byla tmavě modře nabarvena,
nebyl tam žádný náznak hluku.

Právě tam,
chlapec a dívka sedí,
on jí to navrhl úplně sám,
do dálky zasněně hledí.

Co by si chtěla mít,
nikdy by ti to nemohl vzít?

Chlapec se otázal,
na dívčina slova nedočkavě čekal.

Hvězdu, hvězdičku,
odpověděla dívka s štěstím v očku.

Neupřímně se zasmál,
jako kdyby dívkou pohrdal.

Černovláska se na něj zamračila,
k dalším větám ho vybízela.

Tu by si nemohla mít,
hlesl naštvaně, chtěl již jít,
Ta hvězda je mi oddaná,
sílu mi každý den dává.

Dívenka houpala nožkami,
tloukla do skla bílými ponožkami,
které nebyli čisté jako ráno,
nebylo jim to přáno.

Tak si vezmu jinou hvězdu,
vyměním jí za černou brzdu.