Prázdný pohled vám věnuji,
V rukou nosím výmluvy a slova,
Která jsem se naučila ze sešitů,
Kde naleznu pouze stejné myšlenky, jež mě bodají a kousají v duši.

Můžete si o mně myslet,
Že jsem lakomá a povýšenost nosím po kapsách, měly byste si to rozmyslet,
Není to skutečně pravda,
Jenom se mám velmi ráda.

Každá bytost, ať už mladá či starší,
Na tom přece nezáleží,
By se měla nejprve zaměřovat na sebe,
Za okamžik až na ně, ji a tebe.

Mnoho lidí to nedokáže pochopit,
Kroutí hlavou a hlasitě křičí, dokáží se za chvilku rozohnit,
Že se člověk musí přemoci,
Když má pomáhat svému příteli.

Nedokážu stále pomáhat,
Když vím, že mi člověk přátelství a pomoc nebude na oplátnu dávat,
Připadá mi, jako kdyby si myslel,
že byl můj čin samozřejmostí a měla bych si svůj křik rozmyslet.

Mé nitro starostlivé se trápí kvůli lidem,
Kteří si to nezaslouží s drobným klidem,
Kterým nedokážu s radostí pohledět do tváře,
Nyní se chci a musím zhluboka a bez zbytečné zátěže nadechnout.

Uvědomit si a zapamatovat si,
Co je pro mě podstatné a co ne,
Nad čím mohu mávnout rukou a nad čím se zamyslím,
Abych slova upřímná volila.