Na město se sypal šedý popel a pokrýval všechno co mohl. Několikačetná zemětřesení způsobila pád mnoha budov a v úzkých uličkách, kde se tísnili prchající lidé, padaly obrovské kusy kamení. Každou chvíli z nebe spadl natolik rozžhavený kámen, že okamžitě zapálil cokoliv hořlavého při dopadu. Ty, které nezabilo zasažení vystřeleným kamenem, s křikem uhořeli. Pompeie zachvátily plameny a zoufalí občané v naději na záchranu prchali k vodě, k přístavišti, kde se na zdivočelých vlnách pohupovaly lodě plnící se uprchlíky.

Náhle se od břehů stáhla všechna mořská voda a lodě stále trčící v docích najednou dřely vysušeným dnem. Panika prostupovala davem, když se v dálce vytyčila do výše masivní mořská vlna tsunami a začala unášet zpět k přístavišti dávno uniklé lodě. Jakoby příroda říkala jedno: Nikdo z města neuteče.

Voda do svého chřtánu polapila celou pobřežní část, vtlačila velké lodě, bárky i galéry do těsných uliček a způsobila smrt několika stovek lidí. K tomu všemu na prchající občany padalo žhavé kamení a rozpadající se domy, které jim dříve sloužily jako domov, avšak to nejhorší mělo teprve přijít.

Naruto se musel zase skrýt do dalšího výklenku, jestliže nechtěl být rozdrcen pod tíhou padajícího kamení. Pokaždé, když slyšel, jak něco letí vzduchem, což poznal díky pronikavému pískání a prorážení vzduchu, dokázal se zavčasu schovat do úkrytu. Kolem něj vznikaly požáry, někdy musel přecházet mrtvá těla, v uších slyšel křik zoufalých lidí, drtivé rány ničící město se ozývaly ze všech stran...

Spěchal co nejrychleji to šlo. Do večera se situace ještě zhorší a už teď tu bylo daleko hůře dýchatelno. Nejednou se stalo, že se musel uprostřed běhu zastavit a vykašlat se, neboť mu prach stoupal do plic a příliš horký vzduch mu nedovolil se normálně nadechnout. Srdce mu zběsile tlouklo, očima pátral po náznaku cvičiště, které bylo dříve bylo součástí Rasova pozemku a konečně, jakmile zahnul a dostal se na hlavní cestu, zbledl děsem.

Půlka vily byla zřícená, tu dosud stojící polovinu olizovaly plameny, cvičiště blízko stojící, propadlé do základů a on nepochyboval, že ty velké kameny zavalily i celý sklad, kde měl být Gaara zavřený.

Opozdilí uprchlíci, kteří si až teprve nyní uvědomili, že nastal opravdu závažný problém, nedbali pozornost na utíkajícího otroka, místo toho obraceli zrak na jícen hory, odkud šlehaly vůbec první plameny ohně a prskaly přímo mezi vzdouvající se bouřkové mraky.

Naruto zatlačil na dveře a pokusil se je otevřít. Tušil, že budou nejspíš zamčené a tak je zkusil vyrazit. Stěny ještě jakžtakž stály, což mu dodávalo naději, že rudovlásek možná ještě žil. Rozhodně se jen tak nevzdá dokud ho nenajde. Nechtěl myslet na nejhorší. Musel alespoň najít jeho tělo a o pár vteřin později, kdy s ním dveře sváděly nelítostný souboj sil, konečně polevily a on vpadl dovnitř.

Ven se okamžitě vyvalil hustý prach a on se rozkašlal, kryjíce si ústa a nos, a na krátkou chvíli zavřel oči, dokud to nejhorší neopadlo. Rozkoukal se, zrakem pátral po hromadách kamení, roztříštěných regálů a věcí poválených všude kolem. Tím, že nad celým městem panovala tma, uvnitř téměř nic neviděl.

Naruto se nadechl a zakřičel: "Gaaro!"

Přelezl jeden regál, jenž mu překážel v cestě a rozhlížel se po místnosti. Vzedmul se v něm strach. Nikde ho neviděl. Nebyl tu ani žádný náznak krve, žádná krvavá prýskanice, ani jeho tělo. Byl skutečně na správném místě? Nelhal mu Danzou? Pokud ano, mohl ho zavřít kamkoliv...

Kde je? prolétlo mu hlavou, odvalil z cesty kámen, který nejspíše rozbit střechu a zůstal vězet uprostřed místnosti.

"Gaaro!" křikl znovu a nato se rozkašlal, jak při prudkém nadechnutí zároveň vdechl i prach. "Tak kde jsi...?"

Do hlasu se mu vkrádala zoufalost. Nebyl tady. Buď se mu povedlo utéct, což shledával nepravděpodobným, protože i on měl s těmito dveřmi potíž, nebo mu senátor lhal a rudovlásek byl úplně někde jinde.

Skousl si spodní ret, očima ještě naposledy přelétl místnost, když tu si něčeho všiml. Zpoza dřevěného stolu bezvládně čouhala bledá ruka zašpiněná od prachu. Stůl se prohýbal pod tíhou střešních tašek, ale držel. Mladý gladiátor neváhal a netrpělivě odhazoval všechny překážky, co mu stály v cestě.

"Gaaro," hlesl, jakmile odvalil poslední kámen a konečně spatřil jeho tvář.

Rudovlásek mírně zvedl hlavu, vysíleně zaryl nehty do dřeva a zamrkal, aby dostal z očí spadaný prach. Upřímně si myslel, že tady zemře. Zavalený pod tímhle vším, protože netušil, jestli pro něj někdo přijde, ani v to nedoufal. Pomalu se připravoval na jedno.

Naruto nechal na rtech vylézt úlevný úsměv a pomohl mu dostat se z dočasného úkrytu před padajícími objekty.

"Pro... promiň, promeškal jsem hry," hlesl ochraptěle Gaara a Naruto jen zavrtěl hlavou, přičemž uchopil jeho tvář do dlaní a ujišťoval se, že mu nic nebylo. Až na pár drobných modřinek a špinavému obličeji vypadal zdravě.

"To nevadí. Zvládneš jít?"

Ačkoliv Gaara kývl hlavou, tak jen co se zvládl postavit na nohy, vzal ho mladý gladiátor za pas a přehodil si ho přes rameno. Nechtěl nic riskovat. Vypadal slabě a dech měl těžký. Slyšel, jak kašlal a lapal po dechu. Určitě se mu pod tím stolem příliš vzduchu nedostávalo.

Naruto se dostal ke stále funkční fontáně, která navzdory ruchu kolem, poklidně pouštěla křišťálově čistou vodu. Kolem bylo mrtvolné ticho, až na tlumené burácení hory, praskajících ohňů a křiku lidí kdesi v dálce.

Světlovlasý Kelt opatrně pustil rudovláska a posadil ho na okraj fontány, kde se mladík ihned předklonil, držíce se za hruď a rozkašlal se natolik, že se podvědomě bál o své plíce. Jakoby je měl spolu s usazeným prachem vykašlat taky.

Naruto se musel taky zastavit a vzpamatovávat se z toho déle, než bylo třeba. Hlavní bylo to, že Gaara žil. Byl s ním, po boku a jakmile naberou síly, okamžitě utečou.

"Je taková tma," polkl Gaara, když zvedl hlavu a zadíval se na černé, kouřové nebe, kterým křižovaly blesky.

Netřeba říkat, že při pohledu na tu strašnou katastrofu se roztřásl strachem a nutil se, aby nepohlédl na mrtvá těla rozesetá všude kolem. Vnitřnosti se mu svíraly, srdce divoce naráželo o hrudník a to děsivější pohled byl na horu. Mocná nositelka zkázy chrlila ohromné množství kouře a chystala se znovu zatřást celou zemí.

"Musíme pryč," řekl Naruto.

Gaara se na něj podíval a rázně zavrtěl hlavou. "Ne, moje rodina byla v aréně, musíme pro ně."

"O bratra a sestru se bát nemusíš. Utéct stihli."

"A rodiče?"

Modrooký gladiátor se odmlčel. V očích mu zahrála lítost a tvář posetá kapkami krve se stáhla do zachmuřeného výrazu. Netušil, zda to jeho rodiče přežili, jenže vzhledem k poničenosti lože v to ani nedoufal. Temařin plačtivý výraz krátce předtím, než uhodila senátora do hlavy, napovídal tomu, že bylo již pozdě.

Gaara zalapal po dechu, postavil se na nohy a zadíval se směrem, kde dosud slabě vlály vlaječky velkého amfiteátru. Vzniklé ticho a Narutův výraz bylo dostatečnou odpovědí.

"Musím je vidět," zamumlal mladík a chystal se jít, když v tom se zastavil, protože jeho ruka byla chycena.

"Nemůžeš tam jít," řekl Naruto potichu.

"Já je musím vidět! Nemůžeš mi to zakázat!" zvýšil Gaara hlas.

"Jestli tam půjdeš, ztratíme další drahocenný čas! Akorát tak umřeme! To bys chtěl? Udusit se tady? Vždyť už teď se tu nedá dýchat! Prosím pojď," apeloval na něj prosebně, jenomže mladík stále zíral na vysokou zeď arény, kterak ještě stále vyčuhovala zpoza zbořených domů.

Rudovláskovi se dostaly do očí slzy. Takhle skončili? Zůstali aspoň bok po boku? Zoufale svěsil hlavu, kousal se do spodního rtu a z očí mu vytryskly první slzy. Jeho tělo se roztřáslo a z krku vyšel hlasitý štkavý zvuk.

Naruto uvolnil stisk a pomalu ho pohladil po rameni na uklidnění. Věděl, že to nezabere. Nemohl se s nimi jít ani rozloučit. Kdoví, co by je takové zdržení stálo. A on to nechtěl zjišťovat.

Naklonil se nad nižším mladíkem a vtiskl mu do špinavých rudých vlasů polibek. "Půjdeme dál na východ. Budou tam na nás čekat."

Gaara si volnou rukou otřel slzy z tváří a přikývl. Tohle byla hotová zkáza. Nikde nebylo ani živáčka, teplota prudce stoupala, špatně se dýchalo a požáry skákaly z jednoho domu na druhý. Těžko říct, zda se tohle obrátí k lepšímu. Nechal se chytit za ruku a odvést pryč. Jeho srdce přitom vysílalo do těla ohromnou bolest ze ztráty, že se nedokázal ani radovat z Narutovi přítomnosti. Začínal pomalu chápat, jak se musel Naruto cítit, když on přišel o své nejbližší. Takovou ztrátu nic nepřekoná.

Naruto věděl, že útěk z města bude trvat dlouho, jestliže půjdou po svých. Proto nemířil rovnou na východ, ale v naději na lepší pořízení šel směrem k netknutým stájím. Až na propadlý strop a rozšklebenou zemi před velkými vraty, vypadala poměrně dobře. Pustil Gaaru, dbal na něj, aby na něj počkal a sám vešel dovnitř.

Koně ustájení uvnitř byli tak vyděšení, že nereagovali na žádný pokyn. Pár jedinců se nacházelo v takovém šoku, že se nedokázali ani zvednout na nohy a jen co jim mladý Kelt dal příležitost, vzali nohy na ramena a tryskem utíkali pryč z města.

"Sakra!" křikl, když se mu vzpouzející kůň vytrhl z rukou i s otěží a přitom mu sedřel kůži na dlaních.

Zbýval jeden. Ihned poznal, že šlo o Gaarova koně. Ichibi se točil dokola ve svém boxu, kmital ušima a nervózně pohazoval hlavou. Zase byl o dost klidnější, než jeho společníci, kteří dávno vzali do zaječích. Navzdory tomu všemu se nedal na zběsilý úprk, když tu příležitost dostal.

"Pššš, no tak," šeptl snědý mladík ke koni, pomalu natáhl dlaň a pohladil ho po krku. Je to to nejvěrnější zvíře, jaké jsem kdy viděl. Bez svého pána nikam, prolétlo světlovlasému hlavou.

Zvíře pohodilo hlavou, zahrabalo kopytem a tlumeně zafrkalo, dokonce se nechalo chytit za ohlávku a v klidu vyvést ven před stáj, kde už čekal jeho majitel, což ho viditelně potěšilo.

"Tys neutekl," hlesl Gaara a přiblížil se ke koni, aby ho opatrně pohladil. "Museli být vyděšení. Není divu že utekli."

Blonďák v jeho hlase zaslechl doznívající smutek. Chvíli ho nechal, aby pomocí svého věrného společníka překonal úzkost a pak se s ladností vyšvihl na jeho hřbet. Natáhl ke Gaarovi ruku a mladík se ji ihned chytil.

"Držíš se?" zeptal se mladíka za svými zády a pocítil jeho paže kolem pasu, a následně, jak si o něj položil hlavu.

"Ano," zašeptal rudovlásek tlumeným tónem a Naruto obrátil koně na východ, který jemu samotnému dodával naději.

Předtím se tou samou cestou pokusil poprvé utéct. Ta byla nyní bohužel rozťatá vedví a stoupal z ní hustý kouř v doprovodu dlouhých plamenných jazyků, tudíž to musel vzít okolo.

Kůň se rozběhl tryskem pryč z města. Za jejich zády se rozprostírala zkáza velkých rozměrů, obyvatelé, kteří nestačili utéct, se tlačili v uličkách v zoufalé snaze zachránit si život. Z jícnu hory vystřelovaly obrovské žhavé kameny a při dopadu do dříve hojné krajiny dělaly obrovské krátery. Země se otřásala pod tíhou síly velké hory.

Mladí uprchlíci se hnali obrovskou rychlostí dál a dál na východ. Město se jim vzdalovalo, výkřiky umírajících a hněv hory znělo čím dám tím méně. Mladý gladiátor si ale nedal pokoj, dokud nebudou dost daleko. Tak daleko, jak to jen půjde. Velké kameny, které hora vystřelovala dopadaly daleko.

Gaara se neohlížel. Víčka pevně přimknutá k sobě, pažemi se držel co nejsilněji mohl pasu zkušenějšího jezdce, který se pro tohle narodil. Byl vážně skvělý jezdec a on si udržoval poslední ždibeček naděje, že bratra a sestru ještě uvidí. Zaměřoval se celou svou vůlí na jejich tváře, na dobré vzpomínky strávené v krásném městě, jež zanedlouho podlehne totální zkáze. Nechápal, proč se to dělo, čím si tohle zasloužili. Proč je hora musela připravit o jediný domov? Znovu se to dělo. Znovu musel utíkat před nepřízni osudu. Stejně jako v rodné domovině.

Najednou kůň zpomalil. Vydržel běžet několik mil, ale i jemu začínaly docházet síly. Navíc nesl na zádech poměrně těžkou zátěž. Nebyl zvyklý na dva jezdce a přitom uhánět tak daleko. Naštěstí ho ani jeden z mladíků nenutil běžet dál.

Ichibi vystoupal na vyvýšený kopec, odkud byl velkolepý rozhled. Přešel do kroku, než zastavil úplně, aby se vydýchal a světlovlasý Kelt ho vděčně poplácal po zpoceném krku. Dostali se daleko. Dost na to, aby unikli těžkému, horkému vzduchu a padajícímu kamení.

Pod nimi se rozprostíralo celé město spolu s přístavem. Modrýma očima se díval, jak doky mizely pod velkými vlnami. Voda zničila celé pobřeží, zaplavila úzké ulice a o zbytek se postarala hora. Všude vznikaly požáry. Hrůzná katastrofa brala životy a on si povšiml, jak většina občanů utíkala po svahu od Pompeií. Takže ne všichni v městě zemřou. Některým se skutečně podařilo utéct a on doufal, že mezi nimi bude i Kiba. Teď ale neměl čas to zjišťovat.

Jak se slunce klonilo k západu, což poznal jen díky pár nažloutlým paprskům odrážejících se od zaplavených ulic, ozvalo se další dunění. To tentokrát neslo jistou smrt.

Obrovský kouřový sloup se v několika dalších minutách zhroutil zpět dolů na horu a tam vytvořil to nejsmrtonosnější, co sopka kdy dokázala vytvořit. Směsice horkých plynů a vyvrženého magmatu se nezadržitelně řítila po svahu hory rovnou na město a ve vteřina smetla z povrchu zemského všechno, co Pompeie připomínalo. Smrtelná pokrývka zabila všechno živé, pokrývala město takovou rychlostí, že kdyby se v něm právě teď nacházeli, byli by na místě mrtví, sežehnutí horkým mrakem.

Naruto cítil, jak strach pohltil každou část jeho těla a nebýt koně, který se sám od sebe pohyboval, zůstal by přimrzlý na místě. Tajně doufal, že tuhle konečnou zkázu Gaara neviděl, protože to byl opravdu děsivý pohled.

M... musíme... hned... pomyslel si, neboť žhavé mračno pohlcující kdysi krásné město mířilo neuvěřitelnou rychlostí i směrem k nim. Pobídl unaveného, splaveného koně do cvalu a on se na tu hroznou zkázu přestal dívat.

Jen Gaara se naposledy ohlédl. Zrakem pátral po místech, kde dříve stála aréna, a když zmizela pod černým oblakem, vyslal k rodičům vůbec poslední myšlenku, doufaje, že bohové dají, aby ji vyslyšeli.

­­­­***

Aréna se bortila. Poslední zdi se propadly. Silné zemětřesení a burácení hory probraly napůl umírající ženu uváznutou pod sutinami. Ta cítila, že se blížil konec. Ještě naposledy se podívala na manžela po svém boku a na rtech se objevil mírný úsměv, avšak k jejímu velkému překvapení se její manžel probral.

Raso otřásl rozbolavělou hlavou, z níž stále stékala krev. Viděl dvojmo, v celém těle ho tepala nesmírná bolest, že se nedokázal ani zvednout. Proto jediné co mohl bylo obrácení se ke ženě a srdce se mu sevřelo. Cítil se příliš slabý na to, aby ji pomohl dostat se ven, natož postavit se na vlastní nohy. V tento okamžik se to zdálo tak šíleně nemožné. Doplazil se k ní co nejblíže to šlo a pevně stiskl její chladnoucí dlaň.

"Mě... měl bys... jít..." zašeptala k němu potichu Karura, když se čelem opřel o to její a zůstal k ní přitisklý.

"Copak... bych tě někdy zvládl opustit?" zašeptal ochraptělým hlasem.

Navzdory palčivé bolesti se usmála a z očí jí vytryskly slzy. Popel postupně pokrýval jejich vysílená těla, ona cítila jeho teplo, jeho dotek. S vytrácejícími smysly už toho moc necítila, avšak umírala s pocitem, že jejich děti žijí a ona zemře s milovaným mužem po boku.

Ve chvíli, kdy se ze svahu sopky spustil žhavý proud, došel až k nim a jednou provždy zakryl jejich těla. Zůstali k sobě přitisklí už navěky. Ani smrt je od sebe nemohla rozdělit. 

­­­­***

To by byl prozatím konec. Mám připravenou ještě jednu bonusovou kapitolu, která ukáže, jak nakonec všichni skončili a bude mít poněkud... otevřenější konec. Tento příběh vyšel na úžasných 29 kapitol a já vám všem moc děkuji za vaši neutuchající podporu. ^^  Jsem ráda, že jste tu byli až do konce. Nesmírně si toho vážím. <3

Oslavenkyně si řekla o šťastný konec a všichni se ho svým způsobem nakonec dočkají. Pompeie bylo krásné město s hojnou krajinou, dlouhá léta prospívalo a pak přišel výbuch sopky, který všechno smetl a následný smrtonosný proud město zakonzervoval v době své zkázy. 

Nuže, mám pro vás tedy poslední kapitolu a i mě samotnou mrzí, že je již konec. Snad se brzy sejdeme u něčeho podobného. :3 

Přeji pěkné počteníčko. <3