Ahoj~

Prve bych vás chtěla upozornit, že tohle bude poněkud delší kapitola. Vyšla na 2700 slov a přihodí se v ní dost důležitých věcí. :> 

Naruto se konečně utká s nejvíc nenáviděným mužem, možná se dočká spravedlnosti a zároveň to je poslední kapitola, ve které se objeví jak Kiba, tak Kankuro i Temari, ale nevěšte hlavu! Po konci příběhu, který tu za chvíli bude, mám v plánu ještě bonusovou kapitolu a právě v ní budou jejich osudy. Nabízí se jedna otázka: Přežijí to? 

Vesuv, neboli po jejich Vesuvius, vybuchuje a tak není čas zahálet. Sopka údajně město smetla během pár hodin, takže naši hrdinové mají těch několik málo hodinek k dobru, než dojde k totálně zkáze. Narazila jsem na jedno úžasné video, kde je průběh katastrofy popisován a nechala jsem se jím inspirovat, když jsem byla v pasti, takže kdo by chtěl vědět víc a detailněji, může mi napsat a já vám zkusím popsat link. :3

Upřímně jsem něco podobného nikdy nepsala a v příští, možná už poslední kapitole, se to ukáže. Rozhodně to není nic dokonalého, ale já se s tím spokojila. (Ještě aby ne, když jsem to vydala, ehem..) Snad se bude líbit~

Tímto se s vámi prozatím loučím a vy si užijte pěkné počteníčko~

***

Série silných otřesů mladého gladiátora shodila z hromady uprostřed arény a on sotva vyvázl s několika modřinami a sedřením do krve od písku. Potřásl blonďatou hlavou, až z krátkých vlasů odlétal písek, dostával se na nohy a při té příležitosti mu kdosi pomohl. Vyhoupl se tak na nohy o něco rychleji a věnoval Kibovi vděčný pohled, jenomže zůstal zaraženě zírat na jeho ošklivé zranění.

"To nic není," mávl správce spince rukou a zatlačil dlaní na pravý bok, kde měl hlubokou díru po meči a dodal: "Musíme odsud."

Naruto přikývl, dříve nadšený dav se teď mohl zbláznit, aby se dostal co nejrychleji z bortící se arény. Otřesy stále přicházely s větší a větší silou, základy amfiteátru se propadávaly a celá tribuna se ve vteřině propadla do podzemních chodeb. Smrtelné výkřiky zanikaly pod kusy drolícího kamení a oni byli svědky toho, jak se zdi kolem nich zbortily na hromadu.

Hora tlumeně burácela, otřásala zemí, chrlila do ovzduší černý sloup, který stoupal vysoko k nebi. Obrovský těžký mrak plný horkého materiálu narušil azurově modré nebe a o pár minut později se jal obsadit sluneční kotouč. Celá krajina se vnořila do děsivého šera a vzniklé horké mračno způsobilo počátky silné bouře. Nikdo z obyvatel nechápal, co se dělo a tak se běželi ukrýt do bezpečí svých domovů, doufajíc, že pokašlávání hory brzy ustane a oni budou moci pokračovat v oslavách.

Světlovlasý Kelt odtrhl oči od rozzuřené hory i vysokého černého sloupce halící přirozený zdroj světla a bez váhání se rozběhl k loži, ignoruje Kibův hlas, aby se vrátil. On musel zjistit, kde byl Gaara a věděl to jediný člověk...

Země pod nohama praskala, z natlakovaných děr vystřelil písek a při každém kroku měl Naruto pocit, že se nacházel na lodi uprostřed rozbouřeného moře. Zrychlil co to šlo a pak si všiml zásadní věci: lože byla zničená, pokryta dřevěnými trámy a rozpadlými kamennými sochami.

Celá jeho bytost křičela, aby se obrátil a co nejrychleji upaloval z tohoto místa. On ale nemohl. Musel z Danzoua dostat odpovědi, jít si pro Gaaru a pak teprve utéct. Tady zůstat nemohli. Měl nepříjemné tušení, že tohle byl jen ždibec toho, co teprve nastane, že rozzuřená hora ztratila trpělivost.

Naruto se zastavil a oči se mu zaleskly volně uvolněnou zlostí. Jeho cíl se nacházel přímo před ním, ležel v písku a vypadal omráčeně. Nejspíše ho poslední mocné zemětřesení shodilo z vrcholu lože na zem. Neváhal a rozběhl se přímo na něj, nedbaje na Kibu, který se ho i se svým zraněním snažil dohnat, avšak vzduchem se neslo zlověstné bručení, které mladého šampiona města přinutilo zmrznout na místě jako sochu.

Z černého oblaku nad jejich hlavami se začal snášet šedý popel a vyvržený prach. Další z mnoha nadcházejících výbuchů vyšlehl nad jícen sopky rozžhavené plameny a s ním velké kusy horkých kamenů. Vzduch začínal být mnohem hůře dýchatelný, než dosud.

Modrooký gladiátor to ignoroval, stále se přibližoval, než se zastavil u ležícího Danzoua s odvrácenou hlavou. Zatínal volnou ruku v pěst. Měl sto chutí do něj zarazit meč, jenže bylo ještě moc brzy. Místo toho se chystal podívat, zda byl vůbec ještě naživu, avšak černovlasý muž prudce otevřel víčka, sáhl pro vlastní meč u pasu a švihl s ním s takovou rychlostí i přesností, kterou by u takového muže nečekal.

Mladík couvl o několik kroků dozadu, krátce pohledem sjel na předloktí, na němž ulpívala čerstvá sečná rána a postavil se do bojového postoje. Možná to byl mnohem větší čipera, než očekával. I po těch letech. Nedal na snědé tváři nic znát a pomalu začal kroužit v půlkruhu, stejně jako starší protivník.

"Přišels umřít, chlapče? Chceš stejnou smrt jakou měli rodiče?" pronesl muž chladným hlasem, štěrkovitým jako písek.

"Ne, já dnes neumřu," sykl snědý mladík a čekal na první výpad.

Senátor se uchechtl a mírně kývl směrem k probuzené sopce. "Bohové to vidí jinak."

"Na moji smrt se netěší," zavrčel a bez varování, či zaváhání byl první, kdo zaútočil.

Temari se s prudkým kašlem převalila na břicho a dostávala tak z plic těžký prach. Na malou chvíli ztratila pojem o tom, co se kolem dělo, avšak když se podívala na situaci, srdce se jí roztlouklo děsem. Měla štěstí, že ji dřevěné trámy přidržující clony proti přímému slunci, nezasáhly přímo a pouze o ní takříkajíc zavadili a shodili ji.

"Kankuro? Matko? Otče?" hlesla ochraptělým tónem a pomalu se opřela kolenem o rozechvělý kámen.

Přes obličej jí padaly vlasy a na čele cítila teplý čůrek krve. Jiné vážnější poranění naštěstí neměla. Možná poněkud utrpěla její sedřená kůže.

"Sakra," sykla a zrakem pátrala nejprve po bratrovi, který jí byl blíže.

"Jsem tady!" zaslechl bratrův hlas a okamžitě se za ním vydala.

Přelezla kus ze sochy bohyně Venuše a odházela několik větších kamenů, načež zahlédla Kankurovu hlavu a následně paži, která šmátrala ven skrze sutiny. Naštěstí ne tak velké, aby mu zlomily vaz nebo způsobily trvalejší zranění. Rychle se po jeho paži natáhla a pomohla sourozenci na svobodu. Stejně jako ona, se i Kankuro chrčivě rozkašlal, dostávaje tak z plic vdechnutý prach. Na pokožce mu ulpíval prach a šupinky krve z rozseknutých ranek v obličeji.

"Co se stalo?" domáhal se potichu odpovědi a dlaní si otřel lepkavý prach spojený s jeho vlastním potem.

"Vůbec nevím," hlesla potichu a obrátila se k místu, kde seděli jejich rodiče.

Zbytek osazenstva v loži byl rozmačkán pod kamením a trámy a pár římských vojáků s černým brnění taky schytali přímý úder. Krvavé cákance všude kolem značily o tom, že z nich nic jiného ani nemohlo zbýt.

"Matko! Otče!" vykřikla dívka napůl hystericky.

Matku nalezla zaklíněnou pod velkým dřevěným trámem a vedle ní ležel otec, pod jehož hlavou se tvořila velká krvavá kaluž. Nebylo jisté, zda ho něco udeřilo do hlavy, nebo si to způsobil pádem, ale vypadal, jako by byl mrtvý. Pobledlý mladík k němu s rozechvělýma rukama poklekl, v hlavě prázdno a nevěda, co si v této situaci počít. Všechen kyslík se mu zasekl v plicích a se stoupající panikou zvedl oči k sestře, jež se snažila odvalit velký trám z matčina těla.

"Pomoz mi!" křikla po něm sestra vysíleně a se slzami na počátku bezmocně svěsila paže. "Nemůžu... Nedokážu... s tím..." hlas se jí zlomil a ona zatnula čelist a obrátila oči v sloup, aby zabránila slzám.

Karura zatřepala víčky, dostala z nich částečně prach a rozmazaným zrakem pohlédla na svoji dceru. V ústech měla pachuť krve, stékala ji z obou koutků úst a bolest se rozlévala vrchní částí těla. Spodek necítila už vůbec. Dost možná měla přelomenou páteř a skřípnuté nervy. Vtlačily se jí do očí slzy. Nedokázala ani pozvednout dlaň a uchlácholit vlastní dítě.

"B... bě... běžte," zašeptala vysíleným hlasem. I jedno jediné slovo ji ubíralo to poslední, co jí z života zbývalo.

Temari tvrdohlavě zavrtěla hlavou: "NE! Nepůjdu pryč! Jestli máme odejít tak spolu! Kankuro pomoz mi!"

Jenže mladík se nemohl ani pohnout. Tápal prsty po otcově hlavě a snažil se zjistit jeho stav, ač bylo nad slunce jasné, že takto velká kaluž znamenala jedno.

"Nn... Ne... pos... poslouchej," hlesla namáhavě Karura, konečně se jí povedlo pozvednou dlaň a položila ji na Temařinino koleno. "Na... najdi... bratra... a-a... běžte. Prosím... Utečte... Od pasu dolů... nic necítím... K-kdybys... to... zkusila odvalit... akorát mi tím... ublížíš..."

Tón jejího hlasu slábl. Každé slovo pro ni bylo utrpení. Nakonec spustila víčka, aby si krátce odpočinul a nabrala dech do plic. Přes tu krev nahromaděnou v ústech se však prudce rozkašlala a tělem ihned projela nesnesitelná křeč rozdrcené tkáně.

"Běžte!" křikla na jeden prudký nádech, načež se zvládla uklidnit a nyní jen nehnutě, s plně rozevřenýma očima jemně naklonila hlavu a podívala se na staršího syna, a o něco tišeji řekla: "Běžte..."

Temari pevně zatínala zuby, zarývala polámané nehty do těžkého kamene a sledovala matčinu těžce se zvedající hruď. I kdyby Kankuro připojil své ruce k odvalení kamene, nehnuli by s tím ani o píď. Byl příliš těžký a další mohutné otřesy rozvibrovali to, co z lože zbylo.

"Promiň," šeptla dívka, sklonila se k matce a naposledy se k ní přimknula.

Vzduchem se řítily obrovské kameny vyvrhnuté z jícnu sopky. Daleko horší byl však šedý prach a popel, jenž se začal snášet dolů jako dešťová přeháňka a ihned pokryla vše ve městě. Na rozbořených domech, ulicích i prvních obětech se tak objevila popelavě šedá přikrývka.

Temari proto rozloučení již déle neprotahovala. Se staženým srdcem vstala od umírající matky, popadla strnulého mladšího sourozence za paži a táhla ho jakou nějakou přítěž pryč z lože. Slzy jí přitom stékaly po horké, špinavé tváři. Ani s otcem se nemohli rozloučit. Proto se neohlížela, nechala své rodiče za sebou a do uší se dostal první vzlykavý zvuk bratra. Musela zůstat silná a najít Gaaru, avšak nejprve bylo třeba získat odpověď.

Natočila tvář a podívala se dolů do arény, kde starší a zkušenější dostal mladého gladiátora na záda a ten se snažil seč mohl, aby odrazil smrtelné údery.

"Ještě musíme něco vyřídit," zamumlala a podívala se přímo na Kankura.

Mladík si s popotahováním utřel sopel pod nosem a mlčky přikývl. Bez mladšího bratra odejít nemohli. A ten syčák dole věděl, kde je...

Naruto nečekal, že Danzou bude tak obratný šermíř. Několikrát ho sekl, útočil na něj s mladickou razancí a silou, zkušeně kryl výpady a dostával ho do kouta. Vypadalo to, že ani propuknutí katastrofy na něj nemělo pražádný účinek, jakoby v něm nevelel žádný pud velící utéct. Mladý Kelt si počínal vzdáleně dobře, jen mu chyběly zkušenosti. Senátor byl odhodlaný ho zabít. Viděl mu to na očích a určitě se jen tak nevzdá.

Kiba tomu mohl jen přihlížet. Úbytek krve na něm začínal být znát a do kolen ho dostalo pouze lehké zatřesení základů arény. Sice si zakryl ránu kouskem roztrženého oblečení, ale sešití potřebovat bude. Díval se, jak byl Narutovi vyražen meč z ruky a na chvíli se oba protivníci zastavili.

Do pekel, zavrčel Naruto v duchu, nedal na povrchu znát kapku strachu, avšak věděl jedno; pokud rychle něco nevymyslí, zemře tady. Rukou nenáviděného muže, který na něj s vítězným úšklebkem mířil špičkou zakrváceného meče.

"Zemřeš jako nicotný otrok, jako majetek říše," sykl k němu černovlasý muž a přiblížil se. "Tvoji rodiče aspoň zemřeli v boji, ale ty... Tebe to rozhodně nečeká."

Mladý gladiátor zatnul ruce v pěst. Jak si mohl dovolit hovořit o jeho rodičích? Ten, který je tak brutálně zmasakroval a poté jejich mrtvolami ověsil strom.

Volání krve zesílilo v nepříjemný vřískot, před očima měl zase rudou a on se v poslední chvíli odvalil, vyskočil na nohy a popadl svůj odhozený meč. V modrých očích se mu nenávistně blýsklo a on se chystal zaútočit, když v tom si povšiml Gaarovi sestry, jak se dostala za Danzouova záda a praštila ho kamenem přes temeno hlavy. Buď byl ten chlap silnější, nebo byl její úder příliš slabý, neboť se senátor v další vteřině otočil a udeřil dívku do tváře rukojetí meče, načež si zlobně odfrkl a chtěl rovnou zapíchnout i ji. To už se přiřítil Kankuro s hrotem kopím nastaveným proti němu a než stačil muž výpad navést jinam, zapíchlo se mu kopí rovnou do břicha. Danzou se nevzdal jen tak a společně s bolestí, jež se mu náhle rozlila tělem jako příliv, sekl mladíka přes tvář, až klopýtl do strany a chytil se za rozťatý obličej.

Naruto se chopil příležitosti, přiběhl ke svému nepříteli a zarazil mu ostří do pravé lopatky. Muž zuřivě vykřikl, avšak meč stále pevně svíral ve zpocených prstech. Dokonce se s ním na místě otočil, nedbaje na kopí zaražené ve vnitřnostech a naposledy se ohnal po mladém gladiátorovi, než mu byla ona ruka useknuta. Z rány vystřelil gejzír rudé spršky a Narutův nepřítel konečně padl na kolena, držíce se za zraněnou končetinu. Nahrbil záda a pokusil se přes záplavu krve v ústech pravidelně dýchat, jenže dech se rychle krátil.

"Jsi v pořádku?" sklonil se Kankuro k Temari, jedním kolenem se opřel o písek a pomohl sestře se posadit.

"Jo," frkla si a otřela si krev pod nosem. "Asi jen zlomený. Nic vážnýho, ale co tvoje..."

"Bude to v pohodě," prohodil prázdně, vědom si toho, že do konce života bude mít šikmou jizvu přes půlku tváře, hluboko v kůži.

Oba sourozenci zvedli zrak a ztuhli strachem při pohledu na světlovlasého Kelta. Teprve dnes pochopili, proč ho mnozí přezdívali Keltský postrach, protože dnes vypadal doopravdy jako ztělesnění zloby. Modré studánky měl zahalené, svítila v nich zlovolná jiskra a svaly mu nepřežitě cukaly. Čepel krátkého meče se tak chvěla a on její plochou stranu opřel o bradu poraženého, aby se mu podíval do očí.

"Kde... je..." vypravil ze sebe tlumeným hlasem Naruto, natočil čepel a rozřízl mu kůži.

"Tomuhle... říkáš... fér?" zavrčel hněvivě Danzou a vyplivl před sebe chuchvalec krve a slin. "Nebýt těch cizáků bylo by po tobě!" vykřikl na jeden nádech.

"Když jsi bojoval s mým otcem taky ti to nevadilo," procedil světlovlasý mladík skrze zuby. "Tohle jsi ze mě udělal ty. Tohle jsou následky toho, když jsi napadl moji vesnici a všechny zmasakroval. Naházeli jste je na hromadu jako zvířata."

"Byli jste divoši! Nic víc!" zasyčel nenávistně a následně sykl bolestí.

Naruto zatnul zuby, popadl kopí trčícího z mužova těla a začal s ním kroutit, čímž vyvolal bolestivý křik.

"Tak kde je?" sykl k němu a trhl s kopím zpátky, takže z díry v břichu vylezla ven oslizlá chapadla střev.

Senátor zavřeštěl bolestí a přepadl na bok. Tou jednou rukou se pokoušel nasoukat vypadané orgány zpět, jenomže to se mu už nejspíš nezadaří.

"Tak kde je?!" rozkřikl se už netrpělivě blonďák.

Danzou zkroutil tvář nekončící bolestí, hlava mu padla do písku a přes rty pokryté krví vyšlo jedno jediné slovo. Sic potichu a nevýrazně, ale Naruto jej i tak zachytil.

Mladý Kelt se znechuceným odplivnutím pustil kopí na zem a vrátil se ke Kibovi, kterému pomohl vstát. Jeho ruka mu proklouzávala jak byla celá od krve.

"Musíte pryč."

"Co chceš jako dělat?" zamračil se Kiba a utřel si pot z čela.

"Jdu si pro Gaaru."

"Jak můžeš vědět, že už není mrtvej? Viděls, co se stalo?" do Kibova hlasu se postupně vkrádala panika.

"Není mrtvý," řekl tvrdohlavě a otočil se ke Gaarovým sourozencům.

"Ty ho jako necháš žít?" prskla Temari a máchla rukou k ležícímu muži.

Modrooký gladiátor si senátora prohlédl dost chladným a odměřeným pohledem a řekl: "Ten už stejně dlouho nepřežije. Vy musíte pryč. To je to hlavní."

"Co náš bratr?" vložil se do toho Kankuro.

"Jdu pro něj. Přivedu ho, ale vy musíte pryč."

Temari se netrpělivě ohlédla k hoře chrlící ho vzduchu stále větší obsah kouře a všimla si, že oblohou začaly křižovat blesky. Možná to bylo způsobeno příliš horkým kouřem, jenž vyvolal silnou bouři. Obloha se tak změnila k nepoznání. Propukla v hotový bouřkový tanec a prach pozvolna pokrýval jejich hlavy.

"Půjdeme k přístavu. Tam budou lodě, které..."

"Ne," utnul ji Naruto a ukázal prstem na rychle se ženoucí mraky. "Vidíte kam vane vítr? Fouká na jihovýchod. Za chvíli to tu celé pokryje ten popel a v přístavu bude každá živá bytost široko daleko," odmlčel se, nakrátko se zamyslel a zrakem pohlédl směrem k východu.

V očích mu svitla naděje. Možná by šlo před tímhle vším utéct? Dostat se přes zavalené východní uličky a uniknout tomuto peklu? Mohlo by to vyjít, pokud budou dostatečně rychlí a vyrazí hned teď.

"Utíkejte co nejvíc na východ to půjde," řekl náhle a dívka se zamračila.

"Na východ?"

"Ano. Všechno to půjde na jih. Donese to tam vítr. Mám pocit, že tohle ještě neskončilo."

Kankuro se zadíval směrem ke kouřící černé sopce a srdce se mu svíralo strachem. Vůbec se to nezlepšovalo. Z jícnu neustále vystřelovaly velké kameny a hromadilo se stále víc a víc kouře v nadcházejících velkém výbuchu, jenž do vzduchu vypustí něco daleko smrtonosnějšího, než popel a nedýchatelný kouř.

"Dobře," kývl mladík, "ale co..."

"Přivedu ho," podíval se na oba sourozence. "Přivedu vám bratra, ale vy musíte hned jít. Hned!"

Jen co to dořekl, z hory se ozvalo burácení, které znělo jako probouzející se obr. Celou zemí se nesl její bručivý hlas a ten rozechvěl zemí pod jejich nohama, až se v aréně utvořila jedna velká prasklina, dělíc ji vedví.

"Běžte," řekl Naruto a kývl ke Kibovi. "Vemte ho s sebou. Postarejte se o něj, prosím."

Správce psince si odfrkl a poplácal se po boku, načež mu neuniklo krátké syknutí od bolesti. "To je jen muší kousnutí. Neboj se tak Kelte."

Světlovlasý gladiátor se mírně usmál a naposledy, (skrytě doufal, že to tak nebude), s ním spojil ruku v ryze přátelské gesto. Pořád měl silný stisk, což ho jen ujistilo o tom, že Kiba bude mít sakra tuhý kořínek a taková drobná rána ho jen tak neporazí.

"Přežij to, ty blázne," zazubil se na něj unaveně brunet.

"Ty taky," řekl Naruto, dále nemeškal a odpojil se od nich.

Věřil, že se o něj Gaarovi sourozenci postarají. Stačil na ně ještě kývnout a koutkem oka se zadíval na ležícího a umírajícího muže. Jeho nitrem projela uspokojivá vlna, ne však tak mocná, jak by si přál. Čekal, že jeho zabitím s ním odpadne celá nenávist vůči říši, jenomže...

Zavrtěl hlavou a rozběhl se. Čas se krátil, země se chvěla pod nohama... Hora nehodlala čekat. Už teď se zdálo být pozdě.