Zdravím~

Zkáza Pompeií se nám blíží, hora se probouzí k životu, ale mnoho lidí ještě pořád netuší, co se na ně valí. 

Dovolila bych si takové menší odbočení od děje, které jsem už dříve slibovala. :> Bude se jednat o shrnutí Narutovi minulosti, která nebyla zrovna růžová a začíná to tím, jak Danzou zničil jeho rodnou zemi, nechal pozabíjet všechny příslušníky kmene, včetně jeho rodičů. 

Tak co říkáte na zvrat? Kolik lidí jsem potěšila? Hehe~ Né, nebudou to mít lehké. :> Jakoby by nestačil aktivní Vesuv... Ti Římani prostě budou pořád dělat problémy. 

Speciální poděkování chci dát NarSas721 za pěkné komentáře. <3 Moc ti děkuji. ^^ Tě úplně miluju za to, hihi. A cajus_obecnak doufám, že si tu jízdu užíváš. Tohle ještě není zdaleka všechno! :3

Tož, užijte si kapitolku a připravte se na blížící se katastrofu. Hezké počteníčko~

***

Stalo se to rychle. Pár lovců vyrazilo na lov více na jih a už se nevrátili. To byl první signál toho, že bylo něco špatně, avšak ostatní z vesnice to nebrali příliš v potaz. Občas se stávalo, že muži, kteří se vydali na lov, už se domů nevrátili, protože v okolí žili vlci, pumy a další nebezpeční dravci, k nimž, ač měli respekt a drželi se od nich, tak se stávali nejčastější příčinou úmrtí.

Příštího večera znenadání a bez varování, zaútočila římská legie, v čele s mužem, jenž se ucházel o post senátora. Jel na bílém koni, rozmachoval se mečem na všechny strany, krev létala vzduchem a zanechával za sebou těla mrtvých Keltů uprostřed jejich hořící vesnice.

Pamatoval si, že ho matka přišla vzbudit, aby osedlal koně a utekl, zatímco ona šla bojovat. Naruto ale neutekl. Zůstal. Z úkrytu sledoval, jak se jeho lidé statečně bili, poté umírali, prohrávali proti přesile a přitom z jihu přicházeli další a další Římani... Křik umírajících, zvuk rohů a pronikavý lesk orlice se zařezal hluboko do jeho mladé mysli.

Viděl svého udatného otce, který bojoval ze všech sil. Byl od sazí, krve svých nepřátel a kouř z hořících chatrčí halil pohled na silného bojovníka, který se postavil Danzouovi. Získával nad ním převahu, vítězství mohlo být na jeho straně a oni by se zbavili vysoce postaveného legáta, jenomže jeden zbabělý Říman ho zezadu probodl kopím, jehož špička vylezla břichem a roztrhla orgány uvnitř...

Tehdy se nemohl skoro pohnout. Zůstal stát na místě a bezmocně se díval, jak muž s bílým koněm zapíchl svou čepel hluboko do otcova těla. Nato přes veškerý ten ruch a křik, zaslechl rozzuřený výkřik své matky, jež se neohroženě vydala za muži, kteří ji připravili o manžela.

Naruto se nepohnul ani tehdy. Hlava se mu divoce točila, marně lapal po těžkém vzduchu a v obličeji ho pálil nesnesitelný žár vysokých plamenů. Najednou se ze strany přihnal splašený kůň a srazil ho k zemi, kde ho následný pád uvrhl do bezvědomí.

"Jménem císaře Tita..."

Chlapec zamrkal, pod sebou měl ohavnou břečku z půdy a krve a celé jeho tělo paralyzovala neskutečná bolest. Dokonce cítil unikající proužek krve z úst. V očích měl vlhko a jen co ho díky mrkání dostal z výhledu, spatřil matku, jak klečela nedaleko od něj spolu s dalšími z jejich kmene. Všichni poraženi a zbaveni zbraní. Na malou chvíli spolu svázali pohled. Matčina tvář nebyla polita strachem, jak by se dalo v takové situaci očekávat, ale udržovala si nebojácný a drsný výraz, jenže v očích měla smutek a strach.

"...zabírám já Danzou toto místo."

Blonďáček zůstal ležet i ve chvíli, kdy ke každému byla přiložena čepel ke krku a všiml si, že matka, rudovlasá bojovnice z jejich kmene, mírně pozvedla rozechvělou dlaň.

"Vy všichni jste Římem odsouzeni k smrti. Zabít."

Chlapci se natlačily do očí slzy a o vteřinu později viděl, jak jedna z čepelí rozřízla matce krk až na kost... Krev vystříkla jako gejzír a ona marně zalapala po dechu, přičemž její tělo bezvládně dopadlo na udusanou zemi. Ostatní ji brzy následovali...

***

Probral se, až když oheň stihl spálit celou jejich vesnici společně s polem, na kterém pěstovali obilí. Nedaleký les byl stejně zčernalý a zničený a on sebral všechny své síly k tomu, aby se zvedl na bolavé nohy.

Byl nucen vyhrabat se z hromady mrtvých těl, do které ho hodili, protože ho měli za mrtvého. Díky tomu vyvázl, jenže byl jediný. Všichni byli do jednoho mrtví a uprostřed vesnice zabodnutá zlatá orlice jako symbol vítězství.

Potácel se jako tělo bez duše ohořelou vsí, po tvářích mu stékaly slzy, nad hlavou krákaly vrány připraveny vrhnout se na velkolepou hostinu. Sledoval tu hrůzu a smrt, kterou tu Římani zanechali a ani se neobtěžovali ten masakr nějak zakrýt. Po pár metrech zahlédl urostlý dub, u nějž si vždycky rád hrával, lezl do jeho korun, avšak nyní byl ověšen mrtvolami, včetně jeho otce. Díval se, jak si s jeho nehybným tělem pohrával vítr, a jak na něj dosedali mrchožrouti.

Nemohl tam zůstat. Nemohl zůstat na místě smrti, kde to páchlo kouřem, krví a tím posledním, co vydala střeva krátce po smrti. Tentokrát utekl. A šel rovnou na jih...

Vzpamatoval se z té hrůzy, jíž byl svědkem a rozpohyboval bolavé tělíčko. Pod zavřenými víčky viděl stále dokola smrt rodičů a vypálení celé vesnice. Nenávist v jeho srdci rostla, cítil, jak z něj vyprchávalo štěstí a s každou ujitou mílí ji nahrazovala zlost. Něco v jeho nitru se začínalo cosi potichu ozývat a kvílet. Následovalo ho to celou cestu, jež byla poseta těly jeho lidí přibitých na kříže, až do vyčerpání, kdy se mu podlomily nohy a chlapec se s dalším bolavým pádem skutálel do zatravněné škarpy. Zůstal v ní ležet a čekal na konec. Už ani neplakal, nevydal ani hlásku, zůstal mlčky, čekal na příchod smrti... Motivace přežít byla utlumena velkou bolestí v srdci, které ho drásalo.

***

Řetězy byly nepříjemné, studené a tlačily na kůži. Sice dostal najíst a napít, aby přežil náročný pochod, jenže pořád to nebylo dost.

Muži, kteří ho ve škarpě našli, ho měli nejprve za mrtvého, jenomže chlapec se zničehonic pobral a začal se okamžitě bít. Kopal, kousal, prskal po nich nadávky a ještě dlouho, co byl spoután a přivázán za povoz, se pokoušel utéct, než toho vysílením nechal. Na každém kroku ho bodala bolest a v očích ho dráždila zlatá orlice. 

Vzpomínal, že na tržišti byl hitem. Poslední z kmene koňáků, které Danzou tak nemilosrdně pobil. Pánům se líbila jeho vzpurná a vznětlivá povaha, když přímo na tržišti ukousl prst jednomu Římanovi za to, že do něj pořád strkal a dával mu pohlavky. Nakonec si ho odvedl jeden velmi významný muž z Londinia, jenž měl pod svým dohledem gladiátorskou školu. Vůbec první, která se v Londiniu vyskytla. Tady peklo teprve začínalo, protože pokud rány bičem, kopance a pěsti byly to nejhorší, co chlapec zažil, tak to nebylo nic ve srovnání s tím, co ho potkalo v Londiniu.

"Je to zatracený a vznětlivý zmetek. Zlomil mi ruku!" stěžoval si Narutův pán a nenechal si ujít příležitost světlovlasého chlapce udeřit do tváře. "Nevděčná malá kurva to je."

Pouta hlasitě zarachotila o kamennou podlahu, když blonďáček sílu úderu neustál a ocitl se na zemi. Prudce nasál do nosu unikající krev a mladičký obličej škaredě zkřivil zlostí. Jakmile obličej zvedl a propíchl jím svého pána, dočkal se další facky.

"No vidíte to? Měl bych ho vyhodit!"

"Jsem překvapen, že i potom, co vám zlomil ruku, jste ho nechal žít," ozval hlas druhého muže, údajně velmi vážené a respektované návštěvy, jež do vily dnes dorazila.

Muž byl vysoký, měl bílé vlasy, rozcuchané do všech stran, chybělo mu oko, přes které se táhla jizva a obličej měl zakrytý maskou. Zjevně to bylo kvůli zranění z posledního souboje v aréně. Poslední souboj, díky němuž si vydobyl svobodu a stal se řádovým občanem říše. Po mnoho lidí byl uznávanou legendou, mistrem ve svém oboru a vynikajícím bojovníkem, kterého byla čest hostit.

"Neměl bych čím zabíjet dlouhé a nudné chvíle. Tady se skoro nic neděje a upřímně není to tak zlé, když se pořádně spoutá," chlapce v hlase zaslechl cosi odporného, co mu akorát tak zdvihlo mandle.

Nenáviděl svého pána. Odmítal přijmout fakt, že byl už jeden celý rok majetkem, věcí na uspokojení tužeb. Nesnášel tohle místo, několikrát se z něj pokoušel utéct a jeho pán ho pokaždé zmlátil jako žito. Terčem se stala jeho záda a nohy, avšak obličeji se vyhýbal, až dodnes. Asi chtěl vidět jeho utrpení a vzdor, zatímco si ho bral do postele.

"Takže... kolik za noc?"

V nitru čtrnáctiletého se rozhořel oheň. Hlas v hlavě duněl, kvílel a zuřil. Kdyby byl větší a měl o dost více síly, než teď, všem by se postavil. Ukázal by jim, že je z kmene udatných bojovníků. Jen mít příležitost...

Nepociťoval kapku strachu, když ho hlídač zvedl ze země a vzpouzejícího ho odtáhl do pokoje pro hosty. Věděl, co mělo následovat a vůbec se mu to nelíbilo, a jakmile za ním zaklaply dveře, zamračeně se ošil po vysokém bělovlasém muži. Zůstali sami a chlapec už ze zkušenosti věděl, co to znamenalo, když se ocitl sám s mužem v uzamčené místnosti s velkou postelí. Zůstal tvrdohlavě stát na místě, tvář ho pálila bolestí a čekal. Zápěstí měl spoutaná k sobě a tak neviděl jinou možnost, než zůstat trpělivý.

"Kolik ti je?" ozval se procházející bělovlasý.

Naruto mlčel. Nehodlal se s ním bavit. Měl římský plášť a ty jejich hadry. Odvrátil pohled na podlahu a křečovitě zaryl nehty do dlaní.

"Budeš mlčet?"

Blonďák si zlobně odfrkl. Nechtěl na něj jedinkrát pohlédnout, místo toho přemýšlel nad útěkem. Tenhle ho neznal. Nevěděl, jaké používal triky, aby se dostal na svobodu a dnes byl den, kdy by se mu jí mohlo dostát.

"Věř mi, že ti nechci ublížit," promluvil muž, mnohem vlídněji, než by čekal, avšak Naruto se zamračil jako smrt a propíchl ho pohledem stejně jako pána této vily.

Muž s jedním okem nadzvedl obočí, přeměřil si chlapce od hlavy až k patě a pobaveně se uchechtl. Už od pohledu musel být silný a jistě by z něj byl dobrý bojovník. Postavu na to měl a co se tak o něm doslechl, odvahu a odhodlanost taky.

"Chápu, že mi nevěříš, ale chci abys věděl," odmlčel se, odložil plášť a sundal chránič předloktí, jenž zahaloval velkou bílou jizvu, kterou mu ukázal, "že jsem na tvojí straně."

Modroočko k jizvě zabloudil očima. Velké ozdobné H vypálené žhavým železem. Muselo to být jistě před delší dobou, ale s jistotou mohl říci jedno: byl to gladiátor, bývalý otrok. Před ním stál někdo, kdo zvítězil nad všemi útrapami, cedil krev, pot a slzy, tvrdě dřel a stal se svobodným občanem.

Chlapec se po tom zjištění trochu uvolnil, ale pořád zůstával v ostražitosti a pozorně sledoval každý mužův krok. Trhnul sebou, když ho chytil za ruce a nadzvedl si je, načež prohlédl jeho těžká pouta. Blonďák se přikrčil, protože čekal, že jeho trpělivost odezněla a on s ním smýkne o tu postel jako s obyčejnou hračkou, avšak on místo toho zaslechl tiché cvaknutí a pak úlevu po sundání okovů.

Zaraženě si mnul podrážděné zápěstí a zvedl své modré oči vzhůru. Jedno šedé oko si ho se zájmem prohlíželo, avšak ne s takovým, který by byl chlapci nějak nepříjemný. V jeho blízkosti se necítil nijak nepříjemně, dokonce z něj měl dobrý pocit, i když ho neznal. Takové chování u Římanů ještě neviděl a předem čichal zradu.

"Ukaž se... Sundej ty hadry," rozkázal mu.

Tak a bylo to tady. A to v blonďáčkovi svitla naděje, že ho nechá být, že si možná chtěl jen povídat... Jak naivní byl.

Couvl od muže několik kroků dozadu, zamračil se a vzpurně zavrtěl hlavou. Spatřil na bývalém gladiátorovi unavený pohled a prsty si protřel šedé oko. Pozoroval jej, jak si pomalu dřepl, zůstal na místě a zamyšleně naklonil hlavu na stranu.

"Jak často?"

Blonďáček zvedl bradu a dál si mnul bolavou kůži na zápěstí. Nechápavě pootevřel rty.

"Jak často si tě bere do postele?"

Naruto zamrkal. Proč se ten muž choval takhle? Proč se tvářil tak vlídně a přívětivě? On by byl schopný mu na tohle chování skočit. Po těch nejhorších měsících v jeho životě by ocenil, kdyby se k němu někdo, kdokoliv, choval jako ke člověku.

Světlovlásek se zachmuřil, sklopil pohled a tiše vyžblebtl: "Každou druhou noc."

Bělovlasý muž ocenil, že chlapec konečně promluvil a pod maskou se mu rozlil úsměv. Trošku se mu tím prohloubily vrásky u očí, takže možná mohl mít chvíli před třicítkou.

"Neměj strach. Já s dětmi nespím. A mimochod... jsem Kakashi."

Modroočko zvedl oči, ve kterých se objevila jiskra poznání. "Bílý tesák."

Muž pobaveně zavrtěl hlavou. "Ne, to byl můj otec, ale lidi mi tak říkají. Jak mě ale můžeš znát?"

Naruto kývl hlavou do strany. "To prase o vás pořád mluvilo."

"Dost nebezpečně se vyjadřuješ."

"No a co..." odfrkl si rozpustile.

"Ať tě to nepřivede do hrobu," vydechl zcela nečekaným tónem, nad kterým se Naruto musel pozastavit, protože mu připadal velmi starostlivý. "Máš sílu. Slyšel jsem, že se pereš a často utíkáš. Mohl bych tě učit. Přesvědčím tvého pána, aby z tebe nechal udělat gladiátora. A už nikdy si tě nebude brát do postele."

Chlapcovy oči se zaujetím zaleskly. Skutečně by to bylo možné? Udělá z něj bojovníka? Naruto by mu velmi rád věřil.

Zesílím... Zesílím a dostanu se odsud.

­­­­­­­­­­­­­­­***

Jak Kakashi ten večer řekl, tak se tak i stalo. Narutův pán s vidinou zisku nadšeně souhlasil a jediná podmínka byla, že si Kakashi chlapce nechá u sebe, aby měl na osamělé noci společnost. Nestál o peníze, pouze trval na tom, aby byl blonďáček dobře najezený a schopný vydržet náročný trénink v drsných podmínkách místního podnebí.

Za pár měsíců chlapec o dost zesílil. Už nebyl hubený, ale pěkně mu rostly svaly, celé jeho tělo sílilo, ač to stálo hodně bolesti a krve. To všechno se mu v budoucnu jistě vyplatí. Chytal se stébla, že se mu podaří dosáhnout na Kakashiho úroveň, stane se silným a možná se pomstí těm, kteří mu ztrpčovali život.

Naruto byl Kakashimu neskutečně vděčný. Vyhýbal se před svým pánem, který si zatím našel náhradu, mohl spát v pohodlné posteli, dostával kvalitnější jídlo, i když za cenu náročného cvičení. Chlapec se mu chtěl nějak odvděčit, v podstatě dostal naději, povedlo se mu nemyslet na smrt rodičů a tím se mu hojilo srdce. On ho uzdravoval. Proto netrvalo dlouho, když se ke staršímu muži na jednu noc přitulil a souhlasil s tím, aby mu ukázal skutečnou tělesnou rozkoš, kterou nikdy předtím nezažil a naučil ho novým věcem.

Naruto si neuměl představit, že Kakashi bude muset jednou odejít a zanechat ho na tomto deštivém a hrozném místě samotného. A legenda, jež nosila přezdívku svého otce ho skutečně opustila... Ještě dřív, než chlapec očekával...

Chlapec se srdcem v krku a téměř bez dechu pozoroval mrtvé tělo muže přibité na vysokém dřevěném kříži. Krev z hlubokých řezných ran dosud nezaschla, pořád stékala po kůži a kapala na zem, takže k úmrtí muselo dojít sotva před pár minutami. Byl by od muže odvrátil pohled, jenže on si nedokázal připustit, že byl Kakashi skutečně mrtvý.

Do očí se mu vedraly bezmocné slzy a teprve poté sklopil hlavu. Kolem krku měl kožený obojek a skrze očko byl provlečen stříbrný řetěz, za který ho jeho majitel zatáhl, aby se konečně pohnul z místa. Chlapec se hnul automaticky, pobledlý a mimo smysly pomalu nevnímal, co se kolem něj dělo.

"Večer mi ukážeš, co tě ten zrádce všechno naučil," usmál se úlisně jeho majitel a projel ho chlípným pohledem, "a zítra půjdeš do jámy. Uvidíme, jestli k něčemu budeš."

Modroočko jeho slova vypustil z pomění. Myslel jen na to, jak mu konečně začínalo být dobře, srdce se mu uzdravovalo a dokonce zpěv zlého hlasu zeslábl... Z oka nechal skanout jednu jedinou slzu a nato zatnul ruce v pěst. Zatvrdil obličejové rysy a zvedl tvář vzhůru, aby ukázal svoji odhodlanost.

A jediné, co blonďák spatřil, byla Danzouova tvář, jak se na něj posměšně ušklíbala. Tehdy se volání krve rozeznělo vražednými tóny.