Kostky jsou vrženy~ Alea iacta est~

Bonusová kapitola je tady a odhaluje kousek příběhu krátce po katastrofě, po které se celá říše ještě několik desítek let vzpamatovávala. 

Naruto je konečně volný, bude se moci pohybovat po zemi jako člověk, ale ještě pořád se nachází pod stínem Říma. Totéž platí o Gaarovi. Oba by se měli co nejrychleji rozhodnout, co budou se svými životy nyní dělat...

Příběh sice končí, ale nezoufejte... S touto povídkou jsem zároveň vydávala Velká hra Stínů, která toho má ještě hodně před sebou. :3 Mohu vás na ni zkusit nalákat, jestli budete mít zájem. *Mrk mrk.*

Užijte si počteníčko a moc vám děkuji za pozornost~

­­­­***

Po velké katastrofě uplynulo již pár dní. Počasí se rapidně zhoršilo a způsobilo neúrodu po celé Římské říši. Město Pompeii tak nebylo jediné, které na hněv hory doplatilo. S ním zaniklo pár dalších měst stojící příliš blízko hory, než aby zkáze ušli. V zemi propukl hladomor nevídaných rozměrů. Dobrý císař Tito nařídil, aby přeživší z měst postižených přírodní katastrofou, dostali nové domovy, prokázal jim laskavost a podporu, avšak žal a bolest ze ztráty milovaných a těch, kteří ve městě položili život, vyléčit nedokázal. Jeho vládu tak poznamenala katastrofa, jež v dějinách neměla obdoby.

Vysoký mladík se světlými vlasy a kapucí přes hlavu procházel tržištěm malého římského města, které stálo několik stovek mil od Pompeií. Až sem hněv hory nesahal, ale následky tu byly příliš znatelné. V ulicích potkával sirotky, lidi bez domova, nebo ty, kteří se snažili zasadit zpátky do společnosti. Nikdo si ho však nevšímal. Všichni byli zaměstnáni prací a tím, jak si vydělat na kus chleba. Jeden uniklý a přeživší gladiátorský otrok je nezajímal.

Stále v srdci nosil neutuchající zlobu a nenávist vůči všem Římanům, avšak díky jedné osobě už nebyla tak drásající. Proto dělal co mohl, aby oba přežili další den. V okolí byla vylovena téměř všechna zvěř a tak jediným východiskem, jak si obstarat stravu, bylo přijít sem a zkusit buď něco ukrást, což se ukázalo jako velice riskantní kvůli všem těm nervózním římským jednotkám, nebo požadované zboží odkoupit.

Se zklamáním si prohlédl svůj dnešní úlovek z tržiště, což byl jeden plátek ryby, nějaké sušené maso a pár kousků ovoce. To jim do dalších dnů rozhodně nevystačí... Cítil, že selhal. Slíbil Gaarovi, že po cestě určitě narazí na jeho bratra a sestru a uvnitř doufal, že někde uvidí i Kibu, ale tato naděje pohasínala s každou ujetou mílí, kdy naráželi jen na neznámé zubožené tváře bez domova, či postavení. Bývalý gladiátor se obával nejhoršího...

Mimo město si konečně sundal kapuci a nadechl se vzduchu vonícího po dešti. Pěšky mířil k lesu, kde se na čas zastavili, aby nabrali síly a odpočinuli si. Od zkázy města pořád jen utíkali. Rudovlásek na to nebyl vůbec zvyklý, což mu nezazlíval, ale potřeboval se posunout dál. Chtěl uniknout tmavému stínu Říma, dokud všichni v senátu řešili důsledky katastrofy. Co se tak doslechl z občasných rozhovorů Římanů, které tajně odposlouchával, nebyla nálada v hlavním městě o moc lepší, než kdekoliv jinde. Proto se rozhodl utéct na sever, domů.

Naruto už v dálce spatřil, jak se Ichibi vesele pásl na kraji lesa a u něj seděl Gaara a sledoval ho. Od toho dne byl jako někdo jiný. Mladík byl vždycky klidný, nevýrazný a tichý, ale většinu času, co s ním Naruto teď strávil na něm poznal, že potichu truchlil. Jeho oči už nebyly tak radostně svítivé. Místo toho je pořád klopil k zemi.

"Jsem tady," řekl potichu blonďatý mladík a s úlevou se posadil vedle nic neříkajícího rudovláska. "Dnes jsem toho moc nesehnal."

Kůň zvědavě zvedl hlavou, v tlamě chroupal zelenou trávu a ohonem odháněl dotěrné mouchy, které mu nechtěly dát pokoj.

Gaara se nepatrně nahnul, aby se na něj podíval, ale pohled mu záhy spadl. Mlčky se o něj opřel a vděčen za jeho přítomnost, ho chytil za ruku, která zrovna vytahovala dnešní úlovky z vaku.

Naruto se zastavil a pohlédl na něj. Nezdravě popelově bledá tvář, v níž poslední dny nemohl vůbec číst, se skryla do jeho ramene. Vyšel z něj dlouhý povzdech, stisk mu opětoval a opřel si bradu o jeho rudou hlavu.

Co bych měl udělat, aby byl zase šťastný? Bolí mě ho takhle vidět. Nechci ho takhle vidět. Je jak tělo bez duše. 

Věděl, že on bude k zacelení čerstvých ran málo. Chtělo to čas. A nové místo k žití. Místo, které mu nebude připomínat onu zkázu a bolest.

"Kam půjdeme?" hlesl tlumeně Gaara, čímž upoutal jeho pozornost.

Půjdeme? My? Bál jsem se toho, že bude chtít cestovat na vlastní pěst a hledat bratra a sestru. Svitlo mu v hlavě. Objal ho kolem pasu a zadíval se na bujarý les prostírající se kousek od nich.

"Pryč odtud. Daleko od stínu Říma. Na sever," jakmile to dořekl, mladík vedle něj se mírně napnul.

Bude to dlouhá cesta. Dostat se zpátky do míst, kde Naruto vyrůstal, bylo tisíce mil odtud. A v cestě jim stála celá říše. Oni dva proti nepřízni kruté říše. Nevěděl, zda tam ještě někdo žil nebo se tam usadil jiný kmen. A neměl ani zdání, jestli Gaara takovou cestu zvládne.

Ponořil se do svých myšlenek a přitom hladil druhého mladíka po boku. Ještě pár dní se zdrží, bude pátrat po stopách jeho sourozenců a ukecaného správce psince, jenomže budou muset vyrazit co nejdříve. Chtěl to stihnout ještě před zimou a dva cizinci nocující příliš blízko římského města, taky nebyli moc nenápadní. Za chvíli si o nich budou obyvatelé šeptat. A o pozornost nestál.

Dovedu ho do bezpečí, pomyslel si mladý koňák a schoval tvář do jeho vlasů. Být s ním mu přinášelo klid a naději na lepší zítřky.

­­­­***

Slunné dny se krátily a noci začínaly být stále studenější a delší. Spaní pod volnou oblohou proto bývalo kolikrát náročné a neuchránili se před chladem ani v pevném objetí. Proto čím dál častěji vyhledávali stavení a ve výjimečných případech našli opuštěnou vilu, či farmu, kterou lidé opustili kvůli trvající krizi. Ani v nich nebylo stoprocentní bezpečí, jelikož si je pomalu přivlastňovala divoká zvířata a Naruto je musel často odhánět.

Naruto si cestu pamatoval jen zběžně. Víc na severu poznával místa, kterými spolu s karavanou otroků procházel. Pamatoval, že je táhli směrem k moři do přístavišť, kde byli následně prodáváni jako majetek movitým pánům pro pobavení.

Už pěkných pár dní vydatně pršelo. Prašná cesta se změnila v blátivou řeku a každý koňský krok doprovázelo mlasknutí. Místy se jako mléčný opar snášela mlha a kryla výhled na okolní krajinu, takže bývalý otrok každou chvíli čekal, že na ně někdo zaútočí.

Dlaň měl přiloženou na jílci starého gladiátorského meče a mírně nadzvedl hlavu se stále delšími, blonďatými vlasy, o které se neměl jak starat. Ani nechtěl. Gaarovi se jeho delší vlasy líbily a on je nechal volně růst. Byl nesmírně vděčný za každé slůvko, které Gaara vyslovil, protože ho to ticho mezi nimi znervózňovalo.

Klidný kůň světlovláska držel v relativním pocitu bezpečí do doby, než se zastavil na místě, zvedl uši a nasměroval je dopředu.

Naruto se napnul a prsty objal rukojeť meče u pasu. Spící Gaara za jeho zády se tím náhlým pohybem ihned vzbudil, zavrtěl se a mírně pootevřel oči. Rytmické pohyby koně ho i navzdory studeným dešťovým kapkám na kůži uspaly.

"Co se děje?" zeptal se potichu a Naruto pomalu vytáhl meč, až jeho čepel zaúpěla.

"Někdo je před námi," hlesl v odpověď a rudovláskovi se zatajil dech.

Viděl před sebou v mlze několik pohybujících se objektů. Naštěstí neměli koně, takže by jim mohli ujet. Přesto nechtěl nic riskovat a popohnal koně ke krokům.

Gaara se z nervozity dotkl jeho druhé paže a pevně ji stiskl. Cítil vlastní srdce až v krku a znepokojovalo ho, že se blonďák rozhodl vydat nebezpečí vstříc. Copak se nebál, že mohlo jít o Římany?

Konečně spadly poslední kapky a bývalý gladiátor nemusel tak usilovně mrkat. Přimhouřil víčka, zaměřil se na objekty skryté v mlze a chvíli nato je konečně spatřil; šlo asi o šestičlennou skupinu lidí oblečených v kůžích zvířat, neměli žádné uniformy, ani brnění, jen po domácku vyrobené zbraně a mladý Kelt konečně poznal, že už nemuseli dál cestovat.

Zastavil koně. Jeden mladý muž ze skupinky si jich všiml a neklidně pozvedl kopí dřímající v dlaních proti nim. Zdaleka nevypadal nijak výhružně, avšak jeho společníci zaujali bojový postoj a začali mezi sebou tiše hovořit. Naruto ten jazyk poznával. Usmál se, bezstarostně schoval zbraň a odvážně sesedl z koně.

"Co to děláš?" hlesl bez dechu Gaara a marně po něm natáhl ruku.

"Bez obav," usmál se optimisticky a dále obrátil pozornost ke skupince.

Mladík sedící na koni ho obezřetně sledoval a byl kdykoliv připraven vyběhnout mu na pomoc. Díval se, jak pokročil ještě o kousek vpřed a zavolal na ně něco v řeči, jíž nerozuměl. Chvíli se od skupinky nic neozývalo. Muži zmateně sklonili zbraně, podívali se po sobě a nakonec mu vyšel vstříc mladík, který si přítomnosti mladých uprchlíků všiml jako první.

Gaara se díval, jak s blonďákem prohodil pár slov v tom podivném jazyce a pak se na něj jeho milenec otočil s velkým úsměvem na rtech a oči mu jiskřily radostí. Podobnou reakci u něj Gaara nikdy neviděl.

"Jsme tady. Jsme... doma... Svobodní."

***

Mladík s rozcuchanými hnědými vlasy se po několika dnech konečně probral. Vidění měl trošku zostřené, paprsky podzimního slunce pořád silně praly skrze děravé záclony skromného stavení. Hruď včetně zranění, které se ukázalo být mnohem vážnější, než on sám předpokládal, měl pečlivě ošetřenou a ovázanou. Spánek mu dodal sílu, aby se posadil a protáhl alespoň horní část těla.

Natočil hlavu do strany a povšiml si druhého staršího mladíka sedět na rozvrzané židli. Hlavu měl zakloněnou, takže se temenem dotýkal zdi za sebou, víčka spuštěná, paže založené na hrudi a spal. Rozšklebená tvář, jež se mu teprve před pár dny zahojila, občas zacukala, jak se před očima pořád vyjevovaly okamžiky ze dne zkázy města, z něhož utekli jen o vlásek.

Ani právě probuzený na tom nebyl o moc lépe. Pořád měl živě ve vzpomínkách, jak se je ta hora snažila zabít a jen díky prozíravosti Kankurovi starší sestry z města vyvázli živí.

Bývalý gladiátor se usmál. Konečně byl venku, už nebyl otrok, už neměl sloužit pro pobavení davu. A stejně mu hrudí projelo zklamání. Již nikdy neuslyší, jak dav nadšeně vříská jeho jméno, vítá ho a oslavuje jeho úspěchy. To všechno bylo pryč. Nyní byl svobodný. Přesně tak, jak si přál.

"Seš pomalu věrnej jak pes," nenechal si Kiba ujít poznámku, když sebou starší viditelně cuknul a dostal se tak z neklidného spaní.

"Drž hubu," počastoval ho podrážděně Kankuro a promnul si unavené oči. "Jen jsem tě hlídal, jestlis nezdech. Bojovník se nám hodí."

Bývalý gladiátor protočil očima a žuchl sebou zpátky. Ta stará postel byla docela pohodlná a on nepohrdnul lenošení na tak měkkém lůžku. Přes obličej se mu protáhl veselý výraz a ten obrátil na rozespalého Kankura. Dostal chuť mladíka provokovat. Od jednoho určitého momentu si slíbil, že pokud to přežije, tak se do něj začne pěkně strefovat. A ke Kankurově neštěstí, Kiba přežil.

"Mám tady ještě místo, jestli chceš," zazubil se na něj drze.

Kankuro se v okamžiku napnul, zamračil se a zůstal na něj zírat. Tvářil se jako smrt a jen díky té hluboké jizvě přes tvář působil daleko víc atraktivněji.

"Hele, ten den jsem myslel, že umřu, proto jsem to udělal," zamumlal a následně pohled odvrátil. "To... místo... Ta hora... Máme štěstí, že..."

Kiba zaslechl, jak se mu zlomil hlas. Přestal se usmívat a všiml si, že mu do tváře spadly zachmuřené stíny. Jistě musel pořád myslet na to, co se stalo s jeho mladším bráškou.

Když se konečně dostali z místa zkázy, běželi co jim síly stačily, aby unikli smrti. Nikde však na Naruta, ani Gaaru nenarazili. Jen na hromadu vyděšených uprchlíků, kteří na tom byli stejně jako oni. Nejbližší město jim nabídlo pomoc a nikdo si ani nevšiml, že se mezi nimi nacházel velký šampion Pompeií.

"Určitě žije," řekl potichu Kiba a jen pramálo věřil vlastním slovům. "Vez, že se dostal pryč."

"Jestli ano, kam asi tak mohl jít? Proč jsme na ně nikde nenarazili? Jsme tu už celé týdny a nevíme o nich nic!" mračil se Kankuro.

Bývalý gladiátor se zadíval do stropu a zamyslel se: "Naruto on... On je útěkář. Nenávidí říši, takže se pokusí utéct co nejdál to půjde. Vždycky se chtěl vrátit domů, viděl jsem to na něm. A jestli žijí, půjdou na sever... Domů."

Bylo možné, že ten drzý bývalý otrok říkal pravdu? Snažil se to vidět z té lepší stránky. Temari den co den vyhlížela nové přírůstky ve městě a hledala v cizích tvářích svého bratra. Nepřestávala věřit v to, že žil. Její naděje pořád byla stejně silná jako na začátku, jenomže ta Kankurova den ode dne slábla.

"Naruto se vrátí domů na sever a jeho vezme s sebou," pokračoval Kiba a Kankuro na něj pohlédl, "protože teď je svobodný. A může si dělat co chce. A taky milovat koho chce."

Oba zůstali tiše. Mlčky na sebe zírali, zatímco se v hlavě staršího rodil nápad. Nač zůstávat tady, mezi lidmi, kteří se na ně dívali skrz prsty, když mohli na sever? Za svobodou? Odlepit se od říše, která je měla v plánu zradit a uvrhnout do otroctví, a žít svobodně? Skutečně... svobodně.

Konec.